ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1071.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 1071/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně Mgr. R. Z., LL.M., proti žalované Ing. M. H., zastoupené JUDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 134/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 13 Co 319/2012-226, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 13 Co 319/2012-226, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. února 2012, č. j. 19 C 134/2008-155, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. února 2012, č. j. 19 C 134/2008-155, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 400.000,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná byla pravomocně uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, kterého se dopustila tím, že při prodeji bytu v Praze 6 žalobkyni zatajila, že byt i dům trpí podstatnými vadami, o nichž věděla ze znaleckého posudku znalce Ing. Matyáše, a ohledně nároků z odpovědnosti za vady vedla u soudu spor s dodavatelem stavby. Při sjednávání kupní smlouvy s žalobkyní žalovaná tyto okolnosti zamlčela, neboť žalobkyně by při jejich znalosti kupní smlouvu na předmětný byt za cenu 6.200.000,- Kč neuzavřela. Ze závěrů znaleckého posudku Ing. Františka Šulce, vypracovaného v trestním řízení bylo zjištěno, že bytová jednotka a dům mají celkem 11 vad, z nichž nejzávažnější jsou podcenění nehomogenního podloží pod základovou spárou domu, nedostatečná stavební neprůzvučnost příček, nedostatečné zateplení severní obvodové stěny, problémy se statikou domu (překročení přípustné posouvající síly průvlaku v ose 12 a poddimenzování vodorovné nosné desky o 50-60mm) a nedostatečné zabezpečení domu proti nadměrné vlhkosti v 1. podzemním podlaží, v důsledku těchto vad je ve dvou pokojích nedostatečná tepelná izolace, dále v ložnici prasklá zeď a dochází k opadávání omítky, v kuchyni k uvolňování dlažby, v koupelně k praskání obkladů, na WC k odlepování dlažby, dále je zhoršena stavební průzvučnost svislé nosné konstrukce, přičemž náklady na opatření proti působení těchto vad a jejich recidivě byly oceněny na částku 525.000,- Kč. Žalované bylo v trestním řízení uloženo tuto částku žalobkyni zaplatit a se zbytkem byla žalobkyně odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud zjistil, že žalovaná zaplatila žalobkyni 525.000,- Kč a její bývalý manžel na základě dohody o narovnání, kterou s ní uzavřel, žalobkyni zaplatil 200.000,- Kč. Soud vycházeje z ust. §135 o. s. ř. o vázanosti soudu rozhodnutím vydaným v trestním řízení, posoudil uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním žalované, a na základě znaleckých posudků postupem podle §136 o. s. ř. stanovil náhradu ve výši rozdílu mezi sjednanou kupní cenou (6.200.000,- Kč) a cenou, za níž by bylo možné nemovitost prodat s ohledem na její faktický i právní stav, tedy o částku 1.125.000,- Kč nižší, jež odpovídá přiměřené slevě ve výši 20 % z kupní ceny bytu, a po odečtení částek již zaplacených žalovanou a jejím manželem přiznal žalobkyni na náhradě škody podle §420 a §442 obč. zák. částku 400.000,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 13 Co 319/2012-226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Dovodil, že jsou dány všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle §420 obč. zák., neboť za trestný čin podvodu, jehož se žalovaná dopustila, byla pravomocně odsouzena, soud je v občanskoprávním řízení vázán výrokem trestního rozsudku, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, a tímto jednáním byla žalobkyni způsobena škoda spočívající v rozdílu finančních prostředků vynaložených žalobkyní na koupi bytu a cenou, jakou by uhradila, nebýt protiprávního jednání žalované. Pokud jde o výši škody, soud prvního stupně s ohledem na žalobkyní tvrzený skutkový stav použil jinou metodu než znalec v trestním řízení, a na základě odborných stanovisek realitních kanceláří správně dovodil, že nebýt jednání žalované, byla by cena bytu o 20 % nižší. Odvolací soud se vypořádal i s dalšími odvolacími námitkami žalované a odvolání neshledal důvodným.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že nárok žalobkyně je nárokem z odpovědnosti za vady koupené věci podle §596 a §597 obč. zák., nikoliv nárokem na náhradu škody podle §420 obč. zák. Odvolací soud při právním posouzení ignoroval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se nelze náhrady nákladů vynaložených na odstranění vad předmětu kupní smlouvy domáhat z titulu náhrady škody, a soud nebyl ve smyslu §135 o. s. ř. vázán právním názorem trestního soudu, že žalobkyni vznikla škoda. Povinnost žalované upozornit kupujícího na vady bytu vyplývala z ust. §596 obč. zák., žalovaná ji nesplnila a vůči ní tak měly nastat následky předvídané v ust. §597 obč. zák. Odvolacímu soudu vytýká, že přehlédl, že se žalobkyně pokoušela svého prekludovaného nároku na slevu z kupní ceny domáhat jako náhrady škody, a to ve výši odpovídající nárokům na odstranění zjištěných vad. Namítá, že uplatněný nárok sestával z jednotlivých dílčích nároků, které ve svém součtu tvořily předmět sporu, a bylo třeba s nimi podle toho zacházet. Jedním z nich byl i nárok ve výši 265.000,- Kč za snížení hodnoty bytu po zmenšení jeho podlahové plochy po rekonstrukci, která však zatím nebyla provedena, takže se nejedná ani o skutečnou škodu ani o ušlý zisk, navíc vada spočívající v nedostatečné izolaci zdi již byla zohledněna v částce 525.000,- Kč přiznané v adhezním řízení. Ani náklady na náhradní bydlení nebyly žalobkyní vynaloženy, neboť v bytě nebydlela. Odvolacímu soudu dále vytýká pochybení při hodnocení znaleckých posudků, posudek Ing. Kratěny předložený žalobkyní, z něhož soud vycházel, nebyl znaleckým posudkem ve smyslu §127, resp. §127a o. s. ř., neboť při jeho vypracování nebylo vynaloženo odborných znalostí, a dovolatelka porovnává rozhodnutí odvolacího soudu s pravomocným rozsudkem v řízení, v němž ona a její manžel se domáhali slevy z kupní ceny z totožných vad téhož bytu. Dále namítá, že uplatňovaný nárok zanikl uzavřením dohody o narovnání, neboť tehdy byli oba žalovaní manželé a závazek k případné náhradě škody byl společný a nerozdílný, a plněním jednoho z dlužníků zanikl závazek obou. Dovolatelka poukazuje na to, že žalobkyní uplatňovaný nárok je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně jako advokátka si již při sjednávání kupní smlouvy byla vědoma, že smluvní ujednání o tom, že nemovitost se prodává „tak jak stojí a leží“, je neplatné, avšak na neplatnost tohoto ujednání prodávající neupozornila. Odvolací soud nepostupoval podle §118a o. s. ř. a vydal překvapivé rozhodnutí. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že pro tento spor není relevantní, zda rekonstrukce bytu již proběhla či nikoliv, nicméně rekonstrukce se uskutečnila v první polovině roku 2012. Svůj nárok na náhradu škody neformulovala jako nárok na náhradu nákladů opravy bytu, nýbrž žádá rozdíl mezi hodnotou bezvadného luxusního bytu, kterou zaplatila, a hodnotou bytu s podstatnými vadami, který koupila. V dané věci jde o deliktní odpovědnost žalované, která úmyslně uvedla žalobkyni při sjednávání koupě v omyl, soudy správně aplikovaly ust. §135 odst. 1 o. s. ř., neboť vznik škody je součástí skutkové podstaty trestného činu podvodu. Dále rekapituluje průběh celého případu a vyvrací jednotlivé námitky v dovolání. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 1. 2013, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, tj. ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a to z hlediska otázky rozlišení nároku na náhradu škody a nároku z odpovědnosti za vady prodané věci, pro jejíž řešení je dovolání přípustné.
Podle §510 obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) uplatnění nároku z odpovědnosti za vady nevylučuje nárok na náhradu škody, která z vady vznikla.
Na rozdíl od odpovědnosti za vady, jež stíhá nedostatky vlastního plnění prodávajícího, tedy nedostatky předmětu koupě, je smyslem odpovědnosti za škodu, aby byla nahrazena majetková újma, jež vznikla jako následek porušení povinnosti prodávajícího, který předal vadný předmět koupě, aniž kupujícího upozornil na vady, jež vyšly dodatečně najevo (§597 obč. zák.).
V dané věci byl kupující předán předmět koupě s vadami, na něž nebyla prodávající upozorněna. Nároky z kupní smlouvy, na základě které došlo mezi žalobkyní jako kupující a žalovanou jako prodávající k převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti, včetně práv z odpovědnosti za vady koupené věci, upravuje občanský zákoník v ustanoveních §588 až §610 obč. zák. Zásadně platí, že nároků, které vyplývají z odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 12/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, čl. V, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 25, pod C 1865, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněný pod číslem 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, uveřejněný pod číslem 34/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001).
Protiprávní jednání prodávajícího vůči kupujícímu v souvislosti s poskytnutím vadného plnění může být sice předpokladem jak odpovědnosti za vady, tak odpovědnosti za škodu, avšak je třeba rozlišovat, zda je požadována náhrada za újmu, spočívající ve vadnosti samotné koupené věci, nebo náhrada za újmu, jež z této vady vznikla na jiných hodnotách. Škodou, jež je odškodnitelná v rámci náhrady škody (§420 a násl. obč. zák.), je totiž pouze újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, nikoliv újma, spočívající ve vadnosti samotného předmětu koupě, (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu: ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3848/2012, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2267/2007, ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1619/2007).
Odvolací soud však v rozporu s hmotným právem i ustálenou judikaturou oba uvedené právní instituty nerozlišil a jako nárok na náhradu škody posoudil uplatněný nárok, který plně odpovídá nárokům z odpovědnosti za vady. V dané věci kupující požaduje na prodávající finanční plnění na základě skutkového tvrzení, že věc, kterou od ní koupila, má vady, pro které je hodnota této věci nižší než smluvená a zaplacená kupní cena. Bez ohledu na to, jakým způsobem žalobkyně vyčíslila výši uplatňovaného nároku (zda náklady na odstranění zjištěných vad koupené věci nebo jako rozdíl mezi hodnotou bezvadného bytu, kterou zaplatila, a hodnotou bytu s vadami, který koupila), je jednoznačné, že porušení povinnosti prodávajícího upozornit kupujícího při sjednávání kupní smlouvy na vady prodávané věci, o nichž ví (§596 obč. zák.), vede k odpovědnosti prodávajícího za vady. Nejde o újmu na jiných hodnotách, než je koupená bytová jednotka, a nejde ani o odpovědnost za snížení hodnoty koupeného bytu způsobené jeho poškozením (tedy o tzv. škodu na věci), nýbrž jde o újmu, spočívající v rozdílu mezi zaplacenou kupní cenou a nižší hodnotou koupené věci v důsledku jejích vad, na něž prodávající při sjednávání koupě neupozornila.
Ostatně nelze přisvědčit názoru žalobkyně, že právní kvalifikace jejího nároku jako nároku na náhradu škody je dána tím, že finanční plnění nepožaduje jakožto slevu z kupní ceny nebo jako náklady opravy k odstranění vad, nýbrž že je požaduje jako rozdíl mezi hodnotou bytu, jaký koupila, a cenou, jakou za něj zaplatila; v podstatě tedy požaduje snížení kupní ceny bytu z důvodu, že je vadný. Stále platí, že právní kvalifikace nároku, pokud ji žalobce uvádí, není ve sporném řízení pro soud závazná, soud je vázán nikoliv tím, jak žalobce vylíčený skutkový stav právně posuzuje, nýbrž pouze tzv. skutkem, jak byl žalobcem vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani ust. §135 odst. 1 o. s. ř., podle nějž je „soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu“, nebránilo soudu v právním posouzení skutkových zjištění podle příslušných hmotněprávních norem. Jak vyplývá z uvedeného ustanovení, vázanost rozhodnutím se týká výroku o vině, tedy spáchaného skutku a osoby pachatele, nikoliv právní kvalifikace nároku poškozeného, o němž bylo rozhodnuto v adhezním řízení.
Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení uplatněného nároku z hlediska ust. §420 odst. 1 a §596 a násl. obč. zák., je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu