ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2475.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2475/2021-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně S. Ž., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova č. 1024/66a, a žalovaných 1/ L. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lenkou Zbytovskou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zahradní č. 1297, a 2/ M & M Reality Invest a.s., se sídlem v Ostravě, Nádražní č. 535/15, IČO 06048111, zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova č. 302/13, o vydání dědictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 104 C 11/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2020, č. j. 18 Co 180/2019-241, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 1) částku 6 413 Kč k rukám Mgr. Lenky Zbytovské, advokátky se sídlem ve Zlíně, Zahradní č. 1297, a žalovanému 2) částku 6 413 Kč k rukám Mgr. Petera Harmečka, advokáta se sídlem v Ostravě, Macharova č. 302/13.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 104 C 11/2017-170, zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala určení, že je vlastníkem id. ½ v žalobě označených nemovitých věcí, movitých věcí a akcií, resp. uložení povinnosti k jejich vydání, s tvrzením, že je oprávněnou dědičkou po své babičce J. K., zemřelé dne 16. 4. 1997, podle závěti ze dne 5.1.1997, jejíž existence byla zjištěna v září 2015. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval ustanovení §485 odst. 1, §101 odst. 1, §105 a §114 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný v době smrti zůstavitelky (dále jen „obč. zák.“), a uzavřel, že bylo-li řízení o dědictví po J. K. skončeno usnesením o potvrzení nabytí veškerého majetku zůstavitelky jejímu synovi M. K., které nabylo právní moci dne 24. 11. 1997, o dodatečně objeveném majetku rozhodnuto usneseními, která nabyla právní moci dne 24. 3. 1998 a dne 9. 12. 1999, a žaloba byla podána dne 23. 1. 2017, stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí lhůty (která začala běžet po nabytí zletilosti žalobkyně 4. 8. 2001), pak s ohledem na vznesenou námitku promlčení (když nic nenasvědčuje tomu, že by tato námitka byla výrazem zneužití práva na úkor žalobkyně), nemůže být žalobkyně ve věci úspěšná. Uvedl také, že ani skutečnost, že žalobkyně závěť nalezla až 17 let po pravomocném rozhodnutí soudu o dědictví, a nemohla tak objektivně svůj nárok uplatnit dříve, není zákonným důvodem pro stavení promlčecí doby. Dodal, že navíc se žalobkyně domáhá i vydání věcí, které v dědickém řízení nebyly projednány, a vlastnické právo k nim nebylo pozůstalému synovi potvrzeno.
K odvolání žalobkyně odvolací Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9.2 2020, č. j. 18 Co 180/2019-241, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Vycházel ze závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, který také správně právně zhodnotil. K odvolací námitce, že soud prvního stupně nerozhodl o celé žalobě, ale pouze o žalobě na vydání, nikoli i o žalobě na určení vlastnictví, odvolací soud uvedl, že z celého obsahu žalobou uplatněného nároku je třeba dospět k závěru, že žalobkyně uplatnila nárok podle ustanovení §485 obč. zák., že jí šlo o vydání dědictví, které nabyl její otec (původní první žalovaný, který v průběhu odvolacího řízení zemřel), přičemž z tohoto právního důvodu žádá určení svého vlastnictví bytové jednotky a vydání dalších věcí. K námitce žalobkyně, že uplatnění námitek promlčení za strany žalovaných je jednáním v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud odkázal na to, jak jsou dobré mravy a chování, které je s nimi v rozporu, chápány v soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8 .2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 2004), a uzavřel, že z okolností, které byly zjištěny v průběhu řízení, nevyšlo najevo, že by cílem vznesené námitky promlčení bylo poškodit žalobkyni, ani že by uplatnění námitky promlčení nemělo podstatu v samotném zákonném účelu ochrany právní jistoty a bránění práv k majetku, který původní žalovaný nabyl v dědickém řízení po své matce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, „a to z důvodů ve smyslu §237 o. s. ř., tedy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Podle jejího názoru nemohla překážka běhu promlčecí doby pominout dne 4. 8. 2001, když v té době neměla žádné povědomí o tom, že je dědicem, závěť byla nalezena až v září 2015. Lhůta uvedená v ustanovení §105 ve spojení s §101 obč. zák. by měla být vykládána jako lhůta subjektivní, opačný výklad je proti smyslu a účelu práva. Při hodnocení původním žalovaným 1) vznesené námitky promlčení se odvolací soud odchýlil od judikatury vyšších soudů, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, sp. zn. 21 Cdo 992/99, 2 Cdon 473/96, 25 Cdo 1839/2000, 26 Cdo 45/2010, a nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 446/04 a I. ÚS 643/04, a totéž platí i ohledně námitky promlčení vznesené žalovanou 2), která se stala účastníkem řízení teprve poté, co se ona dozvěděla o úmyslu původního žalovaného 1) prodat žalované 2/) podstatnou část předmětu žaloby (bytovou jednotku č. XY k. ú. XY). Žalobkyně také podotýká, že „se ústavně zaručené vlastnické právo nepromlčuje a že aplikace promlčecí doby by v tomto případě naprosto popírala ústavně zaručené principy vlastnického práva, respektive práva dědického a podstaty občanského zákoníku, který shodně s právním názorem žalobkyně zcela bezpochyby posiluje institut vůle zůstavitele, respektive dědického práva dědiců“. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že určí, že žalobkyně je vlastníkem ideální poloviny dále označených nemovitých a movitých věcí.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že se plně ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Zákon č. 40/1964 Sb. hovoří zcela jasně, že právo dědice na vydání dědictví se promlčuje, a to v obecné tříleté lhůtě, která počíná běžet ode dne právní moci rozhodnutí o dědictví. V případě nezletilých osob je stanovena výjimka pro počátek běhu promlčecí doby až ke dni dospělosti, nicméně ani v této lhůtě nedošlo k podání žaloby. I pokud by se teoreticky mělo připustit, že promlčecí doba začala běžet až od doby, kdy žalobkyně závěť našla, musela by prokázat, že to bylo v září 2015, jak tvrdí, v průběhu celého řízení však nenavrhovala žádné důkazy, které by tuto skutečnost prokazovaly. Dále uvedla, že pokud se nijak neprokázalo, že by měl M. K. v době dědického řízení informace o existenci závěti, nejednal proti své dceři a ničeho jí nezatajil. Argumentuje-li žalobkyně, že se jedná o zásah do jejího vlastnického práva, není to pravdou, neboť vlastníkem předmětu dědictví nikdy nebyla. Navíc M. K. ani nezdědil byt, jehož se žalobkyně žalobou domáhá, ale pouze družstevní práva k bytu, a pouze vlastním jednáním a případně doplacením dalších částek docílil toho, že mu byl byt převeden do osobního vlastnictví; v mezidobí byt prodal, když kvůli zdravotnímu stavu byl nucen změnit bydliště. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaná 1) navrhuje, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Žalovaná 2) sdělila, že se plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, který je zcela v souladu se zákonem a konstantní judikaturou a na jehož základě byla žaloba žalobkyně zamítnuta z důvodu promlčení nároku. Připomíná, že zůstavitelka nebyla ke dni smrti vlastnicí nemovitostí, ke kterým žalobkyně žádá určit vlastnictví ve svůj prospěch, byla členkou družstva a předmětem dědění byl členský podíl ve stavebním bytovém družstvu, který rozhodnutím soudu nabyl původní žalovaný 1). Protože v současné době již tento podíl neexistuje, mohla by se žalobkyně domáhat jen peněžité náhrady, ale i tento nárok je s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčen. Judikatura sice dovodila případy, v nichž může dojít k prolomení institutu promlčení a přiznání již promlčeného nároku, avšak tyto případy jsou založeny na konkrétních skutkových okolnostech, které nemohou být zobecňovány. Podle zjištěného skutkového stavu nejsou v dané věci důvody pro prolomení institutu promlčení. Na základě uvedeného žalovaná 2) navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované 2) náklady řízení.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
V dané věci z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně má výhrady k tomu, jak odvolací soud posoudil otázku promlčení jejího nároku oprávněného dědice podle ustanovení §485 obč. zák., přičemž (byť citovala celé ustanovení §237 o. s .ř., které vymezuje čtyři dovolací důvody) je seznatelné, že jako dovolací důvod uplatňuje to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, konkrétně od označených rozhodnutí, která řeší uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není dovolání žalobkyně přípustné, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která je zřejmá i z rozhodnutí, které žalobkyně v dovolání označila na podporu svého přesvědčení, že odvolací soud se od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Z uvedených rozhodnutí (jimiž bylo rozhodováno o nárocích z různých právních titulů) vyplývá, že shodně vychází z toho, že dobrým mravům v zásadě neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje, že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace byl zánik nároku nepřiměřeně tvrdým postihem, a že vždy je třeba přihlížet k okolnostem konkrétního případu. Z těchto zásad odvolací soud v dané věci také vycházel, jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. Námitky žalobkyně představují pouze její nesouhlas, resp. polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, což však přípustnost dovolání nezakládá. Je třeba připomenout, že dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění, ani přehodnocovat hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, ledaže by toto hodnocení bylo v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností; samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn . 22 Cdo 2376/2004).
Lze také uvést, že ustanovení §105 obč. zák., podle něhož lhůta pro uplatnění nároku oprávněného dědice na vydání dědictví podle ustanovení §485 obč. zák. počne běžet od právní moci rozhodnutí, jímž bylo dědické řízení skončeno, i ustanovení §101 odst. 1 obč. zák., podle něhož je promlčecí lhůta tříletá, jsou ustanovení zcela jednoznačná, neumožňující žádný jiný výklad pro jednotlivé případy uplatnění nároku oprávněného dědice. Prostřednictvím ustanovení §114 věta první obč. zák. je však ochráněn oprávněný dědic, který uplatňuje právo na vydání dědictví vůči svému zákonnému zástupci, a to tak, že po dobu jeho nezletilosti promlčení nepočíná ani neběží, z čehož lze dovodit, že po nabytí zletilosti promlčecí lhůta začne a běží.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že se nezabýval otázkou pasivní legitimace žalovaných, ani správností vymezení předmětu žaloby, když k tomu výhrady dovolatelky nesměřovaly a když podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne k případné vadě řízení jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Není-li dovolání přípustné, dovolací soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s .ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu