ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4754.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4754/2017-189
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce S. D. , zastoupeného Mgr. Antonínem Stanislavem, Ph.D., advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská 135, proti žalovanému R. P. , zastoupenému Mgr. Rudolfem Bartošíkem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Národních hrdinů 12/1, o určení vlastnictví ke sněžnému skútru a o vydání technického průkazu od sněžného skútru, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 119/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2017, č. j. 38 Co 149/2016-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2017, č. j. 38 Co 149/2016-154, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. března 2016, č. j. 10 C 119/2015-135, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března 2016, č. j. 10 C 119/2015-135, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem označeného sněžného skútru (výrok I.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému vydat žalobci technický průkaz k označenému sněžnému skútru (výrok II.), uložil žalobci povinnost vydat žalovanému do 15 dnů od právní moci rozsudku označený sněžný skútr (výrok III.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
2. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že: „mezi účastníky ... došlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí na převod sněžného skútru výše uvedeného na žalobce po zaplacení částky 526.370 Kč žalovanému (jde o celkový předmět leasingu a leasingovou cenu). Předmětem leasingu byl sněžný skútr. Žalovaný pak uznal, že žalobce zaplatil na tyto leasingové splátky částku 187.790 Kč. Stran úhrady leasingových splátek nad rámec uvedené částky se pak tvrzení účastníků řízení rozcházejí. Ač žalovaný uznává úhradu dalších finančních prostředků ze strany žalobce, tak současně trvá na započtení těchto na dluhy žalobce související se čtyřkolkou, vysavačem atd. Ze shodných tvrzení účastníků lze pak dále mít za prokázané, že mezi nimi došlo k prodeji vozidla v roce 2007, avšak stran výše dohodnuté kupní ceny, jež měla být započtena na leasingové splátky, se jejich tvrzení opět rozchází.“
3. Poté soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá ve smyslu §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení svého tvrzeného vlastnického práva k předmětné věci, neboť „určení ... neřeší vyvstalou situaci mezi žalobcem a žalovaným, když toto je otázka předběžná jak co do nároku na vydání skútru, tak co to nároku na vydání technického průkazu od skútru. Soud proto existenci naléhavého právního zájmu neshledal a v tomto směru návrh žalobce zamítl.“
4. I přes výše dovozenou absenci žalobcova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení jeho vlastnictví k předmětné mobilii soud prvního stupně „se pak zabýval právním posouzením ústního ujednání mezi účastníky řízení, dle kterého se žalobce zavázal uhradit akontaci včetně povinného pojištění a veškeré leasingové splátky, přičemž bylo současně dohodnuto, že jakmile žalobce uhradí leasingové splátky, převede žalovaný na žalobce vlastnictví ke skútru a současně mu vydá technický průkaz. V tomto ohledu lze uzavřít, že strany se dohodly, že v budoucnu uzavřenou kupní smlouvu, jejímž předmětem bude právě skútr, na základě čehož bude převedeno vlastnické právo ke skútru na žalobce.“
5. „Dohodu mezi stranami tak soud po právní stránce posoudil jako smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu ust. §50a OZ, neboť účastníci řízení se zavázali k uzavření kupní smlouvy v budoucnu, jejímž předmětem bude skútr.“ Jelikož však nebyla v daném případě dodržena obligatorní písemná forma předběžné smlouvy, shledal jí soud prvního stupně absolutně neplatnou.
6. Dále se soud prvního stupně zabýval vzájemnou žalobou, jíž se žalovaný domáhal po žalobci vydání předmětného skútru. V tomto směru nalézací soud uzavřel, že: „žalovanému svědčí vlastnické právo ke skútru jako předmětu leasingu, neboť žalovaný jako příjemce leasingu splnil podmínky leasingové smlouvy, zejména pak uhradil v plné výši leasingovou cenu, načež bylo na žalovaného leasingovou společností jako poskytovatelem leasingu převedeno vlastnické právo k předmětu leasingu, a to ke dni 5. 1. 2011 ... Jestliže pak v současné době skútr má v držení žalobce, kdy mu k tomuto nesvědčí naléhavý právní titul (kupř. nájemní smlouva apod.), přičemž (...) soud nedospěl ani k závěru o určení vlastnického práva žalobce ke skútru, nutno konstatovat, že žalobce drží skútr neprávem. Vzhledem k nezpochybnitelnému závěru o existenci vlastnického práva žalovaného ke skútru, a k faktickému držení skútru žalobcem, má soud za to, že žalobce do vlastnického práva žalovaného neoprávněně zasahuje, přičemž žalovanému náleží právo na vydání skútru, neboť mu jej žalobce neprávem zadržuje. Vzhledem k uvedeným závěrům pak soud vyhověl návrhu žalovaného a uložit (zjevně míněno uložil) žalobci povinnost vydat žalovanému předmětný sněžný skútr.“
7. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. května 2017, č. j. 38 Co 149/2016-154, rozsudek soudu prvního stupně - vyjma jeho nákladového výroku IV., který změnil způsobem vyloženým ve výroku ad II. - potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
8. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnictví, „neboť pouze touto žalobou (...) může žalobce dosáhnout realizace práv vlastníka předmětného skútru, kdy žaloba na vydání skútru by nemohla být úspěšná vzhledem k tomu, že skútr má v držení žalobce, nikoliv žalovaný. Tuto otázku by tedy nebylo možno řešit jako otázku předběžnou, jak dovodil soud I. stupně, tj. jako otázku co do nároku na vydání skútru, či co do nároku na vydání technického průkazu od skútru.“
9. Odvolací soud pak konstatoval, že i přes okolnost, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku (ne)existence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, je jeho rozhodnutí, jímž zamítl předmětné žaloby na určení vlastnictví a na vydání předmětného technického průkazu, věcně správné.
10. Podle odvolacího soudu „dne 5. 1. 2011 došlo k ukončení leasingové smlouvy, a téhož dne přešlo vlastnické právo k předmětu leasingu – skútru na příjemce leasingu, tedy na žalovaného (...) Dohoda, jež mezi účastníky byla ústní formou uzavřena tak, že po zaplacení leasingových splátek bude sněžný skútr převeden žalovaným na žalobce, který bude žalovanému platit leasingové splátky, byla soudem I. stupně správně posouzena jako smlouva o smlouvě budoucí dle §50a zákona č. 40/1964 Sb., jež však ke své platnosti vyžaduje písemnou formu. Tato písemná forma nebyla účastníky dodržena, tudíž pro tento nedostatek nutno hodnotit smlouvu jako absolutně neplatnou, kdy neobstojí námitka v odvolání žalobce, že by z důvodu absolutní neplatnosti účastníky uzavřené smlouvy bylo nutno zabývat se odpovídající povinností účastníků vrátit si navzájem poskytnutá plnění (...) S tímto tvrzením přichází žalobce až v odvolacím řízení, toto žádným způsobem neuplatnil v řízení před soudem I. stupně, byť se účastníkům dostalo poučení dle §118a odst. 1, 3 o. s. ř.“
11. Odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku uvedl, že: „předmětem účastníky uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí ... byl pouze převod předmětného skútru ze žalovaného na žalobce po zaplacení leasingových splátek. Otázka peněžitého plnění ze strany žalobce žalovanému je jiným právním vztahem, neboť smlouva o smlouvě budoucí neobsahovala žádné ujednání o peněžitém plnění, tudíž ze strany žalobce nemůže být v tomto řízení požadováno jakékoliv finanční plnění od žalovaného, byť z dokazování před soudem I. stupně vyplývá, že určitá částka (jejíž výše byla mezi účastníky sporná) byla žalobcem žalovanému zaslána. Případný nárok žalobce z důvodu bezdůvodného obohacení (§451 a následujících zákona č. 40/1964 Sb.,) však není předmětem tohoto řízení (...) žalovaný jako vlastník předmětného skútru má právo domáhat se vydání toto (zjevně míněné této) věci na žalobci, který mu ji neprávem zadržuje (§126 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013), tudíž soud I. stupně rozhodl zcela správně, pokud vzájemnému návrhu žalovaného v plném rozsahu vyhověl.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to:
a) zda při úplatném převodu vlastnického práva k věci musí být převodce jejím vlastníkem již v době uzavření smlouvy,
b) zda u synallagmatického závazku (z neplatné smlouvy) musí být nárok jedné ze smluvních stran na vydání věci podmíněn nárokem druhé ze smluvních stran na vrácení peněžitého plnění, které bylo první smluvní straně poskytnuto za věc, jejíhož vydání se domáhá,
při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
13. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že předmětné ujednání mezi účastníky posoudil jako předběžnou smlouvu podle §50a obč. zák., a nikoliv jako kupní smlouvu uzavřenou v ústní formě ve smyslu §588 obč. zák., jejímž předmětem byla koupě shora označeného sněžného skútru. Na platnosti takového ujednání účastníků přitom nemůže mít vliv skutečnost, že v době uzavření smlouvy nebyl žalovaný ještě vlastníkem této věci (dovolatel na podporu své argumentace odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 22 Cdo 981/2001). Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel i v nerespektování judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), podle které základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03).
14. I kdyby předmětné ústní ujednání účastníků bylo posouzeno jako neplatné, je dovolatel toho názoru, že v takovém případě mělo být postupováno ve smyslu §457 obč. zák. Dovolatel v odvolání v tomto směru odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, k němuž ovšem odvolací soud při rozhodování nepřihlédl. Nepodmínil-li odvolací soud nárok žalovaného na vydání předmětného sněžného skútru nárokem dovolatele na vrácení poskytnutého plnění (spornou mezi účastníky řízení byla pouze jeho výše), tak podle dovolatele pochybil, přičemž nepřípadný je odkaz odvolacího soudu na §118a odst. 1, 3 o. s. ř., neboť v projednávaném případě by přicházela v úvahu spíše výzva podle §118a odst. 2 o. s. ř. Konečně dovolatel brojí i do rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nákladů řízení a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání odmítl uplatněnou dovolací argumentaci. Jelikož dohoda o kupní ceně nebyla dostatečně určitá, nemohlo dojít k platnému uzavření kupní smlouvy. Poukaz dovolatele na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 981/2001 není – s ohledem na jiné okolnosti případu – důvodný. Navíc dovolatel je ve svých tvrzeních nejednotný, když nejprve tvrdí, že účastníci uzavřeli inominátní smlouvu, na jejímž základě bylo dohodnuto, že po zaplacení leasingových splátek žalovaný převede vlastnické právo k předmětnému skútru na dovolatele, zatímco v dovolání naopak tvrdí, že s žalovaným uzavřel kupní smlouvu s odkládací podmínkou. Žalovaný ohledně domnělého nároku dovolatele na vrácení poskytnutého plnění a jeho dovolací argumentace vztahující se k nákladovým výrokům odkázal na (jako na věcně správné) závěry, k nimž dospěl odvolací soud. Závěrem žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
16. Nejvyšší soud předně konstatuje, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), s přihlédnutím též k §3028 odst. 3 o. z., konstatuje, že dovolání žalobce je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné i důvodné.
18. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), k výkladu právních úkonů vyložil následující závěry:
19. Soudy se musejí při výkladu smlouvy vyhnout takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede.
20. V případě zjišťování vůle účastníků smlouvy je nezbytné kromě samotné smlouvy vyslechnout účastníky smlouvy, respektive všechny osoby, které se zúčastnily uzavření tohoto právního úkonu a mohou tak soudu zprostředkovat informace nejen o vlastním průběhu sepisu předmětné smlouvy, ale také o důvodech, stimulu, proč k takovému jednání přistoupily.
21. Pokud se účastníci ve svých výpovědích podstatně liší ohledně okolností, vlastním průběhu či snad o tehdy jejich (jimi) projevené vůli v době uzavírání posuzované smlouvy, je nezbytné, aby si soud na základě provedeného dokazování (po případné předchozí procesní signalizaci vůči tomu kterému účastníkovi o jeho důkazním břemenu k jím učiněnému skutkovému tvrzení, které je z hlediska právního posouzení věci zásadně významné) zákonu odpovídajícím způsobem (§132 o. s. ř.) zajistil patřičný skutkový podklad, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí coby důsledek realizovaného právně kvalifikačního závěru.
22. Je-li (ohledně právně významných okolností) rozpor mezi písemným vyjádřením a výslechem účastníka smlouvy (ať již v pozici účastníka řízení či svědka), je na soudu, aby v procesu zhodnocení důkazů, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, zjistil právně významné okolnosti, tj. na podkladě přiznané validity těm kterým informacím vyplývajícím z toho kterého důkazu učinil předmětná dílčí skutková zjištění, a současně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (logicky) vyložil, proč ohledně jiných informací takto nepostupoval.
23. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
24. V posuzované věci odvolací soud přistoupil k právnímu posouzení věci v procesní situaci, kdy účastníci dovolatelem tvrzené (v ústní formě uzavřené) smlouvy v žalobě vyloženého obsahu nebyli v řízení před soudem prvního stupně, ani v odvolacím řízení vyslechnuti, přičemž z dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud pro rozhodnutí zásadně významné okolnosti čerpal z listinných důkazů, respektive vycházel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně z těchto listinných důkazů a z tvrzení účastníků. Nebylo tedy přistoupeno k výslechu účastníků smlouvy za účelem zjištění jejího obsahu, což je podstatný procesní defekt obou řízení.
25. Navíc vadou odvolacího řízení je okolnost, že odvolací soud nepřistoupil ke kasaci rozsudku soudu prvního stupně již při zjištění, že ten zamítl žalobu dovolatele na určení jeho tvrzeného vlastnického práva k předmětnému sněžnému skútru pro absenci jeho naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř., avšak současně se věcí zabýval meritorně.
26. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přitom bylo opakovaně judikováno, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce. Takový přezkum je totiž právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, příp. rozsudky téhož soudu ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002, ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4878/2008, nebo ze dne 21. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016).
27. Uvedený závěr doléhá i na tento případ, jakkoliv soud prvního stupně, respektive odvolací soud rozhodoval (v rámci odvolacího přezkumu) též o vzájemné (vindikační) žalobě žalovaného, avšak vztahující se k téže mobilii, k níž se právě upínala dovolatelem podaná určovací žaloba na soudní deklaraci dovolatelem tvrzeného vlastnického práva k této věci, na níž zcela nepochybně měl dovolatel ve smyslu §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem (jak správně dovodil odvolací soud), pakliže tvrdil, že tuto věc má u sebe, podle práva je jejím vlastníkem, což ale zpochybňuje žalovaný, přičemž takovýto soudní (jeho vlastnické právo k věci deklarující) výrok mu umožní provedení předmětného zápisu v příslušeném registru vozidel, jehož dosud při odmítnutí součinnosti ze strany žalovaného nemůže dosáhnout.
28. Další jinou vadou odvolacího řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je okolnost, že odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku nereagoval na tu část odvolací argumentace, v ní žalobce vytýkal soudu prvního stupně, že se nezbýval otázkou vyjádření povinnosti (v souvislosti s uplatněnou vzájemnou žalobou žalovaného na vydání věci), aby si účastníci vrátili navzájem poskytnutá plnění, a svou argumentaci podepíral označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, k němuž se odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku nijak nevyjádřil.
29. Obsahové náležitosti písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku jsou stanoveny v §157 odst. 2 o. s. ř. a přiměřeně se vztahují i na potvrzující rozsudek odvolacího soudu.
30. Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15).
31. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).
32. Vznesl-li tedy žalobce v odvolacím řízení argumentaci s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, pochybil odvolací soud, nevypořádal-li se s touto argumentací výše uvedeným způsobem.
33. Nad rozsah výše uvedeného nutno uvést, že z rozsudku soudu prvního stupně, ani z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, na základě jakého právního titulu, respektive z jakého důvodu dovolatel měl v dispozici předmětný sněžný skútr. Uvedené okolnosti soudy objasněny nebyly, ačkoliv dovolatel již v rámci vymezení žalobních tvrzeních na ně – v souvislosti s tvrzeným ujednáním o tom, že: „Byla mezi účastníky rovněž uzavřena dohoda o tom, že jakmile žalobce uhradí leasingové splátky, převede žalovaný na žalobce vlastnictví k tomuto motocyklu a vydá mu technicky průkaz. Tento motocykl – sněžný skútr byl umístěn u žalobce na horské chatě ‚Bernardýn‘, neboť jej potřeboval k dopravě na chatu ... I v současné době je tento skútr u žalobce, avšak po celou dobu jej užíval i žalovaný vždy, pokud za žalobcem přijel na tuto chatu“ – poukazoval.
34. Je zřejmé, že absence verifikace právně rozhodných žalobních tvrzení, a to i z hlediska vyhodnocení v úvahu se nabízejících účastnických výpovědí, neumožňovala soudům pouze na základě listinných důkazů dospět k jednoznačnému závěru o uzavření předběžné smlouvy a nikoliv o uzavření případné inominátní smlouvy, při jejíž existenci a případné (soudy dovozené absolutní) neplatnosti by se pochopitelně mohla otevírat i otázka posouzení nezbytnosti povinnosti vrácení poskytnutých vzájemných plnění z neplatné smlouvy.
35. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu