ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1826.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1826/2021-758
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) J. T., LL.M. , narozeného dne XY, bytem v XY, a b) D. T. , narozené dne XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774 , jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3129/36, a 2) R. V., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ivanem Fryčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 166/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. dubna 2021, č. j. 29 Co 261/2018-652, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto unesení, a to k rukám Mgr. Ivana Fryče, advokáta se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. července 2018, č. j. 11 C 166/2017-249, určil, že Česká republika je vlastnicí pozemku p. č. XY v katastrálním území XY v rozsahu a v podobě před jeho rozdělením na pozemky p. č. XY a p. č. XY, tedy ve výměře 761 m 2 , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 26. července 2017 (dále jen „kupní smlouva“) uzavřená mezi žalovanou 1) jako prodávající a žalovaným 2) jako kupujícím je neplatná podle §580 odst. 1 o. z. pro rozpor s §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpis (dále jen „zákon o SPÚ“).
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. června 2019, č. j. 29 Co 261/2018-395, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§219 o. s. ř.) potvrdil, byť z odlišných důvodů (na rozdíl od soudu prvního stupně shledal odvolací soud kupní smlouvu neplatnou podle §580 o. z. pro rozpor s §10 zákona o SPÚ), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalované 1) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. července 2020, sp. zn. 24 Cdo 47/2020, zrušil shora uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyložil, že odvolací soud při právním posouzení věci pominul, že Metodický pokyn Státního pozemkového úřadu „Souběžná realizace zákona č. 503/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů“ ze dne 1. srpna 2015, ve znění pozdějších aktualizací (dále již „Metodický pokyn“), z něhož při právním posouzení vycházel, na straně 57 definuje, že „vlastník (spoluvlastník) stavby, která je nemovitou věcí, je oprávněným uživatelem na základě nájemní/pachtovní smlouvy uzavřené s SPÚ (dříve PF ČR).“ Jestliže nájemní smlouvu uzavřel se žalovanou 1) pouze žalovaný 2), pak by podle Metodického pokynu měl být za oprávněného uživatele považován žalovaný 2), na což v zásadě dovolatelka poukazovala již v rámci svého odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně. Závěr o tom, že jak žalobci tak i žalovaný 2) jsou oprávněnými uživateli pozemku p. č. XY, a to z titulu věcného břemene, není souladný s Metodickým pokynem, z nějž odvolací soud při rozhodování (rovněž) vycházel. Proto pokud dovolatelka již v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně poukazovala na podmínku „oprávněného užívání“, bylo povinností odvolacího soudu na tuto argumentaci reagovat a pro případ, že by nebyla shledána za relevantní, takový právní závěr v odůvodněná písemného vyhotovení rozsudku odpovídajícím způsobem vyložit, a to včetně toho, proč odvolací soud nesdílí nastavené parametry v předmětném interním dokumentu, respektive z jaké konkrétní zákonné reglementace a aplikační úvahy při meritorním rozhodnutí vycházel.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 15. dubna 2021, č. j. 29 Co 261/2018-652, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud uzavřel, že: „žalobcům přitom právo na samotné převedení vyděleného pozemku podle §10 odst. 5 zák. č. 503/2012 Sb. nenáleželo, když k převedení pozemku pod stavbou studny nedošlo. Žalobci však ani určení vlastnictví k oddělenému pozemku touto žalobou nežádali a takovou žádost u žalované 1) neuplatili. Pozemek par. č. XY jako celek v původní výměře nabýt samostatně do výlučného vlastnictví nemohli. Odvolací soud proto shledal, že na straně žalobců není dán právní zájem na určení vlastnického práva.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Předně Nejvyšší soud konstatuje, že prostřednictvím dovolací argumentace (vymezení předpokladů přípustnosti dovolání), že se odvolací soud „svým rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, z čehož odvolatelé (zjevně míněno „dovolatelé“) dovozují přípustnost tohoto dovolání“ , přípustnost dovolání založit nelze, neboť nelze současně v dovolání uplatnit dvě (obsahově jdoucí proti sobě) varianty předpokladu přípustnosti dovolání. Buďto se odvolací soud při řešení dovolateli zformulovaných právních otázek (1. zánik kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným 1/ a žalovaným 2/ v důsledku uplatnění předkupního práva žalobců, 2. otázka uplatnění předkupního práva, a 3. /ne/platnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným 1/ a žalovaným 2/) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a pokud ano, pak in concreto od kterého či kterých rozhodnutí dovolacího soudu), anebo uvedené otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Jinými slovy řečeno, z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, odmítl; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na jeho internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ).
Uvedená kumulace dvou variant předpokladů přípustnosti dovolání tedy znemožňuje dovolacímu soudu, aby se mohl zabývat přípustností dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dále je třeba uvést, že odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dovolatelé spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, přičemž dovozují, že implicitně Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí posoudil kupní smlouvu jako uzavřenou v rozporu se zákonem, ačkoliv ve skutečnosti Nejvyšší soud se otázkou (ne)platnosti předmětné kupní smlouvy – jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku – vůbec nezabýval, přičemž tato otázka ani nebyla předmětem dovolacího přezkumu.
Pokud dovolatelé v dovolání vytýkají dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu, že: „je stižen vadou spočívající v jeho zmatečnosti, nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí, v čemž dovolatelé rovněž spatřují rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se otázky procesního práva (řádné odůvodnění rozhodnutí)“ , pak je třeba k tomu uvést, že k (jiné) vadě řízení dovolací soud je povinen podle §242 odst. 2 o. s. ř. přihlédnout v případě přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se zde nejedná. Nad rozsah toho je ovšem třeba současně konstatovat, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne zjevný skutkový základ, jakož i právně kvalifikační úvahy ústící v závěr o právním posouzení věci. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, v němž bylo mj. vyloženo, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky v odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
V doplňujícím (včas podaném) podání dovolatelé upřesňují předpoklad přípustnosti dovolání tak, že právní otázky výše uvedené považují za dosud nevyřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu. V tomto směru by obecně bylo možné takové vymezení předpokladů přípustnosti považovat za souladné se zákonem, leč přesto v poměrech této věci ani na podkladě této dovolací argumentace se dovolatelům přípustnost dovolání založit nepodařilo. Je tomu tak z toho důvodu, že primárním důvodem, který vedl odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně a k zamítnutí určovací žaloby, byla odvolacím soudem konstatovaná absence naléhavého právního zájmu dovolatelů na jimi požadované věcně právní deklaraci k předmětnému nemovitému majetku.
Dovolatelé sice v další části svého dovolání v souvislosti s naléhavým právním zájmem odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 11. července 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, avšak toliko v souvislosti se zdůrazněním, že: „Určovací žaloba není opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti. Jestliže se však určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti.“
V situaci, kdy dovolatelé brojí do skutkových zjištění odvolacího soudu, která ovšem v dovolacím řízení nelze nijak revidovat a dovolací argumentaci v tomto směru je třeba považovat za nepřípustnou (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž dovolateli použitý nález Ústavního soudu nebyl uplatněnou dovolací argumentací nijak promítnut do rozsouzené věci, když pouhé konstatování právního názoru Ústavního soudu samo o sobě přípustnost dovolání nezakládá (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16), je třeba konstatovat, že ani na podkladě takto užité dovolací argumentace Nejvyšší soud přípustnost dovolání žalobců (zde ve smyslu nálezové judikatury) neshledal.
Pokud v dovolání je kromě nepřípustné skutkové argumentace uplatněna prostá právní polemika s rozhodnutím odvolacího soudu, pak ani ta – právě pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání – nemohla přípustnost dovolání založit.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Tímto rozhodnutím byl současně konzumován návrh dovolatelů na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Nákladové výroky netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 10. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu