ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1295.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1295/2020-655
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu JUDr. Hanou Tichou v právní věci žalobce: D. Š., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Michaelem Brázdou, advokátem se sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno, proti žalovaným: 1. obec Drnovice, IČO 00280151, se sídlem úřadu Drnovice 102, 679 76 Drnovice, zastoupená JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem Cihlářská 643/19, 602 00 Brno, a 2. J. S., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Miroslavem Keršnerem, advokátem se sídlem náměstí 9. května 2136/10, 680 01 Boskovice, o náhradu škody uvedením v předešlý stav, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 938/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2019, č. j. 44 Co 22/2018, 44 Co 23/2018-622, ve znění usnesení ze dne 9. 12. 2019, č. j. 44 Co 22/2018, 44 Co 23/2018-625, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Radka Adámka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, č. j. 7 C 938/2004-497, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 28. 11. 2017, č. j. 7 C 938/2004-508, zastavil řízení proti 2. žalovanému, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti 1. žalované oplotit sad na pozemku žalobce v XY způsobem ve výroku specifikovaným a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 44 Co 22/2018, 44 Co 23/2018-622, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2019, č. j. 44 Co 22/2018, 44 Co 23/2018-625, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku částečně zrušil a řízení zastavil (z důvodu zpětvzetí) a ve zbývajícím rozsahu zamítavý výrok potvrdil (byť jeho znění pro srozumitelnost nově formuloval), potvrdil jej i v nákladových výrocích ve vztahu mezi účastníky, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci jsou vlastníky sousedících pozemků v kat. úz. XY, a to žalobce pozemku parc. č. XY, který využívá jako ovocný sad, a 1. žalovaná pozemku parc. č. XY, na kterém je umístěna místní komunikace III. třídy. Oplocení, které žalobce vybudoval a v projednávané věci se domáhá odškodnění uvedením tohoto oplocení do původního stavu, 1. žalovaná v roce 2002 odstranila. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal žalobu na náhradu škody podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) důvodnou, neboť nebyl splněn jeden z nezbytných předpokladů existence odpovědnosti za škodu, a to protiprávnost jednání 1. žalované, která jako vlastník komunikace oplocení odstranila v souladu s §29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, poté, kdy žalobce nereagoval na výzvy z 27. 3. 2002 a 12. 6. 2002 k odstranění nepovolené pevné překážky (plotu) z komunikace.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání, v němž namítá, že předmětná právní otázka má být ve smyslu ust. §237 o. s. ř. dovolacím soudem vyřešena jinak. Pochybení soudů obou stupňů spatřuje v tom, jak posoudily neurčité a nepřezkoumatelné výzvy obecního úřadu k odstranění plotu. Výzva ze dne 27. 3. 2002 se týkala pozemku parc. č. XY, nacházejícího se v jiné části obce XY, nejedná se o komunikaci, ale o zahradu, a samotná překážka není ve výzvě nijak specifikována. Za otázku zásadního právního významu, jež dle dovolatele zakládá přípustnost dovolání, pak označuje posouzení výzvy ze dne 12. 6. 2002, která byla vydána Obecním úřadem Drnovice jako silničním správním orgánem, přestože je podle silničního zákona výkon státní správy na komunikacích svěřen obcím, nikoliv obecním úřadům. Proto je toto rozhodnutí nezákonné a nelze vycházet z toho, že žalobce byl k odstranění překážky řádně vyzván. Jestliže obec nepodala občanskoprávní žalobu proti konkludentnímu souhlasu stavebního úřadu se stavbou oplocení žalobce, ani správní žalobu proti rozhodnutí krajského úřadu o zrušení rozhodnutí obce ze dne 12. 6. 2002, pak tuto otázku již není žádný soud oprávněn přezkoumávat. Dovolatel rovněž zpochybňuje závěr soudu, že plot žalobce byl pevnou překážkou na komunikaci, neboť sama obec ve svém správním rozhodnutí jej označila za stavbu umístěnou na krajnici, a protože krajnice v intravilánu obce nejsou, stál plot jinde než na samotné vozovce. Navíc 1. žalovaná neprokázala existenci správního rozhodnutí o přeměně polní cesty na místní komunikaci a v místě se nenachází ani žádné těleso komunikace, pouze povrchová úprava (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 907/2018), jíž v minulosti zřídil nájemník žalobce na jeho pozemku. Krajský soud v Brně v usnesení č. j. 44 Co 210/2007-157, potvrdil, že uvedené oplocení bylo možné postavit i bez ohlášení a z rozsudku téhož soudu č. j. 44 Co 7/2009-227, lze dovodit u obou žalovaných škodní jednání ve smyslu občanského práva, a proto dovolatel považuje dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu za rozporný s předchozími rozhodnutími. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (R 4/2014). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 871/19).
Dovolání žalobce však neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti - konkrétně od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně, anebo má být posouzena, jinak. Poukazuje-li dovolatel na to, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s předchozími rozhodnutími odvolacího soudu vydanými v projednávané věci, nejde o vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., neboť první z taxativně vymezených předpokladů přípustnosti předpokládá stav, kdy není respektována dosavadní ustálená judikatura, což je však odlišné od případného nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně v probíhajícím řízení.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že "právní otázka (nespecifikováno jaká) má být ve smyslu §237 o. s. ř. dovolacím soudem vyřešena jinak", má zřejmě na mysli v pořadí poslední ze čtyř taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", jež však míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 7. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1674/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Navíc by v takovém případě musel dovolatel označit konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, v němž byla řešena právní otázka, jež má být posouzena jinak, což se nestalo.
Z obsahu dovolání plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnosti naplnění předpokladů jeho přípustnosti (podle §237 o. s. ř.), neboť dovolání odkazuje na otázku zásadního právního významu, tedy úpravu přípustnosti dovolání, jež není účinná již od 1. 1. 2013. V nálezu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251) Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Tato podmínka však v daném případě splněna není.
Jestliže dovolání postrádá vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 až 238a o. s. ř.), trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalobce věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo 1. žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolací důvod spatřuje dovolatel v tom, že výzva k odstranění plotu ze dne 12. 6. 2002 je nezákonná, neboť byla vydána Obecním úřadem Drnovice jako silničním správním úřadem a nikoli obcí Drnovice jako vlastníkem místní komunikace. Avšak skutečnost, že dovolání obsahuje dovolací důvod jako jednu z nezbytných náležitostí, nic nemění na skutečnosti, že neobsahuje jinou nezbytnou náležitost, a to vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Z těchto důvodů dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení 2. žalovaného, který není účastníkem tohoto dovolacího řízení (nebyl účastníkem ani odvolacího řízení); v záhlaví tohoto rozhodnutí je uveden pouze pro srozumitelnost.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2020
JUDr. Hana Tichá
pověřená členka senátu