ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1032.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1032/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně I. H. , zastoupené Ing. P. H., proti žalovanému R. H. , zastoupeného JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Mostní 5552, za účasti České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Výstaviště 1, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 222/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2010, č. j. 8 Co 288/2010-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č. j. 19 C 222/2008-162, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 805.500,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný při řízení vozidla pod vlivem alkoholu způsobil dopravní nehodu, při níž utrpěla žalobkyně těžká zranění s trvalými následky a stala se plně invalidní. Přetrvává u ní pravostranné ochrnutí končetin, porucha řeči, ztráta čichu i chuti, porucha paměti a zpomalení psychomotorického tempa. Došlo u ní ke změně vzhledu a potížím s komunikací; zdravotní stav žalobkyně má negativní tendence. Následkem utrpěných zranění se žalobkyně nemůže věnovat žádné soustavnější činnosti, namáhavější psychické práci, chůzi či vaření. S ohledem na tyto skutečnosti považoval soud prvního stupně za přiměřené odškodnění ve výši dvojnásobku základní výměry bodového ohodnocení podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), určené znalcem prof. MUDr. Houdkem, CSc., ve výši 5.775 bodů (tj. 11.550 bodů), což představuje po zohlednění již uhrazené náhrady ve výši 580.500,- Kč soudem přiznanou částku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 9. 2010, č. j. 8 Co 288/2010-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu 580.500,- Kč, ohledně částky 225.000,- Kč jej změnil tak, že žalobu v této části zamítl; dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Při srovnání aktivit žalobkyně před úrazem a po něm odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně byla před úrazem zcela zdráva, byla zaměstnána, vykonávala všechny domácí práce, vedla kulturní i společenský život, provozovala rekreačně sport. Nyní je schopna fungovat nejvýše tři hodiny denně, ve zbylém čase polehává a pospává, pro únavu byla nucena veškerých aktivit zanechat a je plně odkázána na péči druhé osoby. Srovnání aktivit a způsobu života žalobkyně s přihlédnutím k jejímu věku 42 let proto odůvodňuje požadavek na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na dvojnásobek bodového ohodnocení určeného znalcem MUDr. Dogošim, aniž vzal v potaz znalecký posudek prof. MUDr. Houdka, CSc. Protože však bylo duplicitně oceněno ztížení společenského uplatnění pod položkou 014 přílohy č. 2 vyhlášky, byla v tomu odpovídajícím rozsahu žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním ve výroku, kterým byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 580.500,- Kč. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a namítá, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, jestliže přiznaly žalobkyni mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, ačkoli podle §7 odst. 3 vyhlášky a konstantní judikatury dovolacího soudu je podmínkou velmi výrazná či úplná ztráta možností v době po zranění ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody. V průběhu řízení bylo nicméně zjištěno, že zapojení žalobkyně do společenského či kulturního života bylo pouze na běžné úrovni. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, uvedl, že již vyplacená základní sazba náhrady představuje kompenzaci za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozené, přiznání jejího navýšení ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky předpokládá omezení žalobkyně ve volbě povolání, způsobu osobního uplatnění v rodinném životě, ve volném čase, v kulturní či sportovní činnosti či jiných formách společenského uplatnění, což nebylo prokázáno. Odvolací soud rovněž zatížil řízení vadou, jestliže vzal za zjištěný skutkový stav ohledně tvrzených společenských a jiných aktivit žalobkyně, která však na výzvu soudu nenabídla žádný důkaz na podporu svých tvrzení. S ohledem na uvedené důvody navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek soudu odvolacího v rozsahu, ve kterém mění rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Česká kancelář pojistitelů ve vyjádření k dovolání uvedla, že se s dovoláním žalovaného zcela ztotožňuje, když v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyjádřila souhlas se závěry soudů obou stupňů, které rozhodovaly v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou. Je přesvědčena, že soudy jsou povinny posuzovat každý případ poškození zdraví individuálně s přihlédnutím ke smyslu právní úpravy a záměru normotvůrce. Mimořádné zvýšení by proto nemělo být redukováno pouze na osoby s mimořádnými kulturními, sportovními či jinými aktivitami, tj. vrcholové sportovce, umělce, politiky aj. Uvedená kritéria jsou relevantní pouze při úvaze o počtu násobků přiznaného navýšení. Navrhla proto, aby bylo dovolání žalovaného odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolateli je možno přisvědčit v obecném závěru, že podle §7 odst. 1 ve spojení s §3 odst. 1 vyhlášky představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví §3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Vzhledem k tomu, že §7 odst. 3 vyhlášky je právní normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, se řadí zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko jediné. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být vždy přiměřené povaze následků a jejich budoucímu předpokládanému vývoji (srov. §3 odst. 1 větu druhou vyhlášky). Dovolací soud se již v tomto směru vyjádřil např. v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4916/2007 či 25 Cdo 2596/2006, tak, že závažným následkem, s nímž je třeba spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, je i rozsah ztráty životních příležitostí pro celý zbytek života.
V řešeném případě odvolací soud zcela správně přihlédl k tomu, že k poškození žalobkyně došlo v jejích 42 letech, je nesoběstačná a potřebuje péči druhé osoby. Přestože se v jejím případě nejednalo o aktivity mimořádného společenského významu, její zapojení do dosavadních činností a aktivit je víceméně znemožněno a uplatnění v dalším životě je minimální. Žalobkyně je pravostranně ochrnutá, má problémy s vyjadřováním a komunikací, trpí poruchami paměti a neobejde se bez pomoci jiné osoby; byla v plném produktivním věku téměř vyřazena ze života pracovního, kulturního a společenského. S ohledem na omezenou hybnost se rovněž podstatným způsobem snížila její schopnost vést plnohodnotný rodinný život. Žalobkyně se sice v době před dopravní nehodou do žádné činnosti nezapojovala v mimořádném rozsahu, intenzitě či kvalitě, nicméně její životní náplň byla široká, vykonávala všechny náročné domácí práce, pomáhala při rekonstrukci rodinného domu, věnovala se řadě sportovních, kulturních a společenských činností, a všechny tyto činnosti jsou nyní velmi výrazně omezeny či ztraceny; je proto zcela správný závěr soudů obou stupňů, že jde o případ mimořádný, hodný zvláštního zřetele (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4424/2009). Jestliže pak odvolací soud na základě popsaných skutkových okolností případu považoval za přiměřenou náhradu v rozsahu dvojnásobku základního bodového ohodnocení, nejde z jeho strany o úvahu nepodloženou či nesprávnou, resp. o nepřiměřeně vysoké určení náhrady.
Odpovídá-li právní posouzení věci shora uvedeným právním principům, nelze v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byla stanovena konkrétní částka náhrady za ztížení společenského uplatnění se zřetelem k okolnostem individuálního a skutkově jedinečného případu, spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Namítá-li dovolatel nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, nejedná se o posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), k němuž dovolací soud nemůže podle výslovné dikce §237 odst. 3 in fine o.s.ř. přihlédnout.
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalovaného přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný ani vedlejší účastnice na jeho straně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni zastoupené obecným zmocněncem v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu