ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.114.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 114/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalovaným 1) UNIKOM, a.s. , IČO 46355821, se sídlem v Kutné Hoře - Karlově, Hrnčířská 193, a 2) České pojišťovně, a.s., IČO 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 196/2006, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2008, č. j. 23 Co 48/2008-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.319,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Zuzany Špitálské.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 10. 2007, č. j. 20 C 196/2006-37, rozhodl o žalobě na náhradu škody na zdraví tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 2.936.017,50 Kč s příslušenstvím, platit žalobci od 1. 12. 2006 částku 6.727,- Kč měsíčně a co do částky 488.153,50 Kč žalobu zamítl; rozhodl zároveň o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 10. 4. 2004 vážné poškození zdraví, když se jeho motocykl střetl s pracovním strojem vlastněným první žalovanou. Nehodu zavinil řidič pracovního stroje M. K. Znalec pro obor zdravotnictví, odvětví chirurgie, stanovil ohodnocení žalobcových bolestí na 5.280 bodů včetně 50% zvýšení, ztížení společenského uplatnění ohodnotil 1.760 body a znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dalšími 3.600 body včetně 50% zvýšení. V důsledku poškození zdraví při dopravní nehodě byla žalobci amputována část levé dolní končetiny pod kolenem, žalobce má na těle rozsáhlé jizvy, omezenou hybnost malíku a částečně ztratil čich. Po úrazu u něj došlo k výrazným psychickým změnám, rozvoji deprese těžkého stupně a sociální izolaci, neboť žije na osamělém místě. Ztratil zájem o navázání známosti, obává se sexuálního selhání, je zbaven možnosti všech dosavadních aktivit, ztratil přátele. Z psychiatrického hlediska již došlo u žalobce k ustálení zdravotního stavu. Soudem přiznané odškodnění bolesti v částce 337.080,- Kč a odškodnění ztížení společenského uplatnění v částce 340.800,- Kč představují rozdíl mezi zjištěnou výší nároku žalobce za 5.280 bodů v částce 633.600,- Kč u bolestného a za 4.160 bodů v částce 499.200,- Kč u ztížení společenského uplatnění a plněním druhé žalované na tyto nároky mimosoudně poskytnutým. Dále přiznal soud žalobci náhradu za uhrazené znalečné v souvislosti se znaleckými posudky z odvětví chirurgie a psychiatrie v celkové částce 11.046,50 Kč, za zničené oblečení v částce 2.663,- Kč a motocykl v částce 7.600,- Kč, péči o žalobce ze strany jeho matky v částce 2.500,- Kč, náklady cestovného do zdravotnického zařízení v částce 10.705,- Kč, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 75.372,- Kč, za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v částce 151.451,- Kč a uložil žalovaným hradit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti formou měsíční renty v částce 6.727,- Kč od 1. 12. 2006. Odškodnění ztížení společenského uplatnění zvýšil o čtyřnásobek (1.996.800,- Kč) s přihlédnutím ke zranění žalobce (amputace části levé nohy pod kolenem), věku žalobce, jeho možnostem v budoucím životě, které jsou dané jak lokalitou bydlení (malá obec – neexistence podprahových /správně zřejmě bezbariérových – pozn. Nejvyššího soudu/ zařízení, špatná dopravní dostupnost s okolím), tak vzdělání, které jej předurčuje k manuální práci, již vzhledem k postižení může vykonávat jen v omezeném rozsahu.
K odvolání žalobce a druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2008, č. j. 23 Co 48/2008-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku a v zamítavém výroku tak, že uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 2.436.280,- Kč s příslušenstvím, co do částky 753.985,- Kč žalobu zamítl, ohledně náhrady za ztrátu na výdělku rozsudek zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Při rozhodování o náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění vycházel ze zjištění soudu prvého stupně a ztotožnil se také s jeho právními závěry s výjimkou výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, které na rozdíl od soudu prvního stupně nestanovil násobkem, ale volnou úvahou na částku 1.731.008,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla druhá žalovaná dovoláním v rozsahu, ve kterém byla přiznána náhrada za bolest v částce 40.560,- Kč, náhrada za ztížení společenského uplatnění podle posudku z odvětví psychiatrie (do částky 182.380,- Kč), včetně náhrady nákladů tohoto znaleckého posudku (v částce 7.500,- Kč) a zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (ohledně částky 1.731.008,- Kč). Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že byly vypracovány dva znalecké posudky určující bodové ohodnocení bolesti (MUDr. Noskem a MUDr. Kolaříkem – znalec pro odvětví chirurgie). Na základě posudku MUDr. Noska druhá žalovaná dobrovolně plnila. Posudek MUDr. Kolaříka obsahoval stejné položky jako posudek MUDr. Noska a některé položky další. Pokud soudy přiznaly žalobci odškodnění podle druhého posudku, došlo k odškodnění některých položek bolestného dvakrát, a to v celkové částce 40.560,- Kč. Nesouhlasí také se závěry soudů ohledně hodnocení náhrady za ztížení společenského uplatnění v části týkající se duševních poruch žalobce, protože má za to, že zdravotní stav žalobce není v tomto směru ustálen. Dovozuje, že pokud žalobce nevyhledal odbornou pomoc a pro své duševní obtíže se neléčí, není zřejmé, zda jsou nadále v příčinné souvislosti se škodnou událostí, a není ani jisté, že ohledně nich již došlo k ustálení zdravotního stavu žalobce. Konečně dovolatelka vytýká soudům, že nebyly splněny podmínky pro mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění a že pro existenci skutečností, které byly dány již před nehodou (místo bydliště žalobce, jeho vzdělání), není možné odškodnění ztížení společenského uplatnění mimořádně zvýšit. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná se s dovoláním ztotožnila a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.
Žalobce ve vyjádření uvedl, že dovolání nelze považovat za přípustné, protože druhá žalovaná nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) týkající se právního posouzení, nýbrž se omezila pouze na výtky vůči skutkovým závěrům. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení řádně zastoupeným, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 26. 3. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. V projednávané věci druhá žalovaná dovoláním napadá také výrok rozsudku odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů za vypracování znaleckého posudku z odvětví psychiatrie v částce 7.500,- Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč. Dovolání tak v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Ačkoliv odvolací soud ve výroku svého rozsudku uvedl, že rozsudek soudu první stupně mění, je zřejmé, že ohledně nároků v rozsahu, ve kterém je dovolatelka učinila předmětem dovolání, byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen. Z toho důvodu může být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Druhá žalovaná ve svém dovolání neformuluje žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou. Námitka týkající se nesprávně zjištěného bodového ohodnocení žalobcem utrpěných bolestí a ustálení jeho zdravotního stavu ve vztahu k duševním obtížím, je námitkou proti hodnocení důkazů a na něm založeném skutkovém zjištění. Dovolatelka přitom pomíjí, že pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění nejsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. To však není tento případ a k případným jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a poškozením žalobcova duševního zdraví, neboť i to je otázka skutková nikoli právní. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Závěr o existenci příčinné souvislosti je tedy založen na konkrétních skutkových zjištěních vycházejících z hodnocení provedeného dokazování. Stejně tak námitka proti skutkovému zjištění stran ustálení zdravotního stavu žalobce ve vztahu k poškození jeho duševního zdraví, je pouhou polemikou s hodnocením důkazu (znaleckého posudku z odvětví psychiatrie).
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. o mimořádném zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“ povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Úvaha soudu není libovůlí, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ztížení společenského uplatnění (§4 odst. 1, §6 odst. 1 vyhlášky) a pro její zvýšení (§6 odst. 2 a zejména §7 odst. 3 vyhlášky) stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je usměrňována úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele. Přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění musí být s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad jiných nemateriálních újem přiznávaných soudy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008).
V posuzované věci lze souhlasit s dovolatelkou v tom, že bydliště poškozeného, včetně špatné dopravní dostupnosti, nejsou skutečnosti, které by bylo možno při úvaze o mimořádném zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění zohlednit, neboť jde o skutečnosti s vlastní újmou na zdraví žalobce nesouvisející. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že odvolací soud s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně, vzal do úvahy i další kritéria (žalobce bylo v době úrazu 22 roků, možnost jeho pracovního uplatnění s ohledem na povahu a závažnost poškození zdraví je výrazně snížena, stejně je ztížena jeho možnost socializace, včetně navázání partnerského vztahu), která již při úvaze o mimořádném zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění zvažovat lze. Skutečnost, že odvolací soud založil svoji úvahu o mimořádném zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění dílem též na hledisku, které je samo o sobě nepřiléhavé, nečiní jeho konečné právní posouzení této otázky rozporným s hmotným právem, když zbylé předpoklady pro mimořádné zvýšení odškodnění ztížené společenského uplatnění dány byly a celková výše odškodnění, kterou nelze exaktně stanovit, není zjevně nepřiměřená.
V této souvislosti dovolací soud připomíná, že proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, neboť Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Pouze za splnění tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005).
V posuzované věci se o takovou právní otázku nejedná, z rozhodnutí ani z dovolání se nepodává, že by napadené rozhodnutí, založené na jedinečném skutkovém základě, mohlo mít dopad na rozhodovací praxi soudů v případech obdobného typu. Dovolatelka ostatně, jak již bylo uvedeno, sama žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje.
Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a že dovolání proti němu není ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované 2/ odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 19.132,50 Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle §18 odst. 1, §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 23.319,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu