ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1098.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1098/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně V. z. p. ČR, O. p. v N., proti žalovanému M. N., zastoupenému advokátem, o zaplacení 98.803,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 1/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2003, č. j. 28 Co 369/2003-107, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé se zamítá, jinak se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.907,50 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od doručení tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2002, č. j. 25 Cdo 279/2001-73, zrušil v této věci vydaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2000, č. j. 28 Co 387/2000-43, spolu s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 2. 2000, č. j. 5 C 110/97-25, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že promlčení nároku zdravotní pojišťovny podle ust. §20a zákona č. 550/1991 Sb. (nyní §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb.) se řídí ustanovením §106 občanského zákoníku, Okresní soud v Nymburce rozhodl znovu rozsudkem ze dne 27. 3. 2003, č. j. 8 C 1/2003-85, tak, že žalobu na zaplacení částky 98.803,- Kč se 17% úrokem od 31. 5. 1995 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení bylo nesporné, že žalující zdravotní pojišťovna uhradila zdravotnickým zařízením 108.081,- Kč za náklady léčení J. K. a E. J., kterým žalovaný způsobil při dopravní nehodě škodu na zdraví, za níž plně odpovídá. Za toto jednání byl odsouzen rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 1. 1995 sp. zn. 1 T 374/94, který nabyl právní moci dne 1. 2. 1995, a byla mu uložena povinnost uhradit částku 9.278,- Kč. Náklady na léčení poškozených žalobkyně vyplatila zdravotnickým zařízením v době od 3. 8. 1993 do 24. 6. 1994. Dne 21. 11. 1994 bylo O. p. v K. H. a dne 23. 11. 1994 O. p. v N. doručeno oznámení Policie ČR, Obvodního oddělení v K. H. o tom, že došlo ke zranění obou poškozených a že ze způsobení zranění je podezřelý žalovaný. Soud věc posoudil podle ust. §20a zákona č. 550/1991 Sb. a podle ust. §106 obč. zák. a dospěl k závěru, že námitka promlčení, vznesená žalovaným, je důvodná. O tom, kdo za škodu odpovídá, se žalující zdravotní pojišťovna dozvěděla z oznámení Policie ČR, a pokud vynaložila náklady na léčení v rozmezí od 3. 8. 1993 do 24. 6. 1994, měla možnost se o jejich celkové výši dozvědět nejpozději do konce 3. čtvrtletí roku 1994, a to bez ohledu na to, že o. p. v M. B. (tj. organizační složka žalobkyně) vyčíslila náklady léčení až dopisem doručeným žalobkyni 6. 3. 1995. Subjektivní lhůta podle ust. §106 odst. 1 obč. zák. běžela žalobkyni od 22. 11. 1994, neboť dne 21. 11. 1994 se žalobkyně z vyrozumění Policie ČR dověděla, kdo za škodu odpovídá, a znala i výši škody. Jelikož žalobu podala až dne 16. 12. 1996, učinila tak v době, kdy byl její nárok již promlčen.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2003, č. j. 28 Co 369/2003-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že nárok žalobkyně je promlčen v subjektivní promlčecí době, která počala běžet dne 22. 11. 1994. Dovodil, že pro vědomost poškozeného o tom, „kdo za škodu odpovídá“, není potřeba, aby škůdce byl za spáchaný čin pravomocně odsouzen, a jestliže poslední platba zdravotnickému zařízení za léčení J. K. byla provedena 24. 6. 1994 a žalobkyně obdržela dne 21. 11. 1994 sdělení Policie, že žalovaný je podezřelý ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví poškozené J. K., věděla žalobkyně ke dni 21. 11. 1994 nejen to, kdo za škodu odpovídá, ale i to, že jí škoda vznikla. Ze sdělení Policie ČR se žalobkyně totiž dozvěděla i to, že J. K. utrpěla dne 29. 7. 1993 zranění a byla převezena do nemocnice v N. Žalobkyně až do doby, než obdržela sdělení Policie ČR, nevěděla, z jakého důvodu jí vznikly náklady na léčení J. K., a právě tehdy se dozvěděla, že vynaložené náklady jsou vymahatelné podle zákona č. 550/1991 Sb. a že jde tedy o nárok, který může uplatňovat proti žalovanému. Okamžik vědomosti o vzniku škody jako majetkové újmy vyčíslitelné v penězích však nelze ztotožnit až s okamžikem, kdy organizační složka žalobkyně jí zašle přesné vyčíslení léčebných nákladů, jak žalobkyně namítala. Protože dvouletá subjektivní promlčecí lhůta skončila dne 22. 11. 1996 a žaloba byla podána dne 16. 12. 1996, právo žalobkyně se promlčelo.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení /ust. §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř./ a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci /§241 odst. 3 o. s. ř./. Odvolacímu soudu vytýká pochybení po právní stránce, protože sjednotil počátek běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby k datu 21. 11. 1994, kdy se žalobkyně z hlášení Policie ČR dozvěděla o tom, kdo za škodu odpovídá. Namítá, že subjektivní promlčecí doba jí počala běžet až 6. 3. 1995, kdy se dozvěděla i o skutečné výši škody, kterou lze vyčíslit v penězích. V tomto směru poukazuje na soudní praxi, která vyžaduje natolik přesné vyčíslení výše škody v penězích, aby bylo možno nárok uplatnit u soudu, a na to, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty může být rozdílný ve vztahu k vědomosti poškozeného o škůdci a k jeho vědomosti o škodě. Zdůrazňuje dále, že nestačí pouhá možnost dozvědět se o vzniklé škodě, jak argumentovaly soudy obou stupňů, nýbrž je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě. V daném případě, jak bylo v řízení prokázáno, o přesné výši škody se žalobkyně dozvěděla dnem, kdy jí byla zaslána okresní pobočkou VZP v M. B. vyčíslená škoda, tedy prokazatelně až 6. 3. 1995. Dovolatelka proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že bylo prokázáno, že již dne 21. 11. 1994 žalobkyně věděla o výši škody, neboť ani úhrada souhrnné faktury za náklady zdravotnickému zařízení za léčení jejího pojištěnce ani doručené hlášení Policie ČR neprokazují přesnou výši škody, kterou lze vyčíslit v penězích. Naopak důkazy, které předložila žalobkyně (sdělení poškozené, kde se léčila, a vyčíslení nákladů O. p. v M. B.), prokazují skutečné možnosti vyčíslení škody, od kterých se odvíjí běh dvouleté subjektivní lhůty. Dovozuje, že důkazní břemeno o tom, kdy se žalobkyně dozvěděla o výši škody, leželo na žalovaném, neboť námitku promlčení vznesl on a on měl tedy navrhnout důkazy, které by vyvrátily její důkaz o vyčíslení škody. Dovolatelka nesouhlasí rovněž s výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení, dovolává se aplikace ust. §150 o. s. ř. a je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího o náhradě nákladů řízení je v rozporu s ust. §55 zákona č. 48/1997 Sb., jehož smyslem je přispět peněžní částkou do zdravotních fondů pojišťoven a postihnout viníky, kteří poškození zdraví zavinili. V tomto případě byl žalovaný trestním soudem uznán vinným z poškození zdraví několika osob, navíc pod vlivem alkoholu, a dosud žalobkyni neuhradil ani částku, která jí byla přiznána v trestním řízení. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se vyjádřil tak, že podané dovolání nepovažuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a nejsou tak naplněny podmínky ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a přípustné není ani proti výroku o nákladech řízení. Nicméně se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu. Poukazuje na to, že žalobkyně je právnickou osobou zřízenou zákonem č. 551/1991 Sb., z jehož ust. §2 odst. 2 vyplývá, že se jedná o jediný právní subjekt a jeho složky uvedené v ust. §12 tohoto zákona nemají samostatnou právní subjektivitu, takže pokud se určitou skutečnost dověděla kterákoli složka žalobkyně, dověděla se ji i žalobkyně. Žalobkyně poslední platbu vynaložila dne 24. 6. 1994 a i podle jejího tvrzení, učiněného v průběhu řízení, mohla vyčíslit náklady do konce 3. čtvrtletí roku 1994. Pro posouzení promlčení není podstatné, že Okresní pojišťovna VZP v N. zjistila všechny potřebné skutečnosti od O. p. VZP v M. B. až po více než 3 měsících, neboť pokud byl rozsah škody znám okresní pojišťovně, znamená to, že byl znám VZP ČR jako právnické osobě. Pokud žalobkyně, jak tvrdí, shromáždila v rámci vnitřního šetření všechny podstatné skutečnosti až dne 6. 3. 1995, měla do 21. 11. 1996 dostatek času svůj nárok uplatnit, a pokud tak učinila až dne 16. 12. 1996, je námitka promlčení důvodná. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto a jemu přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V daném případě se nejedná o věc, ve které by soud prvního stupně rozhodoval poté, co bylo jeho dřívější rozhodnutí odvolacím soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání žalobkyně se proto posuzuje podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z hlediska přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam v otázce, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla zatím řešena, a to v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku zdravotní pojišťovny na náhradu škody podle §20a zákona č. 550/1991 Sb. (nyní §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb.) za náklady zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění, které byly vynaloženy různými pobočkami pojišťovny.
Podle ust. §106 odst. 1 obč. zák., jímž se řídí promlčení nároku zdravotní pojišťovny podle ust. §20a zákona č. 550/1991 Sb., se právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle ust. §106 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Počátek objektivní a subjektivní promlčecí doby je stanoven odlišně, co do svého počátku i konce jsou obě doby na sobě nezávislé, a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Počátek běhu objektivní promlčecí doby (§106 odst. 2 obč. zák.) je vázán na událost, z níž škoda vznikla. Tento pojem (škodná událost) zahrnuje nejen protiprávní úkon či - jako je tomu v daném případě - zákonem zvlášť kvalifikovanou událost, nýbrž i vznik škody samotné. K události, z níž žalobkyni vznikla škoda (újma spočívající ve zmenšení jejího majetkového stavu), došlo dnem, kdy zaplatila náklady na léčení J. Kubánkové, tj. nejpozději 24. 6. 1994, kdy zdravotnickému zařízení vyplatila poslední částku.
Počátek subjektivní promlčecí doby se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o odpovědném subjektu, tak i o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích. Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného o vzniklé škodě a že tedy nepostačuje pouhá možnost dozvědět se o tom (srov. např. R 38/1975 a Sborník rozhodnutí Nejvyššího soudu IV., str. 634).
Je však třeba vycházet z toho, že o škodě se poškozený dozví, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. K uplatnění nároku u soudu není třeba, aby znal výši škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se o škodě dozví tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody, tj. když nabyl vědomost o rozsahu mu způsobené majetkové újmy, kterou lze vyjádřit v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku mu způsobené škody a její přibližné výše. Závěr o tom, že pro podání žaloby o náhradu škody postačuje orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku.
S názorem vysloveným v dovolání, že o škodě se žalobkyně ve smyslu §106 odst. 1 o. s. ř. dozvěděla až z vyčíslení, zaslaného jí její organizační složkou (O. p. v M. B.), nelze souhlasit, neboť škoda-majetková újma- žalobkyni vznikla tím, že zdravotnickým zařízením vyplatila náklady zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění za léčení J. K., a již v této době tak měla k dispozici údaje zdravotnických zařízení o nákladech zdravotní péče, jež byla jejímu pojištěnci (J. K.) poskytnuta, a na základě těchto údajů náklady na péči plně nebo částečně hrazenou zdravotním pojištěním za svého pojištěnce také hradila. Tedy již v době, kdy se žalobkyně z hlášení policie dozvěděla o odpovědném subjektu, měla k dispozici i údaje o skutečnostech rozhodných pro vyčíslení výše škody v penězích, a není rozhodné, zda si prostřednictvím svých jednotlivých složek či odborných pracovníků nechala provést vyúčtování a zda a kdy jí toto vyčíslení nákladů bylo sděleno (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1826/99, Soubor rozhodnutí NS, svazek 5, C 435). Lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že V. z. p. je právnickou osobou, jejíž složky nemají právní subjektivitu, a je pouze její vnitřní záležitostí, jakým způsobem si zajistí předání potřebných informací mezi jednotlivými organizačními složkami.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na počátek i konec běhu subjektivní promlčecí doby je správný a správné je i jeho rozhodnutí, jež vychází z názoru, že subjektivní promlčecí lhůta podle ust. §106 odst. 1 obč. zák. počala žalobkyni běžet dne 22. 11. 1994, neboť tehdy byly splněny předpoklady pro důvodné podání žaloby.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně do výroku o věci samé zamítl podle §243b odst. 1 o.s.ř., aniž nařizoval o dovolání jednání /§243a odst. 1 o.s.ř./.
Pokud dovolatelka s poukazem na provedené důkazy, zejména na dotazník J. Kubánkové a na sdělení O. p. v M. B. ze dne 28. 2. 1995 dovozuje, že o výši škody se dozvěděla až v březnu 1995, nejedná se o výtku nesprávného právního názoru, nýbrž o námitku, jíž má být zpochybněn skutkový stav. Dovolatelka tak uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je způsobilým dovolacím důvodem pouze v případech, kdy je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř., což ovšem není v dané věci. Proto se dovolací soud touto námitkou nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, proti němuž rovněž směřuje dovolání, ač je obsažen ve výrokové části rozsudku, má povahu usnesení a přípustnost dovolání proti němu se proto posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení.
Přípustnost dovolání proti tomuto výroku není podle ustanovení §237 o. s. ř. dána již proto, že jím nebylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. R 61/1998), v daném případě se tedy jednalo o zaplacení žalované částky.
Dovolání není přípustné podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §239 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., neboť nejde o žádný z případů v těchto ustanoveních upravených. Dovolání žalované tedy směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1,
§142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyně je tak povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování účastníka advokátem v částce 4.832,50 Kč (určené podle ust. §15, §14 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., zaokrouhlené podle ust. §16 odst. 2 této vyhlášky a snížené na polovinu podle ust. §18 odst. 1 této vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby v částce 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších změn.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2004
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu