ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3862.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 3862/2019-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, identifikační číslo osoby 000 64 581, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti žalovanému J. Č. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, o určení vlastnického práva, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 66/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2019, č. j. 23 Co 410/2018-212, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. června 2018, č. j. 26 C 66/2016-153, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný, ani předchozí nabyvatelé tohoto pozemku, respektive pozemku, z něhož byl nyní žalobou dotčený pozemek oddělen, nebyli v dobré víře, a proto u žalovaného nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva od nevlastníka ve smyslu předmětné judikatury Ústavního soudu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. června 2019, č. j. 23 Co 410/2018-212, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování (které v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku vyložil) dospěl k závěru, že se žalovanému ani přes (odvolacím soudem mu) dané poučení podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. nepodařilo v řízení prokázat, že ač nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku od nevlastníka, je nabyvatelem dobrověrným, shodně tak jako jeho právní předchůdci, a proto je na místě poskytnout soudní ochranu jeho právu, nikoli vlastnickému právu žalobce.
Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku dále vyložil, že soud prvního stupně: „správně přihlédl k časové ose nabytí vlastnického práva uvedenými osobami a k prokázané skutečnosti, že J. A. nebyla vzhledem ke zjištěným okolnostem v dobré víře ohledně vlastnictví pozemků, jež nabyla v rámci dodatečného projednání dědictví po svých zemřelých rodičích. Rychlý sled právních úkonů, kdy J. H. převedl předmětný pozemek na matku žalobce (správně žalovaného) po pouhých osmi dnech ode dne, kdy uzavřel kupní smlouvu s J. A. a k převodu předmětného pozemku z matky žalobce (správně žalovaného) na žalobce (správně žalovaného) došlo hned následující den, za situace, kdy celý předmětný pozemek je zastavěn pozemní komunikací a účastníkům kupních smluv, jakož i žalovanému, který pozemek nabyl na základě darovací smlouvy, muselo být zřejmé, že předmětný pozemek nelze fakticky užívat, a že jejich vlastnické právo je omezeno právě tou skutečností, že se na jeho celé ploše nachází pozemní komunikace, nesvědčí dobré víře žalobce (správně žalovanému) ani předchozím vlastníkům. Závěru o absenci dobré víry na straně J. H. svědčí dále skutečnost, že kupoval pozemek jako zahradu, ač jeho část je zastavěna pozemní komunikací, a sám pak prodal právě jen tu část, již vymezenou jako předmětný pozemek. Pominout nelze rovněž skutečnosti, že v převodních smlouvách je pomlčeno o druhu předmětného pozemku a způsobu jeho využití a s ohledem na využití předmětného pozemku jako pozemní komunikace, nemohli nabyvatelé očekávat změnu jeho účelového určení.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Je tomu tak již z toho důvodu, že žalovaný uplatněnou dovolací argumentací v zásadě zpochybňuje skutkový stav, z něhož při rozhodování vycházel odvolací soud, a který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat a na jeho podkladě úspěšně dovozovat přípustnost dovolání, ledaže by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo. Třeba zdůraznit, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na https://nalus.usoud.cz ).
Ústavní soud v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, mj. vyložil, že fundamentální podmínkou pro originární nabytí vlastnického práva nabyvatelem od nevlastníka je dobrá víra nabyvatele.
Pakliže tato základní podmínka, nezbytná pro nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka, je dána (prokázána), je povinností rozhodujícího soudu verifikovat další právně významné okolnosti, které v dané posloupnosti Ústavní soud (v rámci vymezení skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka) v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 vymezil.
Posouzení, zda někdo jednal v dobré víře, je sice posouzením právním, je však založeno na zjištěném skutkovém stavu; nejsou-li skutečnosti nasvědčující dobré víře tvrzeny a prokázány, resp. nevyjdou-li v řízení najevo, ponese nepříznivé důsledky této skutečnosti ten, jehož tvrzené právo na jeho dobré víře závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 22 Cdo 2222/2018).
Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 28. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 539/2018, uvedl, že jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalované nesvědčila dobrá víra při nabytí předmětného nemovitého majetku, nebylo již (z povahy věci) jeho povinností (a bylo by to zjevně nadbytečné) zabývat se splněním dalších předpokladů pro tento způsob nabytí vlastnického práva, jak jej vyložil Ústavní soud v již opakovaně zmíněném nálezu.
Stejná situace nastala i v posuzovaném případě, neboť odvolací soud po zopakování dokazování, též v procesní situaci, kdy správně žalovanému poskytl ve smyslu §118a odst. 1, 3 o. s. ř. odpovídající procesní poučení, dospěl k závěru, že (ani) žalovaný při nabývání předmětného pozemku nebyl v dobré víře.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, jím popsané celkové okolnosti případu, též s přihlédnutím k časové ose majetkových převodů, jakož i odvolacím soudem zmíněná okolnost druhu a způsobu využití převáděného pozemku, umožňovaly odvolacímu soudu učinit skutkový a následně právní závěr o absenci dobré víry žalovaného. Zpochybňuje-li pak dovolatel právně kvalifikační závěr odvolacího soudu, činí tak na základě jiné skutkové verze případu, kdy oproti odvolacímu soudu shledává v okolnostech případu jiná skutková zjištění, na jejichž podkladě pak dochází k odlišnému právnímu názoru, tj. že byl v pozici dobrověrného nabyvatele, jemuž podle judikatury Ústavního soudu měla (má) být poskytnuta soudní ochrana jeho (tvrzenému) vlastnickému právu k předmětnému pozemku. Taková dovolací argumentace ovšem sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (protože vychází z odlišné skutkové verze případu) nezakládá.
Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku je přitom zjevné, že odvolací soud při rozhodování důsledně reflektoval judikaturu Ústavního soudu, který mj. např. v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, připomenul ze své nálezové judikatury, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Ústavní soud dále vyložil, že je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu