ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.704.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 704/2021-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti žalovanému Výzkumnému ústavu zemědělské techniky, v. v. i. , se sídlem v Praze 6, Drnovská 507/73, identifikační číslo osoby 00027031, zastoupeného Mgr. Ing. Ing. Tomášem Kubíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1272/21, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 275/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 21 Co 168/2020-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Ing. Tomáše Kubíka, advokáta se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1272/21.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení s tím, že žalobce uvedenou částku poskytl žalovanému jako zálohu na plnění ze smlouvy o dílo uzavřené dne 2. 4. 2013 (dále jen „Smlouva“), od které žalobce dne 7. 7. 2015 odstoupil, neboť žalovaný neposkytl žalobci žádné z dílčích plnění vymezených v čl. II odst. 2.1 písm. a) – e) Smlouvy.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 19 C 275/2017-168, zamítl žalobu na zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 71 390 Kč (výrok I).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud věc ve shodě se soudem prvního stupně posuzoval dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“, jehož použití na závazkový vztah si strany ve smlouvě sjednaly, a dospěl k závěru, že žalobce nebyl s ohledem na ustanovení §344 a §347 obch. zák. oprávněn odstoupit od smlouvy a nevzniklo mu ani právo na vrácení zaplacené částky 300 000 Kč, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný zaslal dne 18. 9. 2013 žalobci technickou zprávu, která obsahovala dílčí plnění vymezená v čl. II odst. 2.1 písm. a) a b) Smlouvy. Zbývající plnění nemohl žalovaný poskytnout žalobci z důvodu, že tato plnění závisela na fyzické realizaci díla, ke které však nedošlo. Odvolací soud v této souvislosti přihlédl k tomu, že si strany ve Smlouvě nesjednaly způsob předání díla, a proto řádnost předání dílčích plnění neovlivnila skutečnost, že byla zaslána prostřednictvím soukromé e-mailové adresy hlavního koordinátora projektu J. B.,. Důvod použití této e-mailové adresy byl přitom dle odvolacího soudu v řízení dostatečně objasněn. Zároveň odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce potvrdil a uhradil žalovanému fakturu ze dne 20. 9. 2013 znějící na zaplacení částky 300 000 Kč, která byla žalovaným vystavena za provedení dílčích prací odpovídajících plněním vymezených v čl. II odst. 2.1 písm. a) a b) Smlouvy, z čehož dle odvolacího soudu vyplývalo, že žalobce neměl žádné výhrady k rozsahu fakturovaných prací. Odvolací soud konečně přihlédl ke skutečnosti, že žalobce po poskytnutí částečných plnění žalovaným vybral ve výběrovém řízení dodavatele sklizňové linky, což by jinak nebylo možné.
Odvolací soud vzhledem k výše uvedenému nepřisvědčil námitce žalobce, že ke zjištění skutečnosti, zda žalovaný poskytl žalobci plnění vymezená v čl. II odst. 2.1 písm. a) a b) Smlouvy, si soudy měly vyžádat odborné vyjádření nebo znalecký posudek. Odvolací soud pak dále odmítl jako neopodstatněnou námitku, že žalobce nebyl soudem prvního stupně dle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. vyzván k prokázání nevěrohodnosti v řízení vyslýchaných svědků s tím, že posouzení otázky věrohodnosti důkazů přísluší výhradně soudu. Odvolací soud přitom považoval hodnocení věrohodnosti svědků ze strany soudu prvního stupně za dostatečné, neboť podle soudu prvního stupně výpovědi svědků korespondovaly se skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedených listinných důkazů. S tímto posouzením se odvolací soud ztotožnil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, v němž namítl, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s §127 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., jestliže za účelem zjištění, zda žalovaný poskytl žalobci plnění vymezená v čl. II odst. 2.1 písm. a) a b) Smlouvy, si nevyžádal odborné vyjádření nebo znalecký posudek, nýbrž dané zjištění učinil sám, přestože jde o odbornou otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí. Dále žalobce namítl, že odvolací soud měl posoudit a zrušit rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný, když se soud prvního stupně dle jeho názoru nevypořádal s jeho námitkami, jimiž poukazoval na nevěrohodnost v řízení vyslechnutých svědků, jakož ani s námitkami vůči tomu, že nebylo prokázáno, že dne 18. 9. 2013 žalovaný žalobci doručil technickou zprávu, která by obsahovala dílčí plnění vymezená v čl. II odst. 2.1 písm. a) a b) Smlouvy. Nepřezkoumatelností byl dle žalobce zatížen rovněž napadený rozsudek, protože se v něm odvolací soud nevypořádal s namítanou vadou nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a s námitkami ohledně toho, zda žalovaný poskytl žalobci výše označená dílčí plnění. Odvolací soud tímto dle žalobce porušil rovněž jeho právo na spravedlivý proces. Konečně žalobce namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda jej soud prvního stupně podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. měl vyzvat k tomu, aby prokázal nevěrohodnost v řízení vyslechnutých svědků.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání po rozboru v něm obsažených námitek navrhl, aby Nejvyšší sodu dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dál jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalobce, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s §127 odst. 1 o. s. ř., jestliže si nevyžádal odborné vyjádření nebo znalecký posudek, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Žalobce se ve skutečnosti prostřednictvím této námitky pouze pokouší zpochybnit správnost a úplnost skutkových zjištění, jež se týkaly toho, zda žalovaný poskytl žalobci plnění vymezená v čl. II odst. 2.1 písm. a) a b) Smlouvy. Dovolací přezkum je však ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, skutkové námitky nemohou přípustnost dovolání založit.
Namítá-li žalobce, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností, a že v důsledku toho bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces, namítá tím vadu řízení, ke které dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Ostatně v dotčeném ohledu je napadené rozhodnutí rovněž v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem k problematice (ne)přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí především v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, poněvadž z napadeného rozsudku je zřejmé, že se odvolací soud vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami žalobce včetně těch, na jejichž základě žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně.
Stejně tak v části dovolání, v níž žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že odvolací soud měl a byl povinen v prvé řadě nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně zrušit, nenamítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale uplatňuje vadu řízení. Ani tato námitka tudíž nemůže ve smyslu §237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř pak nezakládá ani námitka žalobce, podle které jej soud prvního stupně podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. měl vyzvat k tomu, aby prokázal nevěrohodnost výpovědí v řízení vyslechnutých svědků, neboť i touto námitkou žalobce pouze uplatňuje jinou vadu řízení, která nadto ani nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když žalobce své námitky vůči věrohodnosti v řízení provedených důkazů mohl uplatnit v odvolacím řízení [srov. §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.], což však neučinil.
Z výše uvedeného vyplývá, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto nemohl postupovat jinak, než dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být neodůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu