ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1354.2005.1; ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1355.2005.1
25 Cdo 1354/2005,
sp. zn. 25 Cdo 1355/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše v právní věci žalobkyně P. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 135/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. února 2005, č. j. 22 Co 36/2005-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. j. 6 C 135/2003-112, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 12. 2004, č.j. 6 C 135/2003-124, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 48.000,- Kč s příslušenstvím, řízení co do částky 72.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 9. 9. 2003 zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení soud neshledal důvodným uplatněný nárok na náhradu bolestného ve výši 48.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že při dopravní nehodě, která byla zaviněna žalovaným, došlo ke smrtelnému úrazu spolujezdce – syna žalobkyně a v důsledku úmrtí syna žalobkyně utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, pro kterou se stále léčí. Protože na straně žalobkyně nebyla zjištěna majetková újma, jak ji předpokládá §420 obč. zák., a pokud jde o škodu na zdraví žalobkyně, ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví vyplynulo, že potíže z hlediska psychiatrického lze klasifikovat jako protahované depresivní reakce, které vyplývají z tragické události a souvisí i s dalšími životními situacemi; jde o přirozenou reaktivitu na obtížné životní situace, nikoliv však o bolestné ve smyslu vyhlášky č. 440/21001 Sb.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 2. 2005, č. j. 22 Co 36/2005-140, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne 21. 12. 2004, č.j. 6 C 135/2003-124, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak neztotožnil se plně s jeho právním názorem. Při poukazu na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7/1979 odvolací soud dovodil, že i kdyby bylo prokázáno poškození zdraví žalobkyně následkem reakce na smrtelný úraz jejího syna, chybí příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobkyně. Příčina její škody spočívá totiž ve skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž žalovaný odpovídá.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§214a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ]. Tuto vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že nebyl opatřen řádný znalecký posudek, který by ohodnotil bolestné. Namítá, že v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/1979, na něž odvolací soud poukázal, se jedná o jiný případ odpovědnosti za škodu. Trvá na tom, že žalovaný podle §420 obč. zák. plně odpovídá i za poškození jejího zdraví, resp. za jí vzniklé duševní poruchy. Dále zpochybňuje závěry znaleckých posudků, vyžádaných v průběhu řízení, a dovozuje, že bylo povinností znalců ohodnotit v rámci bolestného její duševní poruchu a bolest. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu, a to jak odpovědnosti založené na principu zavinění (§420 obč. zák.), tak v případech objektivní odpovědnosti včetně §427 obč. zák., je existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž škůdce odpovídá, a mezi vznikem škody na straně poškozeného.
Právní skutečností, jež zakládá obecnou odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák., je protiprávní jednání škůdce. V daném případě žalovaný při jízdě motorovým vozidlem zavinil dopravní nehodu, následkem které došlo ke smrtelnému úrazu syna žalobkyně. Jednoznačně tedy odpovídá za škodu, kterou mu tím způsobil. Při této nehodě k poškození zdraví žalobkyně nedošlo; posttraumatická stresová porucha se u ní rozvinula na základě depresivní poruchy a šoku v reakci na nepříznivou životní situaci vyvolanou úmrtím jejího syna. Přímým důsledkem dopravní nehody zaviněné žalovaným byl smrtelný úraz syna žalobkyně a tento důsledek protiprávního jednání žalovaného se stal příčinou vzniku újmy na zdraví žalobkyně. Tato újma žalobkyně vznikla tedy v příčinné souvislosti se skutečností (s úmrtím jejího syna), která je sama následkem jednání žalovaného V takovém případě platí i nadále právní názor na otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce či škodnou událostí a vznikem škody, jak byl vysloven v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR, publikovaném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, v němž se uvádí, že příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož (srov. §448 o. z.) odpovídá (srov. též rozsudek NS ČR sp. zn. 25 Cdo 1455/2003 ze dne 22. října 2003).
Zjištěný skutkový stav v posuzované věci nedává podklad pro odlišné právní posouzení otázky příčinné souvislosti. Právní úprava náhrady škody na zdraví v době, kdy citované rozhodnutí bylo vydáno, vycházela totiž ze stejných zásad jako nyní, a nic se nezměnilo ani na právním názoru, že jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce či kvalifikovanou škodnou událostí a vznikem škody na zdraví.
Otázka příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou zaviněnou žalovaným a vznikem škody na zdraví žalobkyně byla tedy odvolacím soudem vyřešena v souladu s hmotným právem.
Pokud pak dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, či namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů, tyto námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., by mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska otázek předložených k dovolacímu přezkumu zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.; dovolání proti tomuto rozhodnutí tak není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu