ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.104.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 104/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně J. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. D., zastoupenému advokátem, za účasti Pojišťovny, a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 208/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č. j. 29 Co 98/2003 - 93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2003, č. j. 29 Co 98/2003 - 93, ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 1,487.100,- Kč potvrzen a ohledně částky 1,563.000 Kč změněn, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2002, č. j. 39 C 208/2001 - 67, ve výroku o platební povinnosti žalovaného ohledně částky 1,487.100,- Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po změně žaloby soudem připuštěné domáhala náhrady škody na zdraví, která jí byla způsobena dne 15. 11. 1999 před domem čp. 1498/72 v N. ul. v P. zřícením části balkonu domu ve vlastnictví žalovaného, kdy utrpěla vážná zranění hlavy, krku, trupu, končetin, následkem nichž je výrazně omezena v pohyblivosti, sama se nepostaví a není schopna chůze. Je nadále pro ni vyloučeno pracovat, trávit běžným způsobem volný čas, rekreačně sportovat, a je zcela odkázána na pomoc druhých, což je pro ni velmi traumatizující. Požadovala odškodnění za bolest, ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, při invaliditě a za náklady spojené s léčením, vše v celkové částce 3,101.143,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 10. 2002, č. j. 39 C 208/2001 - 67, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na bolestném, ztížení společenského uplatnění, náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a nákladech spojených s léčením částku 1,521.403,50 Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku při invaliditě od 2. 10. 2000 do 30. 4. 2002 částku 112.652,- Kč a platit jí nadále „rentu“ od 1. 5. 2002 v částce 5.900,- Kč měsíčně, co do částky 1,579.739,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že žalovaný je od roku 1997 vlastníkem domu čp. 1498/72 v N. ul. v P., z něhož se dne 15. 11. 1999 zřítila na žalobkyni část balkonu, v důsledku čehož utrpěla vážná zranění, pro která byla v době od 2. 10. 2000 do 30. 4. 2002 v pracovní neschopnosti a od 30. 9. 2000 jí byl přiznán plný invalidní důchod. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného, jakožto vlastníka nemovitosti, je dána ve smyslu ust. §420 obč. zák., neboť jeho povinností je zabezpečit řádný stav domu, a že se odpovědnosti nezprostil, protože neprokázal, že škodu nezavinil. Při určení výše škody soud vycházel ze žalobkyní předloženého znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví stomatologie, čelistní a obličejové chirurgie, traumatologie a onkologie Doc. MUDr. J. P., DrSc. ze dne 13. 5. 2001 a s odkazem na vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na bolestném žalobkyni přiznal částku 30.132,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 1,487.100,- Kč, která podle soudu přestavuje desetinásobek základního bodového ohodnocení stanoveného na 2.605 bodů, navýšeného podle doporučení znalce na dvojnásobek, tj. na 5.210 bodů, z níž soud odečetl částku 75.900,- Kč, vyplacenou žalobkyni vedlejším účastníkem za základní bodové ohodnocení stanovené lékařským posudkem ze dne 18. 10. 2000 na 2530 bodů, a dále částku 4.171,- Kč na náhradě za nutné zdravotní pomůcky. Náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě za dobu od 2. 10. 2000 do 30. 4. 2002 stanovil soud s ohledem na závěry znaleckého posudku jím ustanoveného znalce Dr. B. K. částkou 112.652,- Kč a od 1. 5. 2002 do budoucna přiznal žalobkyni peněžitý důchod ve výši 5.990,- Kč měsíčně. Co do dále požadované částky 1,579.739,50 Kč soud žalobu zamítl, neboť dovodil, že dalším desetinásobným zvýšením náhrady za ztížení společenského uplatnění nelze dorovnat rozdíl mezi úpravou odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění podle vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jejíž účinnosti došlo k úrazu, a úpravou podle vyhl. č. 440/2001 Sb., jak žalobkyně požadovala, a vynaložení dalších nákladů spojených s léčením neprokázala; ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 84.986,- Kč byla žalobkyni zaplacena vedlejším účastníkem.
K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku a k odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku ohledně částky 1,521.403,50 Kč Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2003, č. j. 29 Co 98/2003 - 93, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně částky 1,521.403,50 Kč potvrdil, v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni další částku 1,563.000,- Kč, a jinak jej v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku; v dalším vyhovujícím výroku zůstal rozsudek obvodního soudu nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni. K odvolací námitce žalovaného uplatněné proti vyhovujícímu výroku ohledně částky 1,521.403,50 Kč uvedl, že je zřejmé, že sestává z částky 4.171,- Kč jako náhrady nákladů spojených s léčením, z částky 30.132,- Kč za bolestné (rozdíl mezi požadovanou částkou 53.832,- Kč a částkou 23.700,- Kč poskytnutou vedlejším účastníkem) a z dvacetinásobného (nikoliv desetinásobného) zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, které bylo lékařským posudkem stanoveno na 2605 bodů (po odečtení částky 75.900,- Kč vyplacené žalobkyni vedlejším účastníkem). Dále městský soud na rozdíl od obvodního soudu dovodil, že v daném případě je namístě navýšit odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhl. vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o další dvacetinásobek, tj. o částku 1,563.000,- Kč (celkem tedy na čtyřicetinásobek), když ze znaleckého posudku, z nějž vycházel i soud prvního stupně, je patrno, že zdravotní stav žalobkyně a z něj plynoucí aktivity, plně odpovídaly jejímu věku v době poškození zdraví, že její zdravotní stav se po úraze nezlepšil a jde tedy o poškození těžké a nezvratné, kdy žalobkyně je prakticky vyloučena z normálního způsobu života odpovídajícího jejímu věku a je a bude nucena si základní životní funkce zajišťovat za pomoci třetích osob nebo nákladných technických pomůcek; částka přiznaná jí byla soudem prvního stupně na peněžitém důchodu a na odškodnění za ztížení společenského uplatnění není podle odvolacího soudu pro další život žalobkyně postačující.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Soudům obou stupňů vytýká, že svůj závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. řádně neodůvodnily a neuvedly, z jakých důkazů vycházely, takže jejich závěry jsou nepřezkoumatelné. Poukazuje na to, že od počátku řízení tvrdil, že vznik škody nezavinil, neboť ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat, nemohl zjistit závadný stavební stav, jenž vznikl v minulosti, a to pravděpodobně již při výstavbě domu v roce 1928, a který nebyl napraven ani při celkové rekonstrukci omítek domu provedené v roce 1975 P. stavební firmou. Tato firma, resp. její právní nástupce, je nepochybně odpovědný za to, že závadný stav byl ponechán, případně se opravou ještě zhoršil. V době, kdy se vlastníkem domu stal žalovaný, provedl z důvodu zchátralosti a neudržovanosti domu zásadní opravy, jež se však netýkaly omítky, neboť ta nebyla poškozena, což v roce 1999 konstatoval i statik. V případě, že by odpovědnost žalovaného za škodu byla dána, nesouhlasí dovolatel se čtyřicetinásobným navýšením odškodnění za ztížení společenského uplatnění, neboť takovýto rozsah odškodnění se vymyká ustálené praxi soudů. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu se neopírá o žádná skutková zjištění, je kusé, nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné, neboť soud se nezabýval porovnáním rodinných, pracovních, kulturních, společenských či sportovních aktivit žalobkyně před úrazem a po něm, ani tím, do jaké míry jsou předpoklady jejího dalšího uplatnění v životě a ve společnosti v důsledku poškození zdraví omezeny nebo ztraceny, a jaké jsou prognózy vývoje jejího zdravotního stavu. Vycházel pouze ze znaleckého posudku předloženého žalobkyní, v němž znalec MUDr. Doc. P., DrSc. popsal její zdravotní stav a stanovil základní bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění, ovšem odvolacím soudem jsou z něj vyvozovány závěry, které neobsahuje, a jiné důkazy navržené žalobkyní (znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, psychiatrie, traumatologie a dalších) nebyly provedeny. Dále dovolatel uvedl, že považuje za nepochybné, že v posuzované věci se jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu ust. §7 odst. 3 vyhlášky, avšak to nezbavuje soud povinnosti, aby provedl potřebné důkazy a náležitě zjistil skutkový stav a po právní stránce jej zhodnotil a rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou soudů při respektování hlediska přiměřenosti zvýšení odškodnění. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník na straně žalovaného ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil se závěrem soudů obou stupňů o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni podle §420 obč. zák. Vyjádřil názor, že vlastník domu je povinen ve smyslu ust. §415 obč. zák. předcházet prevenční činností možnému vzniku škod tak, aby k nim vůbec nedošlo, a že zanedbání této povinnosti nelze svalovat na jiné subjekty, které v minulosti objekt vlastnily nebo opravovaly. Vyčíslení jednotlivých náhrad za škodu na zdraví je podle jeho názoru v souladu s platnými předpisy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a nejprve se zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dané věci žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 1,521.403,50 Kč potvrzen, a v zamítavém výroku změněn tak, že žalobě na zaplacení další částky 1,563.000,- Kč bylo vyhověno, a jinak byl v tomto výroku potvrzen.
K podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 16.739,- Kč (tj. 1,579.739,50 Kč - 1,563.000,- Kč) potvrzen, není žalovaný subjektivně oprávněn, neboť tímto výrokem nebyla způsobena žádná újma na jeho právech, když v tomto rozsahu bylo jeho procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby vyhověno. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu pro nepřípustnost podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu co do částky 1,521.403,50 Kč bylo rozhodnuto o třech samostatných nárocích žalobkyně (o nároku na odškodnění bolestného ve výši 30.132,- Kč, za ztížení společenského uplatnění ve výši 1,487.100,- Kč a o nároku na náhradu nákladů spojených s léčením ve výši 4.171,50 Kč), z nichž dovolatel napadá pouze výrok, jímž žalobkyni byla na náhradě za ztížení společenského uplatnění přiznána částka 1,487.100,- Kč. Proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu o platební povinnosti žalovaného ohledně částky 30.132,- Kč a částky 4.171,50 Kč dovolání nesměřuje a tyto nenapadené výroky tudíž nepodléhají dovolacímu přezkumu (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně částky 1,487.100,- Kč lze posuzovat jen z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle §420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Podle §415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Obecná odpovědnost za škodu podle ust. §420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek - porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (generální prevence) ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ust. §420 odst. 1 obč. zák., a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
Závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za škodu vychází z nezpochybněného skutkového základu, že žalobkyni byla způsobena škoda na zdraví zřícením části balkonu domu, jehož je žalovaný vlastníkem, a že v důsledku utrpěných vážných zranění byla žalobkyně v pracovní neschopnosti a od 30. 9. 2000 jí byl přiznán plný invalidní důchod.
Povinnosti vlastníka domu jsou nejen povinnosti výslovně v zákoně uvedené - povinnost udržovat stavbu v dobrém technickém stavu (§86 odst. 1 stavebního zákona), nýbrž i další povinnosti, jež zákon v §415 obč. zák. ukládá každému, a to ve vztahu ke všem subjektům. Povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, znamená pro vlastníka nemovitosti (domu) povinnost užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát o to, aby na jeho nemovitosti (domě) byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Pokud vlastník domu uvedenou povinnost nesplní a jinému v důsledku toho vznikne škoda na zdraví, odpovídá za ni podle §420 obč. zák. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávný právní názor na otázku odpovědnosti žalovaného za škodu, jakožto vlastníka označené nemovitosti.
Ustanovení §420 odst. 3 obč. zák. vykládá teorie i soudní praxe tak, že znění zákona vyjadřuje zásadu předpokládaného (presumovaného) zavinění [konkrétně jde o domněnku - presumpci nedbalosti, a to nedbalosti nevědomé (nevěděl, že svým jednáním může škodu způsobit, ač to předvídat měl a mohl)]. Škůdce tedy musí prokázat, že vzniklou škodu nezavinil (vyvinění neboli exkulpace).
K námitkám uvedeným v dovolání je třeba uvést, že za stavu, kdy soudy obou stupňů vycházely ze skutkového závěru (jež není vzhledem k přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. předmětem dovolacího přezkumu), že žalovaný neprokázal, že škodu nezavinil, nemá rozhodnutí odvolacího soudu v této otázce zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Odpovědnost žalovaného jako vlastníka nemovitosti (domu) nelze vyloučit ani tehdy, přicházela-li by v úvahu i odpovědnost jiného subjektu. Není totiž zákonného důvodu vylučovat zákonnou odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že za škodu by odpovídal též subjekt jiný.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ohledně základu uplatněného nároku na náhradu škody na zdraví správné, neboť je v souladu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 65/2000 a v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod 1021), a nelze proto dovodit, že by mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.)
Dovolací soud však v daném případě shledal otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve výkladu ust. §6 odst. 2 a §7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhl. č. 84/1967 Sb., vyhl. č. 76/1981 Sb. a vyhl. č. 54/1993 Sb. (dále jen „vyhlášky“), které odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval; dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 1,487.100,- Kč je tudíž přípustné.
Podle §4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. §6 odst. 1 vyhlášky). Podle ust. §6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělávání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle §10.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod. Celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000,- Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku 36.000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle §3 odst. 2 (§7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§7 odst. 3 vyhlášky).
Náhrada za ztížení společenského uplatnění určená na základě počtu bodů stanovených lékařem představuje jednorázové odškodnění za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (§4 odst. 1 vyhlášky). Nelze přehlížet, že již samo základní bodové ohodnocení (§6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle §6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) pak předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním.
Zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit je pak přípustné podle §7 odst. 3 vyhlášky pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992). Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe již v minulosti dospěla a které jsou přijímány i v současné době, však odvolací soud v posuzované věci důsledně nevycházel.
Z dosavadních skutkových zjištění vyplývá, že u žalobkyně došlo k poškození zdraví ve věku 50 let s trvalými následky; podle závěru znaleckého posudku znalce doc. MUDr. J. P., DrSc., jde především o psychosyndrom a neschopnost chůze pro nepohyblivost levé dolní končetiny, neschopnost pohybu levé horní končetiny, závažnou poruchu lícního nervu, tj. ovládání mimického svalstva a závažný algický syndrom v levé horní končetině. Dále vzal soud za prokázané, že vedlejší účastník vyplatil žalobkyni náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši základního bodového ohodnocení stanoveného lékařským posudkem na 2530 bodů, tj. částku 75.900,- Kč.
Za tohoto skutkového stavu lze sice odvolacímu soudu přisvědčit, že v důsledku úrazu, k němuž u žalobkyně došlo dne 15. 11. 1999, kdy utrpěla vážná zranění s trvalými následky, takže je odkázána na pomoc druhých a je vyloučena z pracovní činnosti i z kulturních, společenských a dalších aktivit a nemůže běžným způsobem trávit volný čas, jsou u ní dány podmínky pro zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění až na dvojnásobek základního počtu bodů podle §6 odst. 2 vyhlášky, tak i pro přiměřené zvýšení odškodnění nad stanovené nejvyšší výměry podle §7 odst. 3 vyhlášky, neboť u žalobkyně se nepochybně jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, jak ostatně v dovolání uvedl i žalovaný. Za nepodložený odpovídajícími skutkovými zjištěními je však nutno považovat názor městského soudu, že v daném případě je namístě zvýšit odškodnění za ztížení společenského uplatnění o další dvacetinásobek základního bodového ohodnocení (tj. kromě 100 % zvýšení podle §6 odst. 2 vyhlášky další navýšení o 19násobek podle §7 odst. 3 vyhlášky). I když ust. §7 odst. 3 vyhlášky umožňuje soudu přiznat vyšší náhradu bez ohledu nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§7 odst. 2 vyhlášky), a to bez jakéhokoliv omezení, je třeba vycházet i z ustálené soudní praxe, která dovodila, že vícenásobné (až desetinásobné) zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění je vyhrazeno případům, kdy např. u poškozeného došlo k velmi výraznému omezení či ke ztrátě jeho možností společenského uplatnění v porovnání s jeho vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody, či tehdy, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. Je třeba rovněž přisvědčit námitce dovolatele, že i když v daném případě bylo znaleckým posudkem prokázáno, že zdraví žalobkyně je vážně poškozeno, nezbavuje to ani v takovém případě soud při určení náhrady za ztížení společenského uplatnění povinnosti zabývat se předpoklady, které měla žalobkyně s ohledem na její věk pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny, a aby své rozhodnutí o přiměřeném zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky náležitě zdůvodnil. U různých osob totiž může dojít k rozdílnému hodnocení téhož poškození zdraví s ohledem na zvláštní okolnosti případu dané zejména aktivitami a zájmy poškozeného, jeho věkem, uplatněním v osobní, rodinné i společenské sféře a k odlišnému hodnocení může dojít i z toho hlediska, je-li poškozeným žena nebo muž. V tomto ohledu vycházel odvolací soud jen ze závěrů lékařského posudku znalce MUDr. P., DrSc., jímž bylo stanoveno základní bodové ohodnocení a v němž znalec popsal zdravotní stav žalobkyně po úrazu, avšak soud se náležitě nezabýval srovnáním možností žalobkyně uplatnit se v životě a ve společnosti před úrazem oproti stavu po poškození zdraví, ani tím, jaký je předpokládaný vývoj následků úrazu. Je třeba rovněž uvést, že újma spočívající ve ztrátě příjmů ze zaměstnání po přiznání invalidního důchodu, se zohledňuje především v rámci náhrady za ztrátu na výdělku.
Protože v dané věci byla žalobkyni přisouzena částka 1,487.100,- Kč, aniž uvedená hlediska pro odškodnění za ztížení společenského uplatnění byla zvažována, a protože v důsledku nesprávného právního názoru nebyla ani učiněna skutková zjištění podstatná pro rozhodnutí, bylo o výši odškodnění za ztížení společenského uplatnění rozhodnuto v rozporu s ust. §6 odst. 2 a §7 odst. 3 vyhlášky; dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž naplněn. V potvrzujícím výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 1,487.100,- Kč jde proto o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., neboť v tomto rozsahu bylo vydáno v rozporu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 1,563.000,- Kč změněn tak, že v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno, je dána podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není s ohledem na závěry shora uvedené správný ani v tomto výroku, jímž žalobkyni byl přiznáno další dvacetinásobné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn i ve vztahu k tomuto výroku.
Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1,487.100,- Kč potvrzen a ohledně částky 1,563.000,- Kč změněn, a jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o soudním poplatku (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen v části výroku, jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,487.100,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a věc byla v tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení bude na soudu, aby po doplnění dokazování v naznačeném směru, znovu zvážil rozsah omezení žalobkyně v dalším životě a v jejím uplatnění ve společnosti a s ohledem na to odškodnění přiměřeně zvýšil (§6 odst. 2 a §7 odst. 3 vyhlášky).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( §243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu