ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2376.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2376/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) O. H., 2) R. H., a 3) městu P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 759/2000, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2004, č. j. 31 Co 70/2004-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. B. S.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že pozemek uvedený níže patří v rozsahu jedné čtvrtiny do společného jmění manželů – žalobce a žalované 1) a v rozsahu tří čtvrtin je jeho podílovým spoluvlastníkem s žalovanou 2).
Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. září 2003, č. j. 7 C 759/2000-134, určil, „že ideální ¼ pozemku parc. č. 3394 v obci a katastrálním území P. tvoří společné jmění manželů M. H., a O. H., a ideální ¾ tohoto pozemku jsou v podílovém spoluvlastnictví R. H.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce s žalovanými 1) a 2) vlastnili na základě kupní smlouvy z 22. 11. 1979, registrované Státním notářstvím 14. 12. 1979 pod sp. zn. R I 908/79 a na základě usnesení příslušného soudu o projednání dědictví vedeného pod sp. zn. D 1107/96, dům číslo popisné 956 se stavební parcelou č. 3392 o výměře 152 m² a zahradu parcelní číslo 3393 o výměře 234 m² v tamním katastrálním území. Spolu s těmito nemovitostmi užívali od roku 1979 i sporný pozemek parcelní číslo 3394 o výměře 142 m², který s nimi tvořil celek. Všechny tyto pozemky byly od roku 1979 souvisle oploceny, porosty na nich byly stejného druhu a stáří. Žalobce s žalovanými 1) a 2) se skutečnost, že sporný pozemek nebyl předmětem shora zmíněných nabývacích titulů, dozvěděli až v roce 1997 a z ničeho nevyplynulo, že věděli nebo že by mohli vědět, že užívali pozemek patřící jinému subjektu. Z výpisu příslušného katastru nemovitostí soud zjistil, že jako vlastník sporného pozemku byl veden žalovaný 3), který jej nabyl do vlastnictví na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Soud prvního stupně s odkazem na okolnosti, jež vyplynuly ze skutkových zjištění a s odkazem na právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době v občanském zákoníku (dále „ObčZ“) uzavřel, že žalobce a žalované 1) a 2) vlastnické právo k předmětnému pozemku vydrželi.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalovaného 3), rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č. j. 31 Co 70/2004-162, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé; změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jež shledal úplnými a s jeho právními závěry. Shrnul, že užívání všech pozemků žalobcem a žalovanými 1) a 2), resp. jejich právním předchůdcem, bylo od roku 1979 nepřetržité a nerušené až do dubna 1997, kdy žalovaný 3) dopisem žalobci jejich dobrou víru zpochybnil. Teprve tímto okamžikem došlo k přerušení běhu vydržecí doby. S odkazem na jednotlivá rozhodující skutková zjištění a na judikaturu – rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1134/96, 22 Cdo 1193/98, Rc 50/2000 a 22 Cdo 1848/98 – uzavřel, že žalobce s žalovanými 1) a 2) právo ke spornému pozemku vydrželi v souladu s §134 odst. 1 a §872 odst. 6 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neboť sporný pozemek užívali v dobré víře, že jim patří, a to od listopadu 1979 do dubna 1997.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 3) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázky, které jsou v rozhodování odvolacích soudů rozhodovány rozdílně. V daném případě jde o otázku existence dobré víry žalobce, že mu věc patří „se zřetelem ke všem okolnostem“ a o otázku, zda žalobce byl v tzv. „omluvitelném omylu“, užíval-li o více než třetinu větší výměry pozemku, než skutečně vlastnil. Dovolatel pak namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. První z uvedených dovolacích důvodů dovolatel spatřuje ve skutečnosti, že žalobce v době rozhodování soudů obou stupňů byl přísedícím Okresního soudu v Nymburce. Pokud jde o druhý dovolací důvod – „nesprávné právní posouzení věci, že byla dána dobrá víra žalobce, že mu věc patří se zřetelem ke všem okolnostem a že byl tzv. v omluvitelném omylu, když užíval o více než třetinu větší výměru pozemku než skutečně vlastnil, vychází také z nesprávných skutkových závěrů“, dovolatel připomíná rozhodující skutkové závěry soudu prvního stupně popř. skutečnosti, jež soud podcenil. V této souvislosti kromě dalšího dovozuje, že dobrá víra žalobce byla zpochybněna již v roce 1980, kdy byl v dané lokalitě budován rozvod plynu a v souvislosti s tím musel žalobce z dokumentace zjistit, že existuje pruh pozemku s hranicemi vyznačenými na nákresu a při běžném zájmu mohl zjistit, že jde o jiný, samostatný pozemek. Dodává, že subjektivní představy žalobce pro existenci dobré víry nejsou rozhodující, je nutno vycházet z okolností objektivních. Žalovaný dobře věděl, že užívá cizí pozemek, když z něho neplatil příslušnou daň. Vedle dalšího měl soud věnovat pozornost i tomu, že žalobce chtěl v roce 1997 předmětný pozemek koupit; tak se ale neprojevuje ten, kdo se cítí být vlastníkem pozemku. Sporné jsou rovněž úvahy soudu o „omluvitelném omylu“, činila-li plocha sporného pozemku „36,78 % vzhledem k fakticky koupeným pozemkům“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce zpochybňuje přípustnost dovolání, neboť dovolatel pouze opakuje argumenty uplatněné v řízení před soudem, s nimiž se soud vypořádal. Uvádí, že k otázce dobré víry existuje judikatura Nejvyššího soudu a právní názory na řešení této problematiky lze považovat za jednotné. Pokud dovolatel považuje skutečnost, že žalobce působí ve funkci přísedícího tamního Okresního soudu v Nymburce, za vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neuvádí o jakou vadu by se mělo konkrétně jednat a jaké následky by s ní měly být spojeny. V průběhu řízení mohl vznést námitku podjatosti soudu prvního stupně, což ale neučinil – zřejmě proto, že žalobce působí výlučně v trestních senátech. Do této funkce ho ostatně zvolilo samo žalobcovo zastupitelstvo, jemuž tento fakt byl od počátku znám. Pokud danou okolnost dovolatel označuje za vadu, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak tak činí nedůvodně. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného 3) odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Jádro dané věci bylo v posouzení, zda žalobce byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu náleží i sporná část pozemku. Právními otázkami vytčenými v dovolání se judikatura dovolacího soudu již zabývala a napadené rozhodnutí s ní není v rozporu.
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 ObčZ). Dovolací soud pak opakovaně konstatoval, že závěry učiněné soudy v nalézacím řízení ohledně existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, může v dovolacím řízení zpochybnit jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené. Samotné posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní (např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované pod č. C 1068, sv. 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 7/2000). Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že tu jde vždy o individuální posouzení věci a připouští překročení výměry nabytého pozemku podle okolností až o 50%, výjimečně i více (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz). Nejvyšší soud též uvedl, že při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 11. 1999 sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2000).
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí není z hlediska uplatněného důvodu rozhodnutím zásadním, umožňujícím přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Námitkou týkající se vědomosti žalobce o hranicích pozemku v návaznosti na plynofikaci se odvolací soud zabýval; pokud jde o neplacení daní z pozemku, i dovolatel připouští, že tuto skutečnost lze vykládat různě; konečně i soudy dospěly k závěru, že žalobce byl v dobré víře o vlastnictví sporného pozemku do roku 1997, což není v rozporu s tvrzením, že v tomto roce chtěl tento pozemek koupit; ostatně pokud byl žalobce oprávněným držitelem pozemku od roku 1979, stal se jeho vlastníkem na základě vydržení k 1. 1. 1992, a následné události nemohly mít na již proběhlé vydržení vliv.
Otázkou, zda ve věci rozhodoval vyloučený soudce, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání; jinak jde o důvod pro žalobu pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. e) OSŘ], který sám o sobě nečiní dovolání přípustným.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalovaný 3) povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, které představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč a dále náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný 3) dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu