ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1065.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1065/2021-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34, proti žalované L. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Benjaminem Zollmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1055/35, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 20/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, č. j. 53 Co 356/2020-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Benjamina Zollmanna, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 8. 2020, č. j. 55 C 20/2020-94, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba garáže bez čísla popisného nebo evidenčního (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 14 580,50 Kč (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 53 Co 356/2020-134, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil, ve výroku II o nákladech řízení jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 12 050 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl, že žalobce je povinen žalované zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud předně konstatoval, že žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitých věcí, jejichž původním vlastníkem byla paní J. T. (dále jen „zůstavitelka“), která uzavřela dne 14. 1. 2013 jako dárkyně s žalobcem jako obdarovaným darovací smlouvu. Touto darovací smlouvou se zavázala převést na žalobce vlastnické právo k výše označeným nemovitým věcem. Toto vlastnické právo převáděné darovací smlouvou však nebylo za života zůstavitelky zapsáno do katastru nemovitostí, neboť návrh na vklad vzali účastníci vkladového řízení zpět. Nemovité věci tak po smrti zůstavitelky (to je po 4. 12. 2017) jako součást pozůstalosti přešly na žalovanou jako na jedinou dědičku zůstavitelky. Podle žalobce je žalovaná povinna z darovací smlouvy plnit, neboť vstoupila do právního postavení zůstavitelky. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že ke dni zahájení řízení, tedy dne 22. 1. 2020, byla jako výlučný vlastník sporných nemovitých věcí v katastrálním operátu zapsána na základě kupní smlouvy ze dne 16. 10. 2019 nikoliv žalovaná, nýbrž společnost IMMOBILIA Praha, a.s., IČO 00200387, se sídlem v Praze 5, Bedrnova 252/14, na níž byly sporné nemovitosti žalovanou převedeny. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež považoval za správná a úplná a rovněž přisvědčil jeho výslednému právnímu posouzení. V plné shodě s ním zdůraznil, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, když s odkazem na dlouhodobě ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (na níž velmi podrobně odkazoval již soud prvního stupně) podaná žaloba postrádá preventivní charakter, když nesměřuje proti osobě, která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, přičemž právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je vymezen právě osobou, která své vlastnictví tvrdí, a osobou, které svědčí zápis v katastru nemovitostí.
Odvolací soud dále doplnil, že i v rámci podaného odvolání žalobce samotný akcentoval, že by jím žádané rozhodnutí nemělo přímý vliv na stav zapsaný v katastru nemovitostí, pročež je více než zjevné, že naléhavý právní zájem žalobce žádaný právní úpravou obsaženou v ustanovení §80 o. s. ř. jako základní předpoklad věcného projednání určovací žaloby zcela absentuje. Na výsledné právní posouzení neměla podle odvolacího soudu žádný vliv skutečnost, že žalobce se vůči žalované domohl před podáním žaloby v nyní projednávané věci nařízení předběžného opatření (Nejvyšší soud na podkladě obsahu spisu doplňuje, že se tak stalo až na základě usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 9. 12. 2019, č. j. 15 Co 508/2019-32, ačkoliv k povolení vkladu vlastnického práva ohledně nemovitých věcí ve prospěch IMMOBILIA Praha, a.s. podle kupní smlouvy ze dne 16. 10. 2019 došlo již dříve, a to na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, ze dne 29. 11. 2019, s právními účinky vkladu ke dni 16. 10. 2019), neboť uvedená skutečnost nic nemění na závěru, že v době zahájení řízení o podané žalobě již žalovaná vlastníkem nemovitých věcí nebyla. Žalobce pak měl dostatek času, aby svá práva po úmrtí zůstavitelky náležitě ochránil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce prostřednictvím své advokátky včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl.
V dovolání (po obsáhlé rekapitulaci skutkového stavu a průběhu dosavadního řízení) dovolatel namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení podle žalobce dosud Nejvyšším soudem neřešené otázky, zda lze oddělit řízení o určení vlastnického práva od skutečnosti, že podáním této žaloby žalobce plnil povinnost, uloženou mu v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2019, č. j. 15 Co 508/2019-32, kterým tento změnil původní zamítavé usnesení o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření na vyhovující. Žalobce měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu o nařízení předběžného opatření představovalo překážku vkladu vlastnického práva ve prospěch společnosti IMMOBILIA Praha, a. s. Příslušný katastrální úřad měl podle žalobce „právní možnosti a byl povolán k tomu zasáhnout a změnit vklad na původního vlastníka, když už si dle správního řádu neprodloužil lhůtu pro rozhodnutí“.
Žalobce dále akcentoval, že „ve vkladovém řízení doložené usnesení (zjevně odvolacího soudu o nařízení předběžného opatření – poznámka Nejvyššího soudu) se transformovalo z ne-překážky na jednoznačnou překážku povolení vkladu vlastnického práva nového nabyvatele“. S touto eventualitou měl dle dovolatele katastrální úřad počítat, tím spíš, když pro tyto případy slouží možnost prodloužit (i opakovaně) lhůtu pro vydání rozhodnutí katastrálním úřadem. Odvolací soud měl dle dovolatele také zohlednit, že příslušný katastrální úřad nesprávným úředním postupem vědomě vytvořil překážku, která předurčila negativní výsledek řízení o podané žalobě o určení vlastnictví k převáděné nemovitosti. Žalobce v dovolání vyjádřil názor, podle něhož „pokud katastrální úřad zapíše nového vlastníka v době, kdy tento nabyvatel nemovitosti je průkazně zpraven o podaném návrhu na předběžné opatření – že za tohoto stavu je okamžikem vkladu vlastnického práva nově zapsaného vlastníka tento dalším účastníkem – pasivně legitimovaným v žalobě na určení vlastnictví“. K těmto okolnostem však soudy podle dovolatele nepřihlédly, a to např. při nepovolení vstupu nového vlastníka jako vedlejšího účastníka na straně žalované. Soudy rovněž nevzaly v potaz, že žalobce vedl žalobu o určení vlastnictví, ke které byl „zavázán“ usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2019 č. j. 15 Co 508/2019-32, jímž bylo dovolateli uloženo v určené lhůtě podat v souvislosti s nařízením předběžného opatření návrh ve věci samé. Dovolatel dále zdůraznil, že podal žalobu na určení vlastnictví proti žalované též proto, že „důvodně předpokládal, že katastrální úřad napraví své rozhodnutí o vkladu nového vlastníka IMMOBILIA Praha, a.s. a – jak bylo v jeho působnosti – vrátí zápis v katastru nemovitostí do původního stavu, jako by návrh na vklad nebyl podán“.
Dovolatel rovněž brojil proti tomu, že mu nebyly odvolacím soudem přiznány náklady řízení související s tím, že bylo vyhověno jeho návrhu na nařízení předběžného opatření. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila (co do vlastní oponentní argumentace) velmi stručně s tím, že jej považuje za bezdůvodné.
Dovolatel v dovolání – jak již bylo shora zreferováno – brojí primárně proti právnímu posouzení odvolacího soudu, který ve shodě se soudem prvního stupně žalobu na určení vlastnictví zamítl proto, že žalovaná nebyla v den zahájení řízení o podané žalobě jako vlastník sporných nemovitých věcí zapsána v katastru nemovitostí, a již proto nebyla žaloba ve smyslu §80 o. s. ř. vybavena zákonem předjímaným naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a současně žalovaná nebyla ve sporu tzv. pasivně věcně legitimována.
Přitom v judikatuře dovolacího soudu (na níž ostatně odkazovaly i soudy nižších stupňů) dlouhodobě panuje shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají v době okamžiku rozhodování soudu ve smyslu §154 odst. 1 o. s. ř. věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Dovolací soud dále ustáleně judikuje, že věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016). Nejvyšší soud dále např. v rozsudku ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, vyložil a odůvodnil právní názor, že ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem právní vztah vlastnictví je svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí. Konečně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, zaujal právní názor, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se příslušným zápisem [nyní ve formě vkladu - k tomu srov. §11 odst. 1, §17 odst. 2 a 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů] učiněným na základě soudního výroku o určení završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných práva o zápis v katastru nemovitostí opírají.
Žalobce uvedené závěry prostřednictvím podaného dovolání zpochybňuje s odkazem na usnesení odvolacího soudu, jímž bylo (ovšem až poté, co bylo rozhodnuto o vkladu vlastnického práva ve prospěch nynějšího v katastrálním operátu zapsaného vlastníka - společnosti IMMOBILIA Praha, a.s.) nařízeno předběžné opatření; přehlíží však, že soudy obou stupňů postavily svoje právní posouzení výlučně na zjištění, že žalovaná nebyla v okamžiku zahájení řízení vlastníkem sporných nemovitých věcí. Okolnostmi, jež zahájení řízení chronologicky předcházely, se soudy nižších stupňů přitom úmyslně nezabývaly. Součástí jimi učiněného závěru o skutkovém stavu tak naopak nebylo zjištění o žalobcem iniciovaném řízení o předběžném opatření (srov. odst. 16 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 5 rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel tak zčásti brojí proti hodnocení důkazů, na jehož základě byl soudem prvního stupně zjištěn skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování (spojuje-li své právní posouzení zčásti s jinými skutkovými zjištěními, než která učinil odvolací soud). Prostřednictvím takto uplatněného zpochybňování výsledků dokazování a z něj zjištěného skutkového stavu ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze založit, když nesprávná či neúplná skutková zjištění nejsou současnou právní úpravou vnímána jako způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014), neboť dovolací soud nemůže jakýmkoliv způsobem revidovat skutkový stav, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, ledaže by byl natolik vadný, že by objektivně nemohl tvořit materiální základ pro odvolacím soudem učiněný právně kvalifikační závěr (např. v případě absence pro rozhodnutí zásadně významných skutkových okolností, jež jsou jinak předvídány v hypotéze příslušné právní normy, kterou odvolací soud i za takto neúplně zjištěného skutkového stavu přesto aplikoval). O takový výjimečný případ se zde zřetelně nejedná.
K tomu Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že usnesení odvolacího soudu o nařízení předběžného opatření bylo odvolacím soudem vydáno až poté, co již žalovaná pozbyla vlastnického práva v důsledku právních účinků vkladu vlastnického práva ve prospěch společnosti IMMOBILIA Praha, a.s., přičemž nelze spustit ze zřetele ani znění §75c odst. 4 o. s. ř., podle něhož pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. Bylo-li proto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 11. 2019, č. j. 10 Nc 1040/2019-11, o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, k odvolání žalobce změněno usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 9. 12. 2019, č. j. 15 Co 508/2019-32, byl i pro odvolací soud (§211 o. s. ř.) určující výhradně skutkový stav věci, který tu byl v době rozhodování soudu prvního stupně (tedy k 5. 11. 2019). V té době ještě nebylo o návrhu na povolení vkladu vlastnického práva rozhodnuto, a již proto bylo výlučně na žalobci samotném, nadto zastoupeném advokátem, aby v mezidobí nastalé změně hmotněprávních poměrů uzpůsobil podanou žalobu, zvláště když mu mělo být zřejmé, že závěry odvolacího soudu zřetelně reflektují skutkový stav, který tu byl právě a jen ke dni 5. 11. 2019, tedy ještě před vydáním rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele.
Bezvýznamné jsou pak i navazující výhrady žalobce vůči postupu příslušného katastrálního úřadu, neboť rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva, stejně jako postup, který takovému rozhodnutí předcházel, nemohou být předmětem přezkoumání ze strany obecných soudů. Podle §18 odst. 4 katastrálního zákona totiž platí, že proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, přezkumné řízení, obnova řízení ani žaloba podle ustanovení občanského soudního řádu o řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1473/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 648/2007, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, nebo - v poměrech současné právní úpravy - usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 197/21). Stejně tak nemohl Nejvyšší soud při zvažování přípustnosti dovolání přihlížet k výhradám dovolatele vážícím se k tomu, že soudy obou stupňů v průběhu řízení zamítly jeho návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení (nikoliv na přistoupení „vedlejšího účastníka“ , jak bylo nepřesně akcentováno v dovolání), neboť žalobcem zmiňovaná rozhodnutí o návrhu na přistoupení dalšího účastníka (usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. 4. 2020, č. j. 55 C 20/2020-31, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 6. 2020, č. j. 53 Co 189/2020-64), jsou pravomocná, přičemž usnesení odvolacího soudu, jímž bylo v meritu věci potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, nebylo napadeno samostatným dovoláním.
Dovolání žalobce proti výroku o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) je ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné. Jen se zřetelem k tomu, jak bylo v uvedeném rozsahu dovolání koncipováno, Nejvyšší soud nad rámec rozhodovacích důvodů připomíná, že v usnesení, kterým soud nařídil předběžné opatření před zahájením řízení (§74 a násl. o. s. ř.), se podle §145 o. s. ř. nerozhoduje o náhradě nákladů, které účastníkům vznikly v dané fázi řízení. Předběžným opatřením se provádí úprava poměrů účastníků jen prozatímně často na základě nikoliv prokázaných, ale jen účastníkem osvědčených skutečností a zákon předpokládá, že poměry účastníků budou definitivně upraveny v rozhodnutí vydaném v řízení podle části třetí o. s. ř. O náhradě nákladů vzniklých účastníkům předběžného opatření soud proto rozhoduje až v souvislosti s rozhodnutím o věci samé (v rozhodnutí, kterým se u něj řízení končí). Náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s předběžným opatřením v takovém případě soud přizná tomu účastníku, kterému v řízení o věci samé vzniklo právo na náhradu nákladů řízení podle §142 a násl. o. s. ř. Okolnost, v čí prospěch bylo nařízeno předběžné opatření, přitom není rozhodná. Jestliže žalobce v řízení o věci samé zcela podlehl, nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to ani těch, jež byly spjaty s nařízením předběžného opatření.
I když nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud k tomuto výroku považuje za nezbytné uvést, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o určení vlastnictví k nemovitému majetku je třeba primárně vycházet z hodnoty nemovité věci, provést výpočet odměny z příslušné tarifní hodnoty a poté uvážit, zda s ohledem na náročnost sporu, počet provedených úkonů ve věci, časové souvislosti a zejména pak účelnost vymáhání či bránění práva, jsou naplněny podmínky pro případné snížení této odměny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015). Vzhledem k tomu, že v dosavadním průběhu řízení nebyla obvyklá cena sporných nemovitých věcí nijak verifikována a též se zřetelem k tomu, že vyjádření žalované k dovolání se co do merita věci omezuje, vyjma reflexe obsahu dosud vydaných rozhodnutí, jen na strohé konstatování o bezdůvodnosti podaného dovolání, považuje Nejvyšší soud pro spravedlivé rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, s přihlédnutím k již zmíněným limitům, v poměrech této věci vycházet z konstrukce tvorby výše přiznaných účelně vynaložených výdajů žalované v dovolacím řízení opřené o znění §9 odst. 4 písm. a), §6 odst. 1 a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Při tarifní hodnotě 50 000 Kč za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) činí odměna 3 100 Kč a k ní náleží režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 1 a 3 téže vyhlášky. Nejvyšší soud vzal přitom na zřetel, že zástupce žalované není plátcem DPH. Náklady řízení jsou splatné v obecné třídenní pariční lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné místo platební (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo soudní exekuci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu