ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1056.2001.1; ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1471.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1471/2001
sp. zn. 25 Cdo 1056/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. R., spol. s. r. o., proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy a spojů ČR, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12, o 3.772.470,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 328/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2000, č. j. 13 Co 230/2000-46, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2000, č. j. 13 Co 452/2000-57, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2000, č. j. 13 Co 230/2000-46, se odmítá.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2000, č. j. 13 Co 452/2000-57, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 3.772.470,- Kč na náhradě škody, která jí vznikla zaplacením poplatků za povolení ke zřízení a provozování telekomunikačních zařízení podle §4 a §5 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, v celkové výši (sama žalobkyně zaplatila dne 30. 5. 1996 částku 1.537.272,60 Kč a společnost I., spol. s r. o. téhož dne částku 2.235.197,40 Kč a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 8. 1997 postoupila žalobkyni veškeré pohledávky za žalovanou). Tyto poplatky vyměřilo Ministerstvo hospodářství – Č. t. ú. rozhodnutím o povolení k poskytování teleinformační služby A., jehož vydání považuje žalobkyně za nezákonné, neboť audiotexové služby nejsou telekomunikační zařízení mimo jednotnou telekomunikační síť a není zřejmé, na základě jakého právního předpisu byl poplatek žalobkyni vyměřen. Ze strany žalované šlo o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., spočívající ve vydání rozhodnutí, které nemá oporu v zákoně, vydáno být nemělo a poplatky na základě uvedeného povolení neměly být vyměřeny.
Obvodní soud pro Prahu 1 částečným rozsudkem ze dne 6. 4. 2000, č. j. 13 C 328/98-37, zamítl žalobu ohledně částky 2.235.197,40 Kč s příslušenstvím s tím, že o zbývající části žaloby a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva hospodářství – Č. t. ú. ze dne 17. 2. 1994, č. j. 2447/1994-611, bylo společnosti I., spol. s r. o. uděleno povolení k poskytování mezinárodní a národní teleinformační služby A. za podmínek v rozhodnutí uvedených. Podle bodu 8. citovaného rozhodnutí byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit na účet Č. t. ú. jednorázový poplatek ve výši 1.000.000,- Kč a dále povinnost platit roční poplatky za užívání práv ve výši 5 % hrubého ročního výnosu provozované služby. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 8. 1997 postoupila I., spol. s r. o. žalobkyni za cenu 1.050.000,- Kč několik pohledávek, kromě jiných též „veškeré případné vratky přeplatků poplatků“ a „vratky neoprávněně předepsaných poplatků“, odvedených podle citovaného rozhodnutí, včetně všech práv s ní spojených a příslušenství pohledávky. Podle soudu však tato část smlouvy nesplňuje požadavky na určitost smlouvy (§524 obč. zák. ve spojení s §43 a §37 obč. zák.), neboť postoupená pohledávka není zde uvedena dostatečně určitě a přesně a není rovněž uvedeno, kdo je v souvislosti s vracením přeplatků a neoprávněně předepsaných poplatků dlužníkem společnosti I., spol. s r. o. Nelze tedy ani dovodit, že byla postoupena právě předmětná pohledávka vůči České republice. Soud proto dospěl k závěru, že postupní smlouva mezi žalobkyní a I., spol. s r. o. je pro neurčitost částečně neplatná a že předmětná pohledávka ve výši 2.235.197,40 Kč na žalobkyni nepřešla.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2000, č. j. 13 Co 230/2000-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání k posouzení právní otázky, „zda lze za neurčitou prohlásit smlouvu, jejíž obsah je nesporný mezi účastníky, ale nikoli pro jiné subjekty“. Odvolací soud řešil jako předběžnou otázku, zda postupující společnost I., spol. s r. o. měla vůči státu pohledávku, kterou žalobkyně uplatňuje. Podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je podle §3 zákona č. 58/1969 Sb. (nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné), že účastník využil řádného nebo mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí, a že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno (§4 odst. 1 zákona). Protože společnost I., spol. s r. o. nevyužila možnosti podat opravný prostředek proti rozhodnutí, jímž jí byly v souvislosti s povolením poskytovat teleinformační služby A. vyměřeny poplatky za povolení ke zřízení a provozování telekomunikačních zařízení podle §4 a §5 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, nabylo rozhodnutí o vyměření správního poplatku právní moci, a této společnosti nesvědčilo právo na náhradu škody vůči státu podle zákona č. 58/1969 Sb., které by mohla jako svou pohledávku vůči státu smlouvou převést na žalobkyni. Ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 4. 8. 1997 navíc není uveden nárok na náhradu škody vůči státu, ale na vrácení přeplatku správních poplatků (tedy pohledávka, která by měla být uplatněna ve správním řízení nebo žalobou proti rozhodnutí správního orgánu – v rámci řízení o náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. nemůže soud přezkoumávat zákonnost správního rozhodnutí, nebylo-li zrušeno příslušným orgánem), a jak správně dovodil soud prvního stupně, pohledávka vůči státu z titulu náhrady škody nebyla žalobkyni platně postoupena.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 16. 10. 2000, č. j. 13 C 328/98-50, uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek ze žaloby 89.408,- Kč a soudní poplatek z odvolání ve stejné výši.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2000, č. j. 13 Co 452/2000-57, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku i usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Namítá, že není důležité, zda smlouva o postoupení pohledávky je určitá a srozumitelná pro jiné subjekty než pro účastníky smluvního vztahu, když v daném případě žádný z nich neplatnost tohoto právního úkonu nenamítal, a poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, z nějž vyplývá, že neplatnosti postoupení pohledávky se může dovolat pouze postupitel nebo postupník, nikoliv však dlužník. Protože v průběhu řízení nebyla ze strany účastníků smlouvy ani žalované námitka neplatnosti vznesena, považuje dovolatelka smlouvu za platný právní úkon. Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že bez opory ve skutkových zjištěních vyslovil závěr o neexistenci pohledávky vůči žalované a že jej odůvodnil nevyužitím možnosti podat řádný nebo mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí o vyměření správního poplatku; vycházela přitom z toho, že státní úřad si počíná v souladu se zákonem, a teprve při zpracování účetnictví za rok 1994 byla upozorněna na postup ČTÚ, pro který neexistuje právní předpis. Odvolací soud jí tímto závěrem znemožnil přezkum rozhodnutí instančně nadřízeným soudem, neboť rozhodující skutkové zjištění, tj. zda vlastní vyměření a následné zaplacení poplatků bylo v souladu se zákonem, soud prvního stupně ani odvolací soud neprovedly a o závěrech odvolacího soudu se žalobkyně dozvěděla poprvé až při vyhlášení napadeného rozsudku. Podle dovolatelky byly poplatky vybírány na základě výměru vrchního ředitele ČTÚ, který nebyl veřejně publikován ve Sbírce zákonů, a nebyl tedy obecně závazným právním předpisem; protože uložení a vybírání předmětných poplatků nemá oporu v zákoně, vznikla žalobkyni tímto postupem škoda, případně bezdůvodné obohacení na straně žalované přijetím plnění bez právního důvodu. Vyměření poplatků na základě interního rozhodnutí žalované je v rozporu se zákonem o telekomunikacích a čl. 4 a 11 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, který má v dané věci význam z hlediska rozlišení, kdy jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Odvolací soud ve smyslu závěrů tohoto rozsudku pochybil, jestliže správní rozhodnutí nepřezkoumal a následně nevyslovil jeho neplatnost. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu dovozuje žalobkyně z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a odůvodňuje je podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že napadeným usnesením jí byla odňata možnost jednat před soudem a tedy znemožněno realizovat její procesní práva. Jestliže společnost I., spol. s r. o. převedla smlouvou o postoupení pohledávky na žalobkyni pohledávku za žalovanou z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem žalované v částce 2.235.197,40 Kč, zůstává i po postoupení pohledávky na žalobkyni právním titulem náhrada škody způsobená nesprávným úředním postupem orgánu státu; řízení o takovém nároku je od soudního poplatku osvobozeno podle §11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích. Dovolatelka navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno spolu s usnesením soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl dovolací soud k závěru, že obě dovolání směřují proti rozhodnutí, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nezakládá ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a podle §239 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné též, neboť návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut. V dané věci - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř. - lze tedy přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně podala odvolacímu soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podala včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Dovolání může být podle uvedeného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Dovolatelka odůvodňuje zásadní význam rozsudku odvolacího soudu jednak argumentem, že absolutní neplatností smlouvy o postoupení pohledávky soud není oprávněn zabývat se k námitce osoby, která nebyla účastníkem smlouvy, jednak nesprávností závěru odvolacího soudu, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je zrušení takového rozhodnutí pro nezákonnost a že jeho zákonnost není soud v řízení o náhradu škody oprávněn sám přezkoumávat.
Tzv. absolutní neplatnost představuje vadu právního úkonu, která znamená, že takový právní úkon je od počátku neplatný (nezakládá právní účinky) bez ohledu na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal, a soud proto k absolutní neplatnosti v řízení přihlíží z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 12. 1974, sp. zn. 3 Cz 69/74, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSS 1970 – 1983 na str. 459 a násl.). Není tedy důvodná dovolací námitka, že neuplatnil-li v posuzované věci neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky některý z jejích účastníků v průběhu řízení, nebyl soud oprávněn závěr o neplatnosti učinit. Argumentace dovolatelky závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97 (publikován pod č. 74 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000), je zcela nepřípadná, neboť toto rozhodnutí se týká relativní neplatnosti dohody o postoupení pohledávky podle §128 odst. 1 hospodářského zákoníku, nikoliv neplatnosti absolutní. Tyto otázky nemají zásadní právní význam ve smyslu shora vymezeném a přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto hlediska není založena.
Pro rozsudek odvolacího soudu byl rozhodující závěr, že smlouva o postoupení pohledávky se v částce 2.235.197,40 Kč týkala neexistující pohledávky; postupiteli nárok na náhradu škody vůči státu nevznikl, neboť důvod k zaplacení této částky společností I., spol. s r.o. státu se opíral o rozhodnutí Ministerstva hospodářství – Č. t. ú. ze dne 17. 2. 1994, č. j. 2447/1994-611, které nebylo pro nezákonnost zrušeno. Ani žalobkyně tedy nemohla předmětnou pohledávku nabýt.
Vzhledem k tomu, že citované rozhodnutí bylo vydáno před 15. 5. 1998, posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, účinného před tímto datem [srov. §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)].
Podle §1 odst. 1 věty první zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle §1 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit. Podle §4 odst. 1 věty první zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Podle §4 odst. 2 zákona výjimkou z ustanovení odstavce 1 lze uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc, jestliže toto rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku zrušeno nebo změněno. Podle §18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle §18 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.
Odvolací soud správně odlišil dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými pověřenými orgány a dovodil, že nejde o odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Tato forma objektivní odpovědnosti státu (§18 – 19 zákona č. 58/1969 Sb.) se spojuje s porušením pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nikoliv při rozhodování, nýbrž při jeho jiné činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí; v posuzovaném případě však byla žalovaná částka zaplacena (a škoda tak měla vzniknout) právě na základě rozhodnutí správního orgánu. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§1 – 17 zákona č. 58/1969 Sb.) je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení; podmínka nezákonnosti rozhodnutí, od nějž je odvozován vznik škody, je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno.
V daném případě je nesporné, že rozhodnutí Ministerstva hospodářství - Českého telekomunikačního úřadu ze dne 17. 2. 1994, č. j. 2447/1994-611, jímž byly společnosti I., spol. s r. o. vyměřeny správní poplatky, zrušeno nebylo. Odvolací soud tedy správně dovodil, že tato podmínka odpovědnosti státu za škodu (§1 a §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.) není splněna a že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nevznikl. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. správné a v souladu s ustálenou judikaturou; ani z hlediska této právní otázky tedy nejde o rozhodnutí zásadního právního významu, které by mohlo založit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Ustálené judikatuře (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2002, sp. zn. 25 Cdo 2894/2000) konečně odpovídá i závěr odvolacího soudu, že správnost rozhodnutí správního orgánu nepodléhá přezkumu soudu v řízení o náhradu škody. Obecné soudy jsou totiž oprávněny zkoumat rozhodnutí správních orgánů mimo rámec správního soudnictví zásadně jen se zřetelem k tomu, zda určitý správní akt je vůbec správním aktem (zda není paaktem) a zda jde o akt vydaný v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000 – dále též jen „R 9/1999“ a „R 11/2000“).
O případ tzv. paaktu se v posuzované věci nejedná. Ministerstvo hospodářství bylo v rozhodné době ústředním orgánem státní správy, do jehož působnosti spadalo vydávání povolení ke zřízení a provozování telekomunikačních zařízení (podle §22a zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění zákonů č. 146/1971 Sb. a 150/1992 Sb., do doby nabytí účinnosti zákonů národních rad uvedených v §21 odst. 4 rozhoduje federální ministerstvo spojů ve správním řízení i v jiných věcech podle tohoto zákona, než uvedených v §21 odst. 3. Podle Čl. 3 odst. 3 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, působnost ústředních orgánů státní správy České a Slovenské Federativní Republiky zánikem České a Slovenské Federativní Republiky přebírají ústřední orgány státní správy České republiky, které jsou podle předpisů o působnosti ústředních orgánů státní správy České republiky podle povahy věci k tomu zřízeny nebo jimž je tato působnost podle povahy věci nejbližší. V pochybnostech rozhodne vláda České republiky nařízením. Podle §3 odst. zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění účinném do 20. 3. 1994, ministerstvo hospodářství je ústředním orgánem státní správy pro pošty a telekomunikace s výjimkou správy kmitočtového spektra určeného pro rozhlasové a televizní vysílání.)
Rozhodnutí Ministerstva hospodářství – Č. t. ú. ze dne 17. 2. 1994, č. j. 2447/1994-611, jímž byly společnosti I., spol. s r.o. vyměřeny správní poplatky, tak bylo vydáno věcně příslušným orgánem, tj. správním orgánem, do jehož kompetence věc spadala. Výhrada dovolatelky, že pro uložení poplatkové povinnosti neměl tento orgán zákonnou oporu, není způsobilým důvodem k závěru o nicotnosti rozhodnutí; směřuje totiž proti věcné správnosti rozhodnutí a tu soud není oprávněn mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat. U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, totiž platí presumpce jejich správnosti, což znamená, že dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky (srov. R 9/1999 a R 11/2000). Odvolací soud tedy nepochybil, vyšel-li v souladu s ustanovením §135 odst. 2 o.s.ř. z uvedeného rozhodnutí Ministerstva hospodářství – Č. t. ú.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2000, č. j. 13 Co 230/2000-46, odmítl [§243b odst. 4 věta první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Nemohl přitom přihlédnout ke sdělení společnosti A., s. r. o. ze dne 29. 1. 2003, že se stala věřitelem projednávané pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 2002 uzavřené se žalobkyní, neboť v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutkové okolnosti (§243a odst. 2 věty první o.s.ř.) ani nemůže dojít ke změně v okruhu účastníků postupem podle §92 o.s.ř. (srov. §243c o.s.ř.).
Přípustné není ani dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2000, č. j. 13 Co 452/2000-57.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,odvolací řízení zastaveno.
V posuzovaném případě odvolací soud usnesením ze dne 13. 11. 2000, č. j. 13 Co 452/2000-57, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodováno o zaplacení soudního poplatku, proto dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není přípustné. Podmínky stanovené v §239 o.s.ř. daná věc rovněž nesplňuje, jelikož odvolací soud výrokem rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (§239 odst. 1 o.s.ř.) a žalobkyně před vydáním potvrzujícího usnesení návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ani nepodala (§239 odst. 2 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle §239 o.s.ř. je podmíněna i tím, aby šlo o usnesení ve věci samé, kterým usnesení o soudním poplatku není.
Protože však je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a dovolatelka výslovně uplatňuje jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání nejprve z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Přitom přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou zmiňovanou tímto ustanovením skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za „postup soudu v průběhu řízení“ je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzovaném případě v tomto směru nedošlo k pochybení, neboť odvolací soud byl oprávněn rozhodnout o odvolání proti usnesení bez nařízení jednání [(§214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.]. K potvrzení usnesení soudu prvního stupně, jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit soudní poplatky ze žaloby a z odvolání, došlo v této věci proto, že soudy obou stupňů zaujaly ve svých rozhodnutích názor, že řízení o uplatněných nárocích není osvobozeno od placení soudních poplatků ve smyslu §11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích. Tento jejich hodnotící úsudek, projevený v rozhodnutí, tudíž ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení.” Tvrzení, že dovolatelce byla rozhodnutím odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, proto není způsobilé založit existenci vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Pro úplnost lze dodat, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f) o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995. Například v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f) o.s.ř. [nyní §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.] jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soudu v této interpretaci §237 písm. f) o.s.ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97).
Protože usnesení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2000, č. j. 13 Co 452/2000-57, není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postiženo, protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by trpělo jinými vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože z hlediska ustanovení §238a odst. 1 a §239 o.s.ř. dovolání není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti citovanému usnesení podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.), nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2003
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu