ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1794.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1794/2019-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) P. K. , narozeného dne XY, bytem XY, a b) I. K. , narozené dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října č. 496/13, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 8/2017, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. ledna 2019, č. j. 5 Co 27/2018-150, takto:
I. Dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu se odmítá .
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem 4 295 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října č. 496/13.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Odvolací soud k odvolání České republiky – Státního pozemkového úřadu rozsudkem ze dne 10. 1. 2019, č. j. 5 Co 27/2018-150, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo nahrazeno zamítavé rozhodnutí katastrálního úřadu, a kterým soud povolil vklad vlastnického práva žalobců a) a b) do katastru nemovitostí, oběma v rozsahu ideální 1/2 celku k pozemku parc. č. XY, zapsanému na LV č. XY v k. ú. XY, obec XY. Účastnici řízení bylo uloženo zaplatit žalobcům a) a b) náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že vkladovou listinou bylo rozhodnutí soudu, kterým byl nahrazen projev vůle žalované (České republiky – Státního pozemkového úřadu) uzavřít s žalobci a) a b) smlouvu o převodu vlastnictví předmětného pozemku, a nikoli přiložená smlouva jednostranně podepsaná žalobci a) a b) shodného znění, jako ve výroku rozhodnutí, kterým byl nahrazen projev vůle žalované. Za překážku vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nepovažoval soud ani předběžné opatření, kterým bylo žalované v jiném soudním řízení zakázáno nakládat s předmětným pozemkem, neboť tato skutečnost mohla být zvažována v řízení o nahrazení souhlasu žalované, zda se jedná o vhodný náhradní pozemek k vyřešení restitučního nároku žalobců, ale nikoli nyní ve vkladovém řízení. Dále odvolací soud doplnil, že katastrální úřad i soud v řízení podle části páté o. s. ř. jsou podle ustanovení §159a odst. 3 o. s. ř. vázáni rozsudkem o nahrazení projevu vůle žalované, a podle ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“), je-li vkladovou listinou rozhodnutí soudu, zkoumá katastrální úřad splnění podmínek jen podle odstavce 2 písm. a/ (zda vkladová listina splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru) a dále, zda je toto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno. Obě podmínky jsou přitom bez pochyb splněny.
Proti tomuto rozhodnutí podala Česká republika – Státní pozemkový úřad dovolání, v němž namítala, že odvolací soud správně nevyhodnotil skutečnost, že jí v jiném soudním řízení s jiným účastníkem bylo předběžným opatřením zakázáno nakládat s předmětným pozemkem.
Dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k otázce rozsahu hmotněprávních limitů, ve kterých se katastrální úřad a následně i soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu zabývá věcí vkladu práva do katastru nemovitostí, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011, uveřejněný pod číslem 36/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Uvedená judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěrech, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům, než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Je-li činností soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Soud zde totiž "na místě správního orgánu" rozhoduje, znovu, ve vymezeném rozsahu (srov. §250f o. s. ř.), o téže věci. Také proto se v ustanovení §250b odst. 3 o. s. ř. předepisuje, že předmětem rozhodování soudu musí být (příp. ve vymezeném rozsahu) to, co (již) bylo předmětem rozhodování správního orgánu.
V projednávané věci bylo vkladovou listinou rozhodnutí soudu (uvedený závěr dovolatelka ve svém dovolání ani nezpochybňuje, přičemž platí, že dovolací soud je vázán vymezeným dovolacím důvodem - srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), k soudnímu rozhodnutí o nahrazení projevu vůle jako vkladové listině ostatně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010.
Podle ustanovení §17 odst. 4 katastrálního zákona platí, že je-li vkladovou listinou rozhodnutí soudu, zkoumá katastrální úřad splnění podmínek jen podle odstavce 2 písm. a) a dále, zda je toto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno. Podle ustanoveni §17 odst. 2 písm. a) katastrálního zákona katastrální úřad zkoumá, zda vkladová listina, která je veřejnou listinou, splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru. Z uvedeného je patrné, že pokud je vkladovou listinou rozhodnutí soudu, nepatří mezi podmínky, jejichž splnění katastrální úřad zkoumá, zda je účastník vkladového řízení omezen v oprávnění nakládat s nemovitostí, neboť takovouto skutečnost katastrální úřad zkoumá, pouze je-li vkladovou listinou soukromá listina (srov. §17 odst. 1 písm. d/ a f/ katastrálního zákona), nebo veřejná listina o právním jednání (srov. §17 odst. 3 katastrálního zákona), avšak nikoli, je-li vkladovou listinou rozhodnutí soudu (srov. §17 odst. 4 katastrálního zákona).
Jelikož v případech, kdy je vkladovou listinou rozhodnutí soudu, nepatří mezi podmínky přezkoumávané katastrálním úřadem, zda je účastník vkladového řízení omezen v oprávnění nakládat s nemovitostí, přičemž soud se v řízení podle části páté občanského soudního řádu ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí zabývá věcí v mezích hmotněprávních limitů, které jsou stanoveny samotnému katastrálnímu úřadu, je zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl povolen vklad vlastnického práva žalobců a) a b) k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí, je správné.
Zcela správným je rovněž závěr odvolacího soudu, že soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle je pro něj v tomto řízení závazné, a že na uvedeném nemůže ničeho změnit ani předběžné nařízení vydané v jiném soudním řízení podle ustanovení §76f o. s. ř., neboť to se podle své dikce a účelu vztahuje na dispozice s majetkem učiněné účastníkem, ale nikoli na dispozici uloženou soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 158/2012).
Lze také přisvědčit odvolacímu soudu, že námitka dovolatelky, že jí v jiném soudním řízení s jiným účastníkem bylo předběžným opatřením zakázáno nakládat s předmětným pozemkem, mohla mít relevanci v soudním řízení, v němž bylo rozhodnuto o nahrazení souhlasu dovolatelky s převodem předmětného pozemku na žalobce a) a b), nikoli však nyní v řízení o vkladu vlastnického práva žalobců a) a b) k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí, je-li vkladovou listinou rozhodnutí soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, zbývá doplnit, že proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu