ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.834.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 834/2018-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce O. V. , podnikatele se sídlem Troubná 1383, 666 02 Předklášteří, zastoupeného JUDr. Milošem Sobotkou, advokátem se sídlem Tišnov, Jungmannova 68, proti žalované Labské investiční, a.s., v likvidaci , se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 1930/86, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 27178323, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 28, o zaplacení 105 200 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty v částce 43 620 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 229/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, č. j. 1 Cmo 224/2016-141, 1 Cmo 225/2016, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 906 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Miloše Sobotky, advokáta se sídlem Tišnov, Jungmannova 68.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 25. 4. 2017, č. j. 1 Cmo 224/2016-141, 1 Cmo 225/2016, jímž byl potvrzen vyhovující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 4. 2016, č. j. 33 Cm 229/2013-97, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 6. 2016, č. j. 33 Cm 229/2013-105, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka předestřenou otázku o vzniku nároku na zaplacení víceprací, o níž se domnívá, že byla odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 214/2003, 32 Odo 735/2004, 32 Odo 849/2005, 32 Odo 1043/2005, 23 Cdo 1146/2007 a sp. zn. 23 Cdo 2856/2009, zakládá na zpochybňování skutkových zjištění v dané věci, na polemice se skutkovým stavem, na kritice hodnocení důkazů a na vlastních skutkových závěrech, k nimž však odvolací soud nedospěl. Uváděné judikáty směřují na případy, kdy nebyl mezi účastníky uzavřen dodatek o sjednání rozsahu a hodnotě víceprací, odvolací soud ale založil svůj právní závěr, že žalobce má právo na to, aby mu žalovaná zaplatila požadovanou částku, představující nedoplatek za provedené dílo ve výši 20 000 Kč, za vícepráce ve výši 85 200 Kč a za nezaplacenou smluvní pokutu v částce 43 620 Kč, na skutkovém závěru, že účastníci si Dodatkem č. 2 ze dne 3. 11. 2011 sjednali rozsah víceprací a jejich hodnotu, a to v částce 85 000 Kč nad rámec původní smlouvy o dílo, jak vyplynulo i ze Zápisu z jednání ze dne 12. 8. 2011 (viz č. l. 98 a 143 spisu). Dovolatelka zakládá své námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu na vlastních skutkových závěrech, a to zejména na tvrzení, že Dodatkem č. 2 a ani v Zápisu ze dne 12. 8. 2011 ke změně rozsahu plnění předmětné smlouvy o dílo nedošlo.
Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Dovolatelkou citované judikáty na danou věc tedy nedopadají, jestliže vycházejí z jiného skutkového stavu věci, než k jakému v posuzovaném případě dospěly shodně oba soudy. Odvolací soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, podle níž ke vzniku nároku zhotovitele na zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny (zvýšení jeho kvality) je nezbytná předchozí dohoda objednatele a zhotovitele na vlastním rozšíření díla nebo jeho kvalitativní změně, čili dohoda o změně smlouvy o dílo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009, či rozsudek ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 214/2003, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Dovolatelka pomíjí skutečnost, že v posuzovaném případě soudy shodně zjistily, že mezi stranami došlo k dodatkem smlouvy k dohodě o rozšíření plnění (sjednání rozsahu víceprací) a jeho ocenění částkou 85 000 Kč.
Jestliže tedy Nejvyšší soud nemohl přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení dovolatelkou předestřené otázky, kterou zakládala na jiném skutkovém stavu věci, než k jakému dospěl odvolací soud, Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
Vzhledem k tomu, že žalobce podal k dovolání žalované prostřednictvím svého zvoleného advokáta vyjádření, rozhodl Nejvyšší soud o náhradě nákladů řízení, jak ve výroku II. tohoto usnesení uvedeno. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba blíže zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu