ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2694.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 2694/2018-726
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyň a) Y. K. , narozené dne XY, bytem v XY, a b) I. H. , narozené dne XY, bytem tamtéž, zastoupených JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Za Hřištěm 1141/2, proti žalovaným 1) CB CITY SERVICES s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Hroznová 253/28, identifikační číslo osoby 281 57 591, zastoupené Mgr. Jakubem Sigmundem, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, 2) CB CITY INVEST s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Hroznová 253/28, identifikační číslo osoby 261 08 879, zastoupené Mgr. Liborem Burianem, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, a 3) statutárnímu městu České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 1/1, zastoupenému JUDr. Janou Šárovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Revoluční 818/22, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 306/2013, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2018, č. j. 19 Co 1842/2017-557, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Libora Buriana, advokáta se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2.
III. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. června 2017, č. j. 16 C 306/2013-504, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 14. září 2017, č. j. 16 C 306/2013-521, určil, že žalovaný 3) je vlastníkem pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (dále též „pozemek“ nebo „nemovitý majetek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že (jak posléze přehledně z obsáhlého odůvodnění nalézacího soudu shrnul odvolací soud v odůvodnění níže zreferovaného rozhodnutí) žalobkyně jsou aktivně věcně legitimovány k podání žaloby na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku a mají naléhavý právní zájem na takovém určení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyň (L. H.) jako spoluvlastnice domu čp. XY dlouhodobě usilovala o koupi předmětného pozemku nacházejícího se pod tímto domem, a to již v roce 2007, kdy nedošlo k dohodě o výši kupní ceny. V roce 2010 původní žalobkyně a ostatní spoluvlastníci dohodli společný postup vůči žalovanému 3) ohledně koupě pozemku a sepsali společnou žádost o koupi pozemku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyním ve smyslu §80 písm. c) (nyní §80) o. s. ř. svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví ve prospěch žalovaného 3). Dále uzavřel, že důvod neplatnosti spočívající v tvrzení žalobkyň, že záměr prodat předmětný pozemek nebyl řádně zveřejněn, není dán. Zveřejnění záměru žalovaným 3) na úřední desce a rovněž na elektronické úřední desce po dobu minimálně 15 dnů, a to v období od 23. srpna 2010 do 8. září 2010, bylo v řízení prokázáno. Pokud jde o kupní cenu, za kterou byl prodej pozemku realizován, vyšel prvoinstanční soud ze znaleckých posudků předložených v řízení účastníky i ze znaleckého posudku a dospěl k závěru, že realizovaná kupní cena ve výši 3.000.000,- Kč nebyla cenou obvyklou, když za obvyklou cenu lze podle znaleckých posudků považovat částku 4.000.000,- Kč. S ohledem na tato zjištění poté soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva o prodeji předmětného pozemku je neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obecního zřízení), neboť pozemek byl prodán za cenu nižší, než je cena obvyklá, přičemž tato cenová odchylka nebyla zdůvodněna, když odůvodnění takového postupu nevyplývá ani z jednání zastupitelstva žalovaného 3). Na základě neplatné kupní smlouvy nemohlo proto dojít k převodu vlastnického práva k pozemku na žalovaného 2), ani k následnému převodu na žalovaného 1).
K odvolání žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2018, č. j. 19 Co 1842/2017-557, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Ve shodě s prvoinstančním soudem shledal naléhavý právní zájem žalobkyň na požadovaném určení „na základě tvrzení, že kupní smlouva ze dne 22. 12. 2010 je absolutně neplatná pro rozpor s ust. §39 odst. 1 zákona o obcích, tedy z důvodu, že záměr žalovaného 3 prodat předmětný pozemek nebyl řádně zveřejněn.“ Odvolací soud přisvědčil také soudu prvního stupně v závěru, že záměr žalovaného 3) prodat předmětný pozemek byl zveřejněn na úřední desce a rovněž na elektronické úřední desce v období od 23. srpna 2010 do 8. září 2010, čímž byly splněny podmínky zveřejnění záměru stanovené v §39 odst. 1 obecního zřízení. V tomto směru odvolací soud uzavřel, že důvod neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. prosince 2010 nebyl v řízení prokázán.
Oproti prvoinstančnímu soudu však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nejsou aktivně věcně legitimovány k podání určovací žaloby z důvodu tvrzené neplatnosti kupní smlouvy, pokud jde o cenu obvyklou, tj. pokud jde o neplatnost z důvodu porušení §39 odst. 2 obecního zřízení. Podle odvolacího soudu totiž žalobkyně nelze považovat za neúspěšné účastnice nabídkového řízení. Byl-li totiž záměr žalovaného 3) prodat předmětný pozemek řádně zveřejněn a žalobkyně, respektive jejich právní předchůdkyně L. H. na základě řádně zveřejněného záměru žádnou nabídku na koupi pozemku nepodala, nelze žalobkyně považovat za neúspěšné účastnice nabídkového řízení.
Kromě toho - byl-li by přesto shledán i v tomto směru naléhavý právní zájem žalobkyň na požadovaném určení - odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně pro takový případ dospěl k závěru, že smlouva o prodeji pozemku ze dne 22. prosince 2010 je platná. Kupní cena pozemku stanovená ve výši 3.000.000,- Kč není totiž podstatně nižší, než cena v místě a čase obvyklá zjištěná soudem prvního stupně ve výši 4.000.000,- Kč. Odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku znaleckého ústavu STAVEXIS s. r. o., který stanovil cenu v místě a čase obvyklou v rozmezí 2.940.000,- Kč až 4.900.000,- Kč. Realizovaná kupní cena ve výši 3.000.000,- Kč je cenou spadající do tohoto rozmezí stanoveného znaleckým posudkem znaleckého ústavu. Navíc v řízení bylo zjištěno, že žalovaný 3) byl seznámen s různými znaleckými posudky, a to jak s cenou 3.000.000,- Kč, tak i s cenou stanovenou znaleckým posudkem ve výši 4.000.000,- Kč. Z rozpravy zastupitelstva (žalovaného 3/) odvolací soud také zjistil, že: „žalovaný 3) má zájem na rekonstrukci zchátralých částí objektu čp. XY stojícího na předmětném pozemku, bylo zohledněno také to, že k rekonstrukci dosud nedošlo kvůli neshodě se spoluvlastníky této nemovitosti.“ Jelikož zastupitelstvo žalovaného 3) platně rozhodlo o prodeji předmětného pozemku žalovanému 2), odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 22. prosince 2010, jejímž předmětem byl prodej pozemku žalovaným 3) žalovanému 2) není neplatná ve smyslu §39 odst. 2 obecního zřízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně (dále též „dovolatelky“) prostřednictvím své advokátky včasná dovolání, která následně (v zachované dovolací lhůtě) ještě doplnily dalšími dvěma podáními. Žalobkyně v dovoláních (sepsaných vždy rámci jedné listiny společnou advokátkou) uplatnily dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. v otázce (shrnuto z dovolání) jak nesprávného právního posouzení odvolacím soudem z hlediska jejich aktivní věcné legitimace a naléhavého právního zájmu na předmětné určovací žalobě ve smyslu tehdy platného §80 písm. c) o. s. ř., tak i z hlediska nesprávného právního posouzení v dovolání blíže vymezených otázek hmotného práva na úseku právní reglementace nakládání s obecním majetkem. K těmto otázkám pak na podkladě velmi obšírné a místy se opakující a nepřehledné dovolací argumentace vymezily předpoklady přípustnosti dovolání (k tomu viz níže), dále namítly vady řízení, uplatnily též zmatečnostní důvod spočívající v tom, že v odvolacím řízení měl rozhodovat vyloučený soudce (předsedkyně senátu), zpochybnily též skutkový stav, z nějž odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel, a na jeho podkladě uplatnily vůči odvolacímu soudu oponentní právní názor. Žalobkyně závěrem navrhly, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) k podaným dovoláním žalobkyň uvádí následující.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bylo opakovaně judikováno, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce. Takový přezkum je totiž právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, příp. rozsudky téhož soudu ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002, ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4878/2008, ze dne 21. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016, nebo ze dne 20. června 2018, sp. zn. 30 Cdo 4754/2017; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ).
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že: „záměr žalovaného 3) prodat předmětný pozemek byl zveřejněn na úřední desce a rovněž na elektronické úřední desce v období od 23. 8. 2010 do 8. 9. 2010“ , přičemž v návaznosti na to učinil právní závěr, že: „tím byly splněny podmínky zveřejnění záměru stanovené v §39 odst. 1 zákona o obcích. Tento tvrzený důvod neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2010 tak nebyl v řízení prokázán.“
Odvolací soud též správně dovodil, že zpochybňují-li žalobkyně zákonem předepsanou proceduru publikace záměru obce učinit předmětný majetkoprávní úkon, svědčí jim v tomto směru bezesporu aktivní věcná legitimace a naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě ve smyslu tehdy platného §80 písm. c) o. s. ř. (od 1. ledna 2014 již pouze §80 o. s. ř.; k tomu srov. čl. II. bod 7 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť coby potencionálním účastnicím nabídkového řízení by se případným vyhověním této žalobě (tj. pokud by bylo určeno, že žalovaný 3/ je vlastníkem označeného pozemku) jim otevřela možnost usilovat o koupi tohoto pozemku, pakliže by žalovaný 3) chtěl i nadále realizovat předmětnou majetkoprávní dispozici.
Jestliže v dovolacím řízení žalobkyně zpochybňují tuto publikaci záměru, zpochybňují tím skutková zjištění, z nichž při rozhodování ohledně publikace záměru žalovaným 3) v rozhodném období odvolací soud vycházel, která však v dovolacím řízení nemohou podléhat žádné revizi, neboť ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; pak tedy v tomto směru jdoucí dovolací argumentace žalobkyň nemohla přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
Jelikož v daném případě odvolací soud dospěl primárně k závěru, že žalobkyně nejsou aktivně věcně legitimovány k podání určovací žaloby z důvodu tvrzené neplatnosti kupní smlouvy, pokud jde o cenu obvyklou, tedy pokud jde o neplatnost z důvodu porušení §39 odst. 2 obecního zřízení, a nesvědčí jim na podané určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř., je - s přihlédnutím k připomenuté ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu - nadbytečné se zabývat dovolací argumentací, kterou žalobkyně směřují k meritorním otázkám. Je tomu tak z toho důvodu, že posouzení řešení otázky věcné legitimace a naléhavého právního zájmu žalobkyň na podané určovací žalobě odvolacím soudem předurčuje, zda podaná dovolání jsou přípustná a důvodná (a pokud ano, pak v takovém případě by nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení s tím, aby se zabýval meritem věci, jímž se dosud, a to ani sekundárně správně zabývat neměl), či nikoliv (v případě, že by odvolací soud procesní otázku týkající se aplikace tedy platného §80 písm. c/ o. s. ř. vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu).
V tomto ohledu Nejvyšší soud [který současně předesílá, že: a) rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a b) při rozhodování dále postupoval podle dosavadní hmotněprávní úpravy (srov. §3028 odst. 2 o. z.)] dospěl k závěru, že podaná dovolání - jak bude dále rozvedeno - nejsou ve smyslu §237 o. s. ř. přípustná.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu určovací žaloba podle §80 (dříve podle písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002).
Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016). Znamená to tedy, že v případě žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 o. s. ř.; dříve §80 písm. c/ o. s. ř.) je třeba rozlišovat jak aktivní věcnou legitimaci žalobce, tak i jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení; věcná legitimace a naléhavý právní zájem v tomto smyslu tudíž nejsou splývajícími pojmy, přičemž z existence jednoho nelze bez dalšího dovozovat existenci druhého. Nebyl-li tudíž žalobce aktivně věcně legitimován, nemůže mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť nemůže přirozeně doložit, že by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým nebo bylo jinak ohroženo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 45, ročník 2003, nebo ze dne 9. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 2506/2008).
V soudní praxi se postupně ustálil právní názor, že absolutní neplatnost smlouvy o převodu nemovitosti z majetku obce, případně (v závislosti na zjištění, zda podle převodní smlouvy byl již povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí), se může dovolat jen ten, kdo je v tomto řízení aktivně legitimován, tedy ten, kdo má naléhavý právní zájem. Aktivně legitimovanými k podání takové žaloby mohou být pouze osoby, do jejichž právních poměrů by se určení neplatnosti smlouvy mohlo promítnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 4813/2007), tedy i neúspěšný účastník nabídkového řízení (srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 4813/2007, sp. zn. 28 Cdo 1895/2001, nebo sp. zn. 28 Cdo 4199/2009), či potencionální účastník nabídkového řízení, který by nabídku obci předložil, pokud by záměr obce o převodu majetku byl řádně zveřejněn tak, aby se o něm mohl dozvědět (srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 3473/2007, sp. zn. 30 Cdo 3087/2006).
Soudy jednotně zaujímají právní názor, že aktivní legitimaci a naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního jednání (dříve právního úkonu) nemá každý, kdo neplatnost tvrdí, neboť určovací žaloba nemůže být prostředkem kontroly občanů s hospodařením s obecním majetkem. K tomu Ústavní soud České republiky např. ve svém usnesení ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 3545/11(in https://nalus.usoud ), vyložil, že ke kontrole hospodaření a nakládání s majetkem obce ze strany občanů, jsou povolány v prvé řadě kontrolní orgány obce (rada obce, komise, finanční výbor apod.) nebo se provádí v rámci dozoru nad samostatnou působností obce (§129 a násl. zákona o obcích) a pominout nelze ani obecnou, především politickou kontrolu občany obce (od práva účastnit se zasedání obecního zastupitelstva a vystupovat na něm až po právo volit a být volen v obecních volbách). Ústavní soud k dané problematice dodal, že soudní řízení může být zajisté též kontrolním nástrojem, avšak to zpravidla v rámci takových soudních řízení, v nichž soudy projednávají a rozhodují případy práva veřejného (správního či trestního), neboť se jedná o kontrolu činnosti veřejné moci. V civilním soudním řízení může být právní úkon (jednání) obce, jímž nakládá se svým majetkem, přezkoumán z hlediska jeho souladnosti s právními předpisy, avšak jen za dodržení podmínky, že žalobce prokáže, že tímto právním úkonem (jednáním) byl dotčen na svých subjektivních právech vyplývajících z práva soukromého.
Odvolací soud se zabýval otázkou platnosti předmětné kupní smlouvy z pohledu §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) v rozhodném znění (k datu publikace záměru žalovaným 3/), jenž stanovil, že záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný. Nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platného ke dni zveřejnění záměru.
Kromě výše uvedeného odvolací soud při rozhodování vycházel též mj. ze skutkového zjištění učiněného již soudem prvního stupně, že na jednání zastupitelstva žalovaného 3), konaného dne 16. prosince 2010, „rovněž vystoupily menšinové spoluvlastnice, příp. jejich zástupkyně. Zdůraznily, že o pozemek mají zájem už 20 let, když současně poukázaly na společnou žádost o odkup za cenu 3 mil. Kč, kterou však B. v rozporu s dohodou magistrátu nepodal. V souvislosti s tím pak nesledovaly úřední desku, neboť byly přesvědčené, že jejich žádost byla žalovanému č. 3 doručena a také spoléhaly na tom, že v případě odkupu město bude postupovat shodně jako v minulosti postupoval okresní úřad a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, že případně vyrozumí všechny spoluvlastníky.“
Odvolací soud tedy vycházel z právně rozhodného skutkového závěru, že záměr žalovaného 3) prodat předmětný pozemek, byl řádně publikován, avšak na tento záměr právní předchůdkyně žalobkyň nijak nereagovala, tj. neučinila žalovanému 3) žádnou nabídku na koupi tohoto pozemku.
V této souvislosti dovolací soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 15. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 5197/2017, v němž vyložil následující právní závěry (v textu nyní tučně zvýrazněny skutkově a právně významné závěry):
„ Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně žádnou takovou nabídku (v reakci na publikovaný záměr žalovaného 1/ prodat pozemek v k. ú. XY) neučinila , respektive neučinila tak ani do uzavření převodní smlouvy mezi žalovanými (tj. do 1. srpna 2006 – viz kupní smlouva na č. l. 24-25). Z toho ovšem vyplývá, že za takto zjištěné skutkové situace nelze dovodit nezákonnost převodu stran tohoto pozemku z vlastnictví žalovaného 1) do vlastnictví žalované 2), neboť žalobkyni se dostalo informace, že záměr se vztahuje k prodeji uvedeného pozemku, přičemž žalobkyně žádnou nabídku žalovanému 1) v souvislosti s jejím projeveným zájmem o koupi pozemku neučinila.
Obecní zřízení neupravuje proceduru rozhodování o učiněných nabídkách reagujících na zveřejněný záměr obce o zamýšlené majetkoprávní dispozici, ani nestanoví pravidla, jak postupovat v případě, jestliže některá z nabídek (z různých důvodů) nebyla předmětem posouzení ze strany příslušného určeného orgánu obce, respektive zastupitelstva obce. Lze dovodit, že jestliže by došlo k pominutí či nereflektování některé z nabídek reagujících na zveřejněný záměr, může taková okolnost vést k porušení pravidel transparentního rozhodování a tedy jít na vrub zákonnosti celého procesu nakládání s příslušným obecním majetkem podle obecního zřízení. Věci je ovšem třeba řešit případ od případu, vždy dosazené do jedinečných (zjištěných) skutkových poměrů.
Pakliže v posuzované věci žalobkyně, ač objektivně měla dostatek časového prostoru učinit žalovanému 1) konkrétní finanční (anebo jinou) nabídku, setrvala pouze na tom, že má zájem o koupi (mj. i) pozemku v k. ú. XY, aniž by např. uvedla (nabídla žalovanému 1/), za jakou částku je vlastně ochotna tento pozemek koupit do svého vlastnictví, nastala objektivně situace, kdy se žalobkyně ocitla v pozici pouhé zájemkyně o koupi tohoto pozemku bez učiněné (finanční či jiné) nabídky. Tedy jinými slovy řečeno, žalobkyně nesdělila žalovanému 1) v rámci nabídky tu podstatnou informaci, na jejímž základě by mohl žalovaný 1) zvažovat, zda a z jakého důvodu by uvedený obecní pozemek měl být prodán právě žalobkyni. Na tomto závěru podle názoru dovolacího soudu nic nemění ani ta okolnost, že uvedená žádost žalobkyně o koupi předmětného pozemku v inkriminovaném období nebyla předložena zastupitelstvu žalovaného 1) před rozhodováním, komu bude uvedený pozemek nakonec prodán.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 4 As 223/2015 vyložil právní názor, s nímž se ztotožňuje i dovolací soud, že obec není povinna z vlastní iniciativy informovat zájemce, kteří podali nabídku v reakci na zveřejnění záměru o prodeji pozemku podle §39 odst. 1 zákona o obecném zřízení, o obsahu ostatních nabídek a umožnit jim na ně reagovat.
K tomu dovolací soud dodává, že tím spíše se uvedený závěr uplatní v případě, kdy zájemce o koupi obecní nemovitosti zašle obci - a to zcela nezávisle na zveřejněné záměru obce (jako tomu bylo v této věci) – žádost o koupi konkrétního nemovitého majetku, aniž by v ní učinil nabídku, za jakou finanční částku je ochoten (schopen) takový majetek od obce koupit. Za takové situace podle názoru dovolacího soudu není žádným pochybením obce, jestliže tato žádost, v níž absentuje nabídka na koupi nemovitého majetku, není předložena zastupitelstvu obce (např. z důvodu, že příslušný orgán obce připravující podklady pro zasedání zastupitelstva z doručené korespondence zjistí, že daný zájemce o koupi nemovitého majetku obci vlastně žádnou nabídku neučinil, pouze projevil zájem, že by koupil určitý obecní nemovitý majetek), které provádí výběr z nabídek z hlediska určení finálního zájemce o koupi obecního nemovitého majetku, jenž (z doručených nabídek) obci učinil nevýhodnější nabídku. “
Jestliže odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění (které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat), že právní předchůdkyně žalobkyň nijak nereagovala na publikovaný záměr žalovaného 3) prodat předmětný pozemek, tj. neučinila žalovanému 3) nabídku na koupi tohoto pozemku, pak sama okolnost, že dříve o koupi tohoto pozemku usilovala, nic nemění na tom, že ji nebylo možno považovat za (ani potencionálního) účastníka nabídkového řízení, neboť z žádného právního předpisu nevyplývá pro obec povinnost při publikaci záměru informovat předchozí zájemce o koupi konkrétního obecního majetku o tom, že obec aktuálně publikovaným záměrem o takovou majetkoprávní dispozici se svým nemovitým majetkem usiluje.
Pokud tedy odvolací soud za popsané skutkové konstelace uzavřel, že žalobkyně (coby právní nástupkyně L. H.) z vyložených důvodů nejsou aktivně věcně legitimovány a nesvědčí jim naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě ve smyslu §80 o. s. ř. (že vlastníkem předmětného pozemku je žalovaný 3/), rozhodl tak v souladu s ustálenou (shora připomenutou) rozhodovací praxí dovolacího soudu. Lze tedy uzavřít, že na podkladě této dovolací argumentace se žalobkyním přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepodařilo založit; v důsledku toho ostatní (meritorní) dovolací argumentace je již bezpředmětná.
Z judikatury (především dovolacího soudu) vztahující se k §80 (dříve k §80 písm. c/) o. s. ř., na kterou žalobkyně ve svých dovoláních poukázaly, nevyplývá, že by aktivní věcná legitimace k podání určovací žaloby (že vlastníkem již převedeného obecního majetku je předmětná obec) a naléhavý právní zájem na podání této žaloby ve smyslu §80 o. s. ř. svědčil žalobci, jenž na řádně publikovaný záměr obce ohledně zamýšlené majetkoprávní dispozice s obecním majetkem nijak nereagoval, byť v předchozí době projevil zájem o koupi takového obecního majetku.
Jelikož v praxi stěží by bylo pro obce splnitelné a navíc by takový postup byl zjevně neúčelný, aby obce vedly jakousi evidenci zájemců o koupi obecního majetku a v případě publikovaného záměru ještě informovaly tyto bývalé zájemce o zamýšlené majetkoprávní dispozici s obecním majetkem, je nasnadě, že právě institut záměru, respektive publikace záměru obcí je esenciálním informačním pramenem pro všechny potencionální zájemce. Přitom smysl zveřejnění záměru obce o převodu obecního nemovitého majetku spočívá v tom, aby všichni potencionální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou příležitost svůj zájem efektivně uplatnit a aby před uplynutím stanovené lhůty orgány obce neučinily taková opatření, pro která by ke včasné nabídce jiného zájemce již nemohlo být přihlédnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2146/2010).
Argumentace žalobkyň mířící na skutkové otázky nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. O takový případ se ovšem zde nejedná. Přitom sama okolnost, že žalobkyně vycházejí ze zcela jiné skutkové verze, kterou posléze (v konfrontaci s odvolacím soudem, respektive oběma soudy) právně hodnotí, přirozeně přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu; Nejvyšší soud přitom neshledal, že by některá z žalobkyň namítaných vad dosahovala ústavně právního rozměru, došlo zde k očividnému rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu (např. s ohledem na zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Dovolání žalobkyň do nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu nejsou podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustná.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyň podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalovanému 3), který ve svém vyjádření (učiněném prostřednictvím své advokátky) k podaným dovoláním žalobkyň pouze stručně odkázal na dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť takovéto vyjádření pochopitelně nelze spojovat s účelně vynaloženým výdajem účastníka v dovolacím řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu