ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1260.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1260/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. H., proti žalované A. H., o 74.421,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 907/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. března 2001, č. j. 22 Co 397/2001 - 52, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 8. 12. 2000, č. j. 2 C 907/2000 - 15, zamítl žalobu o zaplacení 74. 421,- Kč s úrokem z prodlení z částky 2.421,- Kč ve výši 12 % od 17.6. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, jež mu měla vzniknout jednáním žalované (bývalé manželky žalobce), která v květnu 1999 nechala odvrtat bezpečnostní zámek u dveří bytu, jehož je vlastníkem, čímž mu způsobila škodu ve výši 2.421,- Kč, a dále žalobci ušel zisk ve výši 72.000,- Kč, neboť žalovaná užíváním tohoto bytu znemožnila pronajmutí části bytu V. L. za dohodnutou částku 3.000,- Kč měsíčně od 1. 10. 1998 do 29. 9. 2000. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno v roce 1997, že za trvání manželství a i po rozvodu účastníci bydleli v bytě o velikosti 3+1 v domě čp. 1101/II, v T., jehož se žalobce stal vlastníkem na základě smlouvy o převodu bytu ze dne 22. 4. 1998. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 937/99, vyplývá, že označený byl žalobci přidělen jako byt podnikový, k němuž svědčilo právo osobního užívání žalobci, že ke dni l. 1. 1992 se toto právo změnilo na právo nájmu, přičemž nájemcem se stal pouze žalobce, a že toto právo se nemohlo změnit na společný nájem bytu manžely podle §871 odst. 1 obč. zák. Dále okresní soud zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu v T. ze dne 6. 8. 1999, jež bylo potvrzeno rozhodnutím OÚ v J. H. ze dne 22. 12. 1999, bylo žalobci uloženo, aby žalované předal klíče od předmětného bytu a umožnil jí jeho užívání. Při řešení předběžné otázky, zda žalovaná měla právo v bytě v rozhodné době bydlet, vycházel okresní soud z ust. §713 obč. zák., které lze podle jeho názoru na danou věc aplikovat analogicky; dovodil, že byl-li předmětný byt žalobci přidělen jako podnikový, nemohlo k němu vzniknout právo společného užívání a tudíž ani společný nájem (tento názor vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 937/99). Protože z výsledků dokazování dále vyplynulo, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o ukončení užívání bytu žalovanou, a nebylo ani pravomocně rozhodnuto o tom, že žalovaná je povinna byt vyklidit, ani že by žalované vzniklo právo nájmu k jinému bytu, svědčí jí nadále právo v bytě žalobce bydlet, dokud jí nebude přidělen přiměřený náhradní byt. Pokud se žalovaná za asistence Městské policie v T. snažila získat do bytu přístup, činila tak na základě svého práva v bytě bydlet a neporušila žádnou právní povinnost. Nejsou proto splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, kterou žalobce požadoval z důvodu odvrtání zámku na dveřích bytu, a opodstatněný není ani jeho nárok na ušlé nájemné, když navíc mezi žalobcem a V. L. nebyla uzavřena písemná nájemní smlouva o užívání části bytu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 3. 2000, č. j. 22 Co 397/2001- 52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a dále z názoru, který zaujal Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 937/99, (týkajícím se návrhu A. H. podaného proti K. H. a Městu T. o neplatnost kupní smlouvy o převodu bytové jednotky č. 21 v domě čp. 1101/II v T.), že tento byt měl ke dni 31. 12. 1991 povahu bytu podnikového. Z tohoto dovodil, že na danou věc lze aplikovat ust. §713 odst. 1 obč. zák. přímo, když byt měl „režim bytu služebního“, a žalovaná proto není povinna se z něj vystěhovat do doby, než jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt; toto právo žalované vzniklo rozvodem manželství a nemohlo zaniknout tím, že se žalobce až v době po rozvodu stal vlastníkem předmětného bytu. Žalobce sice tvrdil, že žalované přiměřený náhradní byt zajistil, avšak z výsledků dokazování vyplynulo, že pouze reagoval na inzerát uveřejněný v novinách, který jen v „obecné rovině projeveného zájmu o byt dává naději na to, že bude uzavřena nájemní smlouva“. Jestliže tedy žalovaná má právní důvod byt žalovaného užívat do doby, než získá náhradní byt, není opodstatněn závěr, že by jejím jednáním byla žalobci způsobena škoda. Předpoklady pro aplikaci ust. §420 a násl. obč. zák. tak nejsou splněny, neboť žalovaná neporušila žádnou právní či jinou (smluvní) povinnost. Zamítavý výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že „právními otázkami obsaženými v tomto sporu se již zabýval dovolací soud (viz rozsudek NS ČR ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 29 Co 937/99).“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. a §239 odst. 2 o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/, b/, c/ a d/ o. s. ř., neboť nesouhlasí s řešením předběžné otázky o charakteru předmětného bytu, od níž se odvíjí výsledek tohoto sporu. Namítá, že odvolací soud sice provedl důkaz rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 937/99, avšak jeho obsah v odůvodnění svého rozhodnutí citoval neúplně a nepřesně a zcela pominul tu jeho část, v níž Nejvyšší soud dovodil, že vzhledem k ust. §871 odst. 4 obč. zák. se k 1. 1. 1992 změnilo osobní užívání bytu žalobce (který sloužil k trvalému ubytování pracovníků organizace) na nájem, neboť nesplňoval kritéria uvedená v ust. §7 zák. č. 102/1991 Sb., a že jeho nájemcem se od 1. 1. 1992 stal pouze žalobce. Z toho podle dovolatele vyplývá, že po 1. 1. 1992 a tudíž ani ke dni rozvodu manželství účastníků se nejednalo o byt „služební“. Nedůslednou citací uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu odvolací soud řízení zatížil vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které navíc nemá oporu v provedeném dokazování. Nesprávný je tudíž i názor krajského soudu, že na daný případ lze aplikovat ust. §713 obč. zák. a že žalovaná nemá povinnost předmětný byt vyklidit, pokud jí nebude přidělen náhradní byt, neboť v době rozvodu se jednalo o byt nájemní (neslužební), a po rozvodu jí právní důvod užívání tohoto bytu zanikl. Dále dovolatel namítá, že použití ust. §713 obč. zák. nepřichází v úvahu ani z toho důvodu, že žalované náhradní byt zajistil formou dlouhodobého pronájmu, což jí sdělil dopisem ze dne 4. 9. 1998 s tím, že konkrétní podmínky a nájemní smlouvu si má možnost dojednat do 9. 9. 1998. Nevyklidila-li proto žalovaná předmětný byt poté, co k tomu byla žalobcem vyzvána, a vznikla-li žalobci v důsledku toho škoda, jsou předpoklady odpovědnosti za škodu podle 420 obč. zák. splněny. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Podle §238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ust. §239 odst. 3 o. s. ř. platí ust. §237 odst. 2, §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř. obdobně.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně částky 74.421,- Kč s přísl. Protože žalobce v daném řízení uplatnil dva nároky na náhradu škody se samostatným skutkovým základem (nárok na zaplacení částky 2.421,- Kč z titulu věcné škody a nárok na ušlý zisk ve výši 72.000,- Kč), je přípustnost dovolání ohledně každého z nich třeba zkoumat samostatně, i když o nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto jedním výrokem.
Pokud jde o výrok, jímž byl co do částky 2.421,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §239 odst. 3 o. s. ř. (§238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), neboť předmětem řízení před soudy obou stupňů bylo ohledně tohoto uplatněného nároku plnění nepřevyšující 20.000,- Kč. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (§241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), přičemž omezení uvedené v ust. §238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. zde neplatí.
Přípustnost dovolání proti výroku, jímž byl co do částky 72.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nezakládá ust. §238 odst. 1 ani ust. §239 odst. 1 o.s.ř. a - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o. s. ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.
Dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., jehož naplnění spatřuje v řešení předběžné otázky o charakteru předmětného bytu, od níž se podle jeho názoru odvíjí výsledek tohoto sporu. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení.
Překážka zahájeného soudního řízení (litispendece) je zakotvena v ust. §83 o. s. ř. (zahájené řízení brání tomu, aby v téže věci probíhalo u soudu jiné řízení) a překážka věci rozsouzené v ust. §159 odst. 3 o. s. ř. (jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu). Obě překážky představují neodstranitelný nedostatek procesní podmínky a jsou důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Předpokladem každé z uvedených překážek je totožnost obou věcí. O litispendenci se v dané věci jednat nemůže vzhledem k tomu, že v řízení, na nějž dovolatel poukazuje, již bylo pravomocně rozhodnuto. Z hlediska ust. §159 odst. 3 o. s. ř. se o stejnou věc jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li stejného předmětu řízení a těchže účastníků.
V tomto řízení žalobce uplatnil nárok na náhradu věcné škody ve výši 2.421,- Kč za poškození zámku na dveřích jeho bytu a nárok na ušlé nájemné (ušlý zisk) ve výši 72.000,- Kč za období od 1. 10. 1998 do 29. 9. 2000 s tím, že škodu mu způsobila žalovaná, která zámek dveří nechala odvrtat a znemožnila žalobci část bytu pronajmout jiné osobě.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 937/99, vyplývá, že jím bylo zamítnuto dovolání žalobkyně A. H. v řízení vedeném u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 453/98 a u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 Co 3198/98, v němž bylo pravomocně rozhodnuto proti žalovaným K. H. a Městu T. tak, že se zamítá žaloba na určení neplatnosti smlouvy o prodeji bytové jednotky (předmětného bytu) uzavřené mezi žalovanými.
Z uvedeného je zřejmé, že se nejedná o totožnost obou věcí, a není tedy dána překážka věci pravomocně rozsouzené ani překážka litispendence, které by bránily projednání žaloby na zaplacení částky 74. 421,- Kč. Názor dovolatele, že vyřešení předběžné otázky o charakteru předmětného bytu v jiném řízení je překážkou věci rozsouzené pro řešení předběžné otázky v daném sporu, není tudíž správný.
Podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. nejsou tedy naplněny.
Zbývalo posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 72.000,- Kč z hlediska ust. §239 odst. 2 o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr odvolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, pro níž bylo odvolacímu soudu navrženo připuštění dovolání a proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní význam, tedy že má zásadní význam jak pro rozhodnutí odvolacího soudu, tak i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) se jedná v případě, že dovolatel namítá, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
V posuzované věci navrhl žalobce připuštění dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť všechny právní otázky v něm řešené považuje za zásadního právního významu podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Ohledně právní otázky, zda žalovaná (po rozvodu manželství účastníků) měla v době od 1. 10. 1998 do 29. 9. 2000 právo v bytě ve vlastnictví žalobce bydlet či nikoliv, kterou odvolací soud v dané věci řešil jako otázku předběžnou, na níž pak založil svůj závěr o tom, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost podle ust. §420 odst. 1 obč. zák. (když v bytě žalobce bydlela), vychází zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu z názoru, že na daný případ je třeba aplikovat ust. §713 obč. zák. a že tedy žalovaná nebyla povinna se z bytu vystěhovat do doby, než jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt (k čemuž v době do 29. 9. 2000 nedošlo).
V posuzované věci ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně vyplývá, že účastníci spolu žili za trvání jejich manželství a i po rozvodu v roce 1997 v bytě, který byl žalobci přidělen jako byt podnikový (k němuž svědčilo právo osobního užívání pouze žalobci), že ke dni l. 1. 1992 se toto právo změnilo na právo nájmu, přičemž nájemcem se stal pouze žalobce, a že na základě smlouvy o převodu bytu ze dne 22. 4. 1998 se žalobce stal vlastníkem tohoto bytu.
Manžel, který užíval za trvání manželství byt, jehož výlučným nájemcem je druhý z manželů, odvozoval své právo v tomto bytě bydlet od nájemce na základě svého rodinněprávního vztahu; okamžikem rozvodu manželství mu odpadl právní důvod k dalšímu užívání bytu. Jeho právní postavení je nutno posoudit analogicky (§853 obč. zák.) podle ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší, tj. podle §713 odst. 1 obč. zák. Rozvedený manžel, který zůstal i po rozvodu manželství bydlet v bytě v nájmu druhého z nich, není zásadně povinen byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady, přičemž co do druhu (kvality) bytové náhrady je třeba vycházet z úpravy uvedené v ust. §712 odst. 3 věta druhá obč. zák., které je ustanovením obsahem a účelem nejbližší (§853 obč. zák.). Bytová náhrada pro rozvedeného manžela (jenž není nájemcem bytu) by mohla být odepřena v soudním řízení o vyklizení bytu tehdy, pokud by výkon práva byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Nárok na bytovou náhradu, přestože v občanském zákoníku není výslovně upraven, má i ten z rozvedených manželů, jemuž rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého z nich, a který je povinen byt vyklidit; a to podle shodných zásad jako v případě manžela užívajícího po rozvodu byt ve výlučném nájmu druhého z manželů (srov. rozsudek NS ČR ze 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 10/2001 pod poř. č. 118, nebo rozsudek NS dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/99).
Jestliže odvolací soud v daném případě (za stavu, kdy v řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o ukončení užívání bytu žalovanou, že nebylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalované byt vyklidit, ani že by žalované vzniklo právo nájmu k jinému bytu), dovodil, že žalovaná po rozvodu manželství účastníků v roce 1997 nebyla povinna se z bytu žalobce vystěhovat do doby, než jí bude zajištěna bytová náhrada (její kvalita není z hlediska uplatněného nároku na náhradu škody rozhodující), a že toto její právo nezaniklo ani tím, že se žalobce stal vlastníkem předmětného bytu, řešil uvedenou právní otázku v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou. I když po rozvodu manželství žalované právní důvod užívání předmětného bytu zanikl, měla právo v něm bydlet do zajištění bytové náhrady, a to ať již se jednalo o byt ve výlučném nájmu žalobce (§853 obč. zák., §713 odst. 1 obč. zák) či o byt služební (§713 odst. 1 obč. zák.), a toto právo bydlení jí zůstalo zachováno i poté, co se žalobce stal vlastníkem předmětného bytu (§853 obč. zák., §713 odst. 1 obč. zák.).
Při posouzení otázky, zda žalobce pro žalovanou zajistil bytovou náhradu, či nikoli, je třeba vycházet z ustanovení z ust. §340 o. s. ř., které upravuje postup při výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. Zajištění bytové náhrady lze doložit zejména předložením smlouvy uzavřené s jinou osobou ve prospěch toho, jenž má byt vyklidit (§50 obč. zák.), např. smlouvu o nájmu bytu, o nájmu obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení, o podnájmu bytu (části bytu), o ubytování, případně potvrzením obce, jestliže bytovou náhradu na žádost oprávněného zajistila, nebo potvrzením jiného pronajímatele o tom, že se zavazuje s tím, kdo má byt vyklidit, uzavřít smlouvu, na základě které obdrží bytovou náhradu.
Správný je tudíž i názor odvolacího soudu, že za zajištění bytové náhrady pro žalovanou nelze považovat dopis žalobce ze dne 4. 9. 1998 adresovaný žalované, k němuž připojil inzerát o dlouhodobém pronájmu bytu v T., s tím, že podmínky uzavření smlouvy si má žalovaná dohodnout do 9. 9. 1998.
Měla-li žalovaná v předmětném bytě právo bydlet i v období od 1. 10. 1998 do 29. 9. 2000, a to do té doby, než jí bude zajištěna bytová náhrada, neporušila tím, že byt ve vlastnictví žalobce užívala, žádnou právní povinnost, a jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. nebyl tudíž splněn. I tento konečný závěr odvolacího soudu je třeba považovat za správný.
Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci nejde o otázky zásadního právního významu ve smyslu shora vymezeném, neboť se nejedná o otázky, které by dosud nebyly judikaturou vyšších soudů vyřešeny a které by odvolací soud řešil odlišně. Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. tak nejsou splněny.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě není založena ani z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř., neboť jejich existenci dovolatel netvrdí a z obsahu spisu ani nevyplývají.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243bodst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2003
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu