ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.900.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 900/2020-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně INSTALLTOP spol. s r. o. , se sídlem v Táboře, U Cihelny 2128/9, identifikační číslo osoby 48204676, zastoupené Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 572/15, proti žalované BONKA s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Poděbradská 433/65, identifikační číslo osoby 26208083, zastoupené Mgr. Janem Bouckým, advokátem se sídlem v Praze, U Sluncové 666/12, o zaplacení 1.620.396,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 39/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, č. j. 14 Co 238/2019-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.295,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. 4. 2019, č. j. 14 C 39/2018-64, řízení částečně co do úroků z prodlení zastavil (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1.620.396,85 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže určeným (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným odvolání žalované proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť „při řešení otázky hmotného práva se odvolací soud významně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o vyřešení právní otázky jistoty či nejistoty pohledávky, kterou žalovaná započetla“. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., konkrétně v právně nesprávném posouzení otázky nejistoty a neurčitosti pohledávky dle ustanovení §1987 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaná má za to, že pohledávka, kterou započetla, „není rozhodně neurčitá a nejistá“.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje odmítnout jako nepřípustné, popřípadě zamítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud se při posouzení otázky, zda pohledávka žalované na zaplacení smluvní pokuty, kterou žalovaná započetla, je způsobilá k započtení ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že aktivně započítávaná pohledávka není neurčitá a nejistá.
K výkladu §1987 odst. 2 o. z. se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud mj. dovodil, že smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. „Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou však nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud v projednávané věci nevybočil z limitů nastavených judikaturou, když dospěl k závěru, že prokázání pohledávky ze smluvní pokuty ze smlouvy o dílo uzavřené dne 8. 11. 2017 vyžaduje rozsáhlejší dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení. V projednávané věci podle závěrů odvolacího soudu se dosavadní dokazování provedené soudem prvního stupně vyznačuje protichůdností svědeckých výpovědí v závislosti na vztahu svědků k účastníkům řízení.
Zhodnocení, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu §1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu. Jedná se přitom z pohledu judikatorního výkladu o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu §1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, přezkoumat v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Nejvyšší soud, jak již uvedl výše, úvahu odvolacího soudu o tom, že se jedná o pohledávku nejistou a neurčitou, zjevně nepřiměřenou neshledal. Dovolatelkou výše předestřená otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu.
Podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Výrok o odmítnutí odvolání má povahu usnesení, i když je součástí rozsudku (§167 odst. 1 o. s. ř.).
Z výše citovaných ustanovení je zřejmé, že v rozsahu, v němž dovolatelka napadá první výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud odvolání žalované proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl jako subjektivně nepřípustné, není dovolání podle 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné.
Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výrokům o nákladech řízení nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu