ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1407.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1407/2018-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: ČECHOSLÁVIE, spol. s r. o. , se sídlem Ječná 550/1, Praha 2, IČO 63988798, zastoupená JUDr. Jiřím Vlastníkem, Ph.D., advokátem se sídlem Italská 753/27, Praha 2, proti žalovanému: Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky , se sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1, IČO 48135313, zastoupený JUDr. Petrem Poledne, Ph.D., advokátem se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1, o zaplacení 1.959.707 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 223/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017, č. j. 68 Co 386/2017-247, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.892 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Petra Poledne, Ph.D., advokáta se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20. 11. 2017, č. j. 68 Co 386/2017-247, potvrdil rozsudek ze dne 23. 6. 2017, č. j. 38 C 223/2013-201, ve výroku ve věci samé, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení 1.959.707 Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (doplnil dokazování o Pravidla o nákladech pro vnitrostátní spory a Řád pro vnitrostátní spory žalovaného), že žalovaný jako stálý rozhodčí soud vydal dne 16. 9. 2010 v rozhodčím řízení vedeném na základě rozhodčí doložky sjednané ve smlouvě o dílo, kterou mezi sebou uzavřely žalobkyně a společnost VCES a. s., rozhodčí nález, jímž bylo vyhověno žalobě společnosti VCES a. s. Protižaloba byla zamítnuta a žalobkyni (v rozhodčím řízení žalované) byla uložena povinnost nést poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.000.000 Kč, který uhradila. Podle vykonatelného rozhodčího nálezu byla dne 20. 10. 2010 nařízena na majetek žalobkyně exekuce, jejíž náklady činily celkem 831.607 Kč a která byla na návrh žalobkyně ze dne 21. 8. 2012 odložena až do skončení soudního řízení, v němž byl napaden rozhodčí nález. Poté, co byl rozhodčí nález rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, č. j. 37 Cm 221/2010-122, zrušen, uzavřela žalobkyně se společností VCES a. s. dohodu, v níž mezi sebou narovnaly všechna práva a povinnosti včetně nákladů exekuce, která byla též zastavena. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal nedůvodnou žalobu na náhradu škody představující zaplacený poplatek za rozhodčí řízení, uhrazené náklady exekuce a vynaložené náklady za právní zastoupení (57.800 Kč v exekučním řízení a 70.300 Kč v jednání souvisejícím s nařízenou exekucí), neboť dospěl k závěru, že ačkoli žalovaný ve smyslu §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jednal protiprávně, protože v rozhodčím řízení žalobkyni nepoučil podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., není mezi tímto jednáním a tvrzenou škodou příčinná souvislost. Žalobkyně vzala svou protižalobu v rozhodčím řízení zpět, dobrovolně nesplnila povinnost uloženou rozhodčím nálezem ani nepožádala o odklad jeho vykonatelnosti, po jeho zrušení nepokračovala v rozhodčím řízení a návrh na odklad exekuce podala až téměř po dvou letech od jejího nařízení. Ve vztahu k poplatku za rozhodčí řízení uzavřel, že sjednáním rozhodčí doložky obě strany delegovaly pravomoc k rozhodnutí svého sporu na žalovaného, čímž žalobkyni vznikla povinnost strpět rozhodnutí podle procesních pravidel žalovaného. Poplatek za protižalobu nelze podle těchto pravidel vrátit, a to ani tehdy, kdyby nebyla projednána, k čemuž ovšem v dané věci došlo. Jestliže navíc žalobkyně po zrušení rozhodčího nálezu uzavřela s druhou stranou sporu dohodu o narovnání a v řízení nepokračovala, nemohl žalovaný svou službu řádně dokončit a napravit pochybení související se zrušeným nálezem. Nešlo z jeho strany ani o bezdůvodné obohacení. Nebýt toho, že žalobkyně nerespektovala povinnost uloženou jí exekučním titulem, nebylo by právě té škody, jejíž náhrady se domáhá. V posuzovaném případě nevyšla najevo žádná okolnost, pro kterou by včas plnit nemohla, a proto došlo k přetržení příčinné souvislosti. Měla-li za to, že vydané rozhodnutí je vadné, měla je nejen napadnout žalobou na zrušení rozhodčího nálezu, ale současně uloženou povinnost splnit, a v případě, že by poté k jeho zrušení došlo, domáhat se uhrazené částky z titulu bezdůvodného obohacení. Předmětný rozhodčí nález, pravomocný a vykonatelný, tedy sám o sobě příčinou tvrzené škody nebyl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže za výlučně působící příčinu vzniku škody považoval nesplnění povinností podle rozhodčího nálezu a pominul i nadále působící hlavní příčinu spočívající v porušení povinností žalovaného v rozhodčím řízení, které vedlo k vydání protiprávního, nepřezkoumatelného a překvapivého rozhodčího nálezu. Dovolatelka též namítá, že povinnost vrátit poplatek není omezena pouze na případy, které rozhodčí smlouva výslovně předvídá. Domnívá se, že jde o úplatu za službu, analogicky se blížící činnosti příkazníka, mandatáře či obstaratele, k jejímuž řádnému poskytnutí však v dané věci nedošlo, protože žalobkyně neměla dostatečnou možnost k uplatnění svých procesních práv. Na tom nic nemění ani okolnost, že po zrušení nálezu v rozhodčím řízení nepokračovala, neboť to nebylo její povinností a nároky vůči společnosti VCES a. s. zanikly dohodou o narovnání. Navrhuje proto, aby byl zrušen jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření označil dovolání za nepřípustné a ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že poplatek za rozhodčí řízení se vrací jen tehdy a v takové míře, v jaké to bylo sjednáno. Na rozdíl od něj však zastává názor, že při vydání rozhodčího nálezu chyběl prvek protiprávnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení právní otázky vzniku odpovědnosti za škodu, není-li splněna povinnost uložená pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolací soud ani neshledal důvodu, pro který by měla být za daných skutkových okolností posouzena jinak. Dovolatelce lze sice přisvědčit, že rozhodce odpovídá za vzniklou škodu, jestliže jeho protiprávní jednání bezprostředně vedlo ke zrušení rozhodčího nálezu, to však až při naplnění dalších předpokladů obecné odpovědnosti (srov. v dovolání odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2790/2013, publikovaný pod C 14292 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Současně též platí, že povinnost splnit to, co ukládá rozhodčí nález, vyplývá jak z koncepce rozhodčího řízení, tak především z ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, které jasně a srozumitelně stanoví, že nález, který již nelze přezkoumat, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Jinými slovy ten, komu byla vykonatelným rozhodčím nálezem uložena povinnost, je povinen ji podle takového rozhodnutí splnit s tím, že nestane-li se tak, lze uloženou povinnost vynutit i proti vůli povinného. Připuštění opačného výkladu by ve svém konečném důsledku vedlo až ke ztrátě významu právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí a také k povědomí stran o automatickém odkladu vykonatelnosti při podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soudem, což však zákon č. 216/1994 Sb. ve svém ustanovení §32 odst. 2 výslovně vylučuje.
Jestliže tedy v posuzované věci existoval v době nařízení exekuce pravomocný a vykonatelný exekuční titul, ukládající žalobkyni povinnost k plnění, kterou dobrovolně nesplnila, umožnila tím oprávněné přistoupit k vymáhání (tehdy) přiznaných práv prostřednictvím exekuce. Až v důsledku tohoto opomenutí jí vznikla skutečná škoda spočívající v nákladech exekuce a právního zastoupení. Měla-li za to, že předmětný rozhodčí nález je z důvodu nedodržení procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení vadný, měla nejen soudu navrhnout jeho zrušení, ale také požádat o odložení jeho vykonatelnosti. Jestliže tak neučinila, měla uloženou povinnost splnit, jak též správně poukázal odvolací soud, a v případě, že bude exekuční titul zrušen, domáhat se poté uhrazené částky z titulu bezdůvodného obohacení (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4287/2014, Soubor C 15180, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3450/2015). Rozsudek odvolacího soudu je tedy v této otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nelze dovodit.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani ve vztahu k otázce procesního práva vrácení uhrazeného poplatku za rozhodčí řízení, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který v rozsudku ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, publikovaném pod č. 43/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že podáním návrhu na zahájení rozhodčího řízení u stálého rozhodčího soudu se žalobce podřizuje pravidlům vydaným tímto stálým rozhodčím soudem, podle nichž se zaplacený poplatek nevrací.
Je proto zřejmé, že i v projednávaném případě se žalobkyně sjednáním rozhodčí doložky, která neobsahovala v tomto směru žádnou zvláštní úpravu, dobrovolně podřídila pravidlům, podle nichž žalovaný bude případně v rozhodčím řízení rozhodovat. Tato pravidla, včetně úpravy podmínek vrácení poplatku, jí přitom musela být předem známa, neboť řád tohoto stálého rozhodčího soudu je zveřejněn prostřednictvím Obchodního věstníku i na internetových stránkách žalovaného. V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že v rozhodčím řízení vedeném žalovaným pod sp. zn. Rsp 1862/09 na základě rozhodčí doložky ve smlouvě o dílo ze dne 13. 7. 2005 podala žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) v rámci své obrany vůči tvrzením společnosti VCES a. s. dne 14. 12. 2009 protižalobu a dne 22. 12. 2009 uhradila poplatek za rozhodčí řízení. Dne 25. 6. 2010 se ve věci konalo ústní jednání, během něhož žalobkyně předložila řadu listinných důkazů, navrhla zamítnutí žaloby a vyhovění její protižalobě, a dne 16. 9. 2010 byl vydán žalovaným rozhodčí nález, v němž žalobkyni uložil, aby zaplatila žalující společnosti VCES a. s. 7.446.586,37 Kč s úroky z prodlení, smluvní pokutou a náhradou nákladů žalující společnosti (mj. část poplatku za řízení, zbývající část musela nést žalující společnost sama), jinak co do částky 50.001,84 Kč žalobu zamítl, zamítl i protižalobu co do částky 448.875.000 Kč a žalobkyni uložil povinnost nést poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.000.000 Kč. Neměla-li ovšem žalobkyně podle pravidel, kterým se dobrovolně podřídila, právo na vrácení poplatku, a současně v soudním řízení nebyly zjištěny takové mimořádné okolnosti, které by případně mohly výjimečně odůvodnit opačný závěr (např. hrubé porušení zásady rovnosti účastníků rozhodčího řízení či překvapivý postup rozhodčího soudu mající prvky libovůle – k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10), nemohla jí v tomto rozsahu ani vzniknout škoda, jejíž náhrady se domáhá.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 16.140 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 19.892 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu