ECLI:CZ:NS:2009:23.ODO.932.2006.1
sp. zn. 23 Odo 932/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně I. s.r.o., zastoupené JUDr. L. Č., advokátkou, proti žalovanému D. H., zastoupenému Mgr. O. T., advokátem, o zaplacení částky 516 477,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 41/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2005, č. j. 3 Cmo 125/2005-121, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2005, č. j. 3 Cmo 125/2005-121, v rozsahu, ve kterém byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2004, č. j. 5 Cm 41/2003-96, ve výroku pod bodem I tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 90 862,80 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 18. 6. 2002 do zaplacení, a ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobce Ing. B. S., správce konkursní podstaty úpadkyně T., a.s., se podanou žalobou domáhal zaplacení celkového dluhu žalovaného ve výši 516 477,80 Kč, který sestával ze dvou samostatných nároků. Jednalo se jednak o zaplacení částky 425 615 Kč s příslušenstvím, které se původní žalobce domáhal z důvodu, že úpadkyně dodala žalovanému telekomunikační zařízení specifikované v žalobě, přičemž žalovaný toto zařízení nezaplatil, ani je nevydal původnímu žalobci, jednak o zaplacení částky 90 862,80 Kč, která je zbytkem dluhu žalovaného vůči původnímu žalobci, který nebyl vyrovnán jednostranným žalovaným provedeným započtením vzájemných pohledávek různé hodnoty. V průběhu řízení soud prvního stupně rozhodl podle §107a o. s. ř. o procesním nástupnictví na straně žalobce, s tím že v řízení jako s žalobkyní nadále pokračoval se společností I. s.r.o.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2004, č. j. 5 Cm 41/2003-96, zamítl žalobu na zaplacení částky 516 477,80 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Pokud se týká prvého nároku, posuzoval jej soud prvního stupně jako nárok z bezdůvodného obohacení, když nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by mezi účastníky byl uzavřen smluvní vztah, přičemž dospěl k závěru, že z provedených důkazů nevyšlo jednoznačně najevo, jaké zařízení si žalovaný půjčil a jaké zařízení vrátil. Soud prvního stupně proto nedovodil, že by se žalovaný na úkor úpadkyně obohatil. Pokud se týká druhého nároku, vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že společnost C., s. r. o., oznámila listinou ze dne 9. 7. 2002 úpadkyni, že postoupila svoji pohledávku za úpadkyní ve výši 1 129 196,10 Kč žalovanému. Oznámení obsahuje výčet jednotlivých faktur, které pohledávku tvoří. Žalovaný dopisem ze dne 19. 7. 2002 oznámil úpadkyni, že tyto mu postoupené pohledávky započítává proti pohledávkám úpadkyně za žalovaným v celkové výši 1 220 058,90 Kč. Listina obsahuje výčet jednotlivých účetních dokladů, jež úhrnem představují započítávanou částku, když poslední v pořadí dokladů je uveden účetní doklad ze dne 10. 6. 2002 znějící na částku 488 000 Kč. Soud prvního stupně dále zjistil, že příjmový doklad ze dne 11. 7. 2002 znějící na částku 30 000 Kč přijatou úpadkyní od žalovaného s daným sporem nijak nesouvisí. Z výše uvedených skutkových zjištění vyvodil soud prvního stupně následující právní závěry. Bylo povinností žalobkyně, aby tvrdila a prokazovala, že jí (resp. její právní předchůdkyni) vzniklo právo na zaplacení této částky jako rozdílu uskutečněných zápočtů. Žalobkyně se omezila pouze na to, že tvrdila, že žalovaný si jako věřitel pohledávky ve výši 1 129 196,10 Kč započetl vůči úpadkyni své pohledávky, které o nárokovanou výši nedosahovaly jejích pohledávek. To však žalovaný nerozporoval. Soud prvního stupně nevzal za prokázanou obranu žalovaného, že pohledávka ve výši 90 862,80 Kč zanikla zaplacením částky 30 000 Kč na úhradu tohoto dluhu a následným započtení zbytku dluhu při osobním jednání, jak tvrdil žalovaný. Žalovaný rovněž namítal, že výše částky požadované fakturou byla rozporována. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě bylo na žalobkyni, aby doplnila skutková tvrzení a označila důkazy k prokázání svého nároku na zaplacení částky 90 862,80 Kč, o čemž byla při jednání poučena. Žalobkyně tak neučinila a odkázala pouze na skutečnosti uvedené v žalobě. Soud prvního stupně proto po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobkyni právo na zaplacení částky 90 862,80 Kč nesvědčí. A to nikoli proto, že by zde neexistoval rozdíl částek zápočtů, ale proto, že žalobkyně neprokázala, že by jí vzniklo právo na zaplacení částky 90 862,80 Kč jako nedoplatku faktury, tedy že právní předchůdkyně žalobkyně dodala žalovanému fakturou označené zboží. Ze shora uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2005, č. j. 3 Cmo 125-2005/121, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 90 862,80 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 18. 6. 2002 do zaplacení, jinak ohledně zaplacení částky 425 615 Kč s příslušenstvím zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pokud se týká částky 425 615 Kč s příslušenstvím, odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by se žalovaný na úkor její právní předchůdkyně obohatil. Pokud se týká částky 90 862,8O Kč s příslušenstvím, odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil zjištění učiněná z provedených důkazů a nepřípustně přenesl důkazní břemeno na žalobkyni. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaný učinil v souladu s ustanovením §580 občanského zákoníku (dále jako ObčZ) projev k započtení, z jehož obsahu je zřejmé, že žalovaný uznává pohledávky žalobkyně, které proti své pohledávce započítává. Pak ovšem nebylo na žalobkyni, jak dle názoru odvolacího soudu nesprávně uzavřel soud prvního stupně, aby prokazovala existenci těch svých pohledávek za žalovaným, které byly součástí zápočtu. Pro úspěch ve své obraně by naopak žalovaný musel prokázat, že pohledávka vyúčtovaná na posledně splatné faktuře, neexistuje. Důkazní břemeno totiž za této situace přešlo na žalovaného. Argument žalovaného, že částka vyúčtovaná na posledně splatné faktuře neodpovídala skutečně poskytnutému plnění, považoval odvolací soud za ryze účelový. Rozhodným pro posouzení důvodnosti obrany žalovaného je fakt, že do výše 453 740,50 Kč pohledávku žalovaný započtením uznal a zbytek (90 862,80 Kč) nezpochybňoval, naopak tvrdil, že jej částečně zaplatil a ve zbytku při ústním jednání započetl. Se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně ohledně tvrzeného zaplacení částky 30 000 Kč a započtení zbytku dluhu při ústním jednání se odvolací soud zcela ztotožnil. Jelikož se žalovanému nepodařilo prokázat, že nezapočtenou část pohledávky ve výši 90 862,80 Kč žalobkyni uhradil, ani že tato pohledávka žalobkyně za ním neexistuje, rozhodl odvolací soud, že podané odvolání žalobkyně je důvodné a uložil žalovanému zaplatit žalobci 90 862,80 Kč s příslušenstvím.
Proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a proti výroku o nákladech řízení podal žalovaný dovolání. Přípustnost svého dovolání dovolatel zakládá na §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel v dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel v dovolání uvádí, že kompenzační projev žalovaného proti žalobci zakládá za určitých okolností domněnku uznání závazku, což ovšem neplatí tehdy, když je výše pohledávky žalobce od počátku sporována. Tam, kde se výši uplatňované pohledávky žalovaný bránil, nelze započtení proti nesporné části pohledávky považovat za uznání závazku. Opačný výklad by dle názoru žalovaného znamenal, že když s výší fakturované částky – třeba jen v marginálním poměru – nesouhlasí, nemůže započítávat své nároky ani proti nesporné části této pohledávky, což by v důsledku znamenalo naprosté vyloučení možnosti proti takové pohledávce započítávat. Žalovaný uvedl, že námitky proti výši pohledávky včas vznesl a navrhl k prokázání oprávněnosti těchto námitek i příslušné důkazy. Dovolatel v dovolání dále uvádí, že důkazní břemeno ohledně rozporování výše dotčené faktury (nejpozději splatná faktura ze seznamu faktur znějící na částku 544 603,30 Kč) unesl, protože odvolací soud opomněl, že žalovaný před soudem prvního stupně navrhl výslech svědka Z. B., který měl vypovídat právě o rozporování faktury. Žalovaný nemohl nabídnout průkaznější prostředek a jím navržený důkaz výslechem svědka ani soudem prvního stupně ani soudem odvolacím proveden nebyl. Třetí námitka dovolatele napadá závěry odvolacího soudu ohledně hodnocení, které pohledávky provedeným započtením zanikly. Dovolatel tvrdí, že soud je vázán rozhodnutím žalovaného o tom, proti kterým konkrétním fakturám žalobce svoji pohledávku započte. Což platí i tehdy, pokud žalovaný nerespektoval pořadí faktur podle toho, jak byly postupně vystavovány, a vybere k započtení jen některé z nich, případně upraví jejich pořadí odlišně od jejich časové posloupnosti. Dovolatel je toho názoru, že na danou situaci nelze aplikovat §330 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jako ObchZ), jelikož započtení je jiným způsobem zániku závazku než splnění. Jelikož bylo dle mínění dovolatele v započtení výslovně uvedeno, které pohledávky a v jakém pořadí mají zaniknout, domnívá se dovolatel, že žaloba měla být uplatněna na základě té faktury, kterou žalovaný určil jako poslední k započtení, nikoli té, která byla nejpozději splatná. Dovolatel proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání toto považuje za nedůvodné a zcela se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Žalobkyně uvádí, že oprávněnost nároku ve výši 90 862,80 Kč byla žalobkyní prokázána již v průběhu prvostupňového řízení, i když se s tím soud prvního stupně řádně nevypořádal. Odvolací soud potom již správně zhodnotil zjištění učiněná z provedených důkazů, když naznal, že z kompenzačního projevu žalovaného vyplývá, že ve zbytku žalovaný pohledávku žalobkyně uznává. Žalobkyně závěrem svého vyjádření uvádí, že z dopisu obsahujícího průjev vůle žalovaného směřující k započtení nelze učinit závěr, že by žalovaný výslovně uvedl, v jakém pořadí mají závazky zaniknout. Proto žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl, pokud nedojde k závěru, že je možné je odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, posoudil dovolání podle ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu v napadené části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je podle ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení.
Námitka dovolatele, která zakládá důvodnost dovolání, směřuje proti závěru odvolacího soudu ohledně určení těch pohledávek, které započtením zanikly. Žalobkyně tvrdila a v souladu s tím odvolací soud rozhodl, že jelikož není v započtení výslovně specifikováno, které pohledávky započtením zanikají, zanikají podle §330 odst. 3 ObchZ ty pohledávky, které jsou nejdříve splatné.
Dovolací soud se ztotožňuje s námitkou dovolatele, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení §330 odst. 3 ObchZ, neboť toto ustanovení upravuje zápočet platby za situace, kdy dlužník má vůči věřiteli více peněžitých závazků a při placení neurčí, který závazek plní. Toto ustanovení však neupravuje situaci, kdy k zániku nesplněného závazku dochází započtením pohledávky, resp. několika pohledávek. V případě započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení musí být tedy určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají. Takový závěr učinil již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, publikovaném v časopise Soudní judikatura, svazek 2, rok 2004 na str. 69. Obdobně judikoval i Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, v rozsudku ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, a v usnesení ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1021/2006. V opačném případě je tento právní úkon podle ustanovení §37 odst. 1 ObčZ neplatný pro neurčitost.
V dané věci dopis žalovaného ze dne 19. 7. 2002, kterým bylo započtení provedeno, specifikuje celkový dluh žalovaného ve výši 1 220 058,90 Kč tak, že vypisuje jednotlivé faktury (uvádí jejich označení, datum vystavení a fakturovanou částku), aniž by určitě stanovoval, které z dílčích pohledávek vyúčtovaných těmito fakturami mají provedeným zápočtem zaniknout. Jednotlivé faktury jsou sice v dopise ze dne 19. 7. 2002 seřazeny, z tohoto seřazení ovšem nelze s určitostí dovodit, jestli žalovaný měl v úmyslu započíst pohledávky v pořadí od nejdříve vypsaných po nejníže vypsané či provedené seřazení bylo náhodné. Nelze-li tedy z projevu vůle žalovaného určit, které pohledávky zápočtem zanikly, pak nezbývá než uzavřít, že provedené započtení je neurčité, a tedy podle §37 odst. 1 ObčZ absolutně neplatné.
Za této situace se již nebylo nutno zabývat dalšími námitkami dovolatele.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nesprávný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadené části a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu