ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1500.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1500/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. K., zastoupenému advokátem, za vedlejší účasti Č. p., a. s., na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 262/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. prosince 2005, č. j. 56 Co 609/2005-104, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech mezitímním rozsudkem ze dne 13. 9. 2005, č. j. 11 C 262/2002-86, rozhodl, že nárok žalobce na odškodnění úrazu ze škodné události ze dne 1. 12. 2000 je dán co do výše 50 %. Vyšel ze zjištění, že dne 1. 12. 2000 v době kolem 18.50 hod. při řízení osobního automobilu Škoda v přímém úseku silnice v blízkosti restaurace přehlédl žalovaný chodce – žalobce, který zde přecházel vozovku mimo označený přechod zleva doprava ve směru jízdy žalovaného, a srazil jej pravou přední stranou vozidla u pravé krajnice, čímž mu způsobil zlomeniny obou stehenních kostí. Žalobce byl dlouhodobě hospitalizován a následně uznán občanem se změněnou pracovní schopností. Žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 3. 2002, č. j. 7 T 76/2001-89, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Ze znaleckého posudku obsaženého v trestním spise soud zjistil, že možnost odvrácení střetu měl jak žalovaný tak žalobce. Žalobce, který měl po nehodě naměřeno 1,69 promile alkoholu v krvi, přecházel silnici mimo přechod pro chodce a žalovaný se nedostatečně věnoval řízení osobního vozu, na přítomnost žalobce ve vozovce nijak nereagoval a nezahájil příslušný brzdný proces. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval §427 a §441 obč. zák. s tím, že nelze akceptovat názor žalovaného, že to byl pouze žalobce, kdo svým jednáním zavinil škodnou událost, a nelze akceptovat ani názor žalobce, že jeho zavinění je dáno v podstatně nižším rozsahu. Při určení rozsahu spoluzavinění dle §441 obč. zák. poukázal soud na to, že žalobce svým jednáním přispěl ke vzniku škodné události tím, že bez vážného důvodu přecházel komunikaci mimo vyznačené přechody, které se nacházely v bezprostřední blízkosti, a že jako účastník silničního provozu požil alkoholické nápoje v takovém rozsahu, že hladina alkoholu v jeho krvi byla naměřena ve výši 1,69 promile.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 12. 2005, č. j. 56 Co 609/2005-104, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nárok žalobce na odškodnění úrazu ze škodné události ze dne 1. 12. 2000 je dán do výše 60%. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dovodil, že oba účastníci měli v době škodné události postavení účastníků silničního provozu, žalovaný jako řidič osobního automobilu porušil závažným způsobem povinnosti stanovené §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 12/1997 Sb. a dále povinnost dle §5 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 99/1989 Sb. tím, že nesledoval situaci v provozu a nijak nereagoval na chodce, neboť jej ve skutečnosti ani nezaregistroval. Žalobce rovněž porušil ust. §7 odst. 1 písm. a) zák. č. 12/1997 Sb. tím, že při přecházení vozovky vůbec nereagoval či nereagoval přiměřeně na skutečnost, že se z jeho pravé strany přibližuje k němu vozidlo žalovaného, ačkoli místo střetu bylo přehledné a vozidlo žalovaného bylo osvětlené a viditelné na dostatečnou vzdálenost. Dle názoru odvolacího soudu nebylo v daném případě povinností žalobce použít při přecházení vozovky přechodu pro chodce, neboť ten se nenacházel v blízkosti místa, kde žalobce přecházel. Odvolací soud s přihlédnutím ke všem okolnostem dospěl k závěru, že účast poškozeného na způsobení škody je nižší. Žalobce se bezpochyby nacházel ve stavu střední opilosti, jeho rozpoznávací schopnosti byly zajisté omezené, nicméně ze žádných skutečností nevyplývá, že by podnapilost žalobce byla rozhodujícím činitelem při zvažování jeho účasti na způsobení škody. Jeho účast spočívala především v porušením povinností chodce jako účastníka silničního provozu. Uzavřel, že spoluzavinění žalobce je v rozsahu 40 % a odpovědnost žalovaného je pak 60 %.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel namítá, že jeho podíl na předmětné nehodě je přeceňován, když její okolnosti svědčí o vině žalovaného, jehož odpovědnost dle §427 obč. zák. je objektivní, a k vyvinění žalovaný neučinil žádný právně relevantní úkon. Zcela přehlédl žalobce a zachytil ho při posledním kroku na silnici, když již došlapoval na chodník. Dovozuje, že žalovaný odpovídá za škodu jak dle ust. §428 obč. zák., tak ve smyslu ust. §420 odst. 1 obč. zák, neboť jako řidič zavinil dopravní nehodu. Namítá, že zjištění skutečné hladiny alkoholu v jeho krvi v době dopravní nehody nebylo provedeno, a je přesvědčen, že na nehodě nemá žádný podíl a že alkohol jeho rozhodovací činnost neovlivnil. Nesouhlasí se závěrem, že jeho nárok je dán pouze v rozsahu 60 %. Výlučnou vinu na škodné události připisuje žalovanému, který měl rychlost jízdy přizpůsobit svým schopnostem a dalším okolnostem. Svým způsobem přecházení vozovky rozhodně neohrozil žalovaného, mohl jej maximálně omezit, pokud by žalovaný přibrzdil či se mu vyhnul. Toto omezení je však zanedbatelné a nemůže mít vliv na spoluzavinění. Za rozhodující považuje, že k nehodě došlo za situace, kdy ho žalovaný zcela přehlédl a na jeho přítomnost na vozovce nereagoval. Odmítá proto stanovení svého podílu na škodě ve výši 40% a má za to, že prokázal oprávněnost svého nároku v plné výši. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání žalobce, jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž nebylo návrhu žalobce vyhověno, se v daném případě řídí dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předchozím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 9. 2004, č. j. 11 C 262/2002-41, jenž byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 12. 2004, č. j. 56 Co 585/2004-54, bylo rozhodnuto shodně s následným rozsudkem, tj. že základ nároku žalobce je dán v rozsahu 50%. Nepřichází proto v úvahu aplikace §237 odst. 1 písm. b)o. s. ř. Rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl shledán nárok žalobce v rozsahu 50% důvodným, byl odvolacím soudem změněn tak, že nárok je co do základu po právu z 60 %. Rozhodnutí soudů obou stupňů o nedůvodnosti základu nároku jsou tedy v rozsahu 40% souhlasná a dovolání je proto v tomto rozsahu přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, posuzuje jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel sám otázku zásadního právního významu nevymezil a ani dovolací soud v žádné z námitek v dovolání neshledal otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Odvolací soud správně aplikoval §427 a §441 obč. zák., tato ustanovení na nárok uplatněný žalobou plně dopadají.
Škoda byla způsobena provozem dopravního prostředku – osobního automobilu, jehož provozovatelem je žalovaný, a proto je správná aplikace §427 obč. zák., což ovšem nevylučuje současnou odpovědnost řidiče podle ust. §420 obč. zák. Odpovědnost podle §427 obč. zák. ani podle §420 odst. 1 obč. zák. nevylučuje však možnost spoluzavinění poškozeného (§441 obč. zák.). Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, vychází se z míry zavinění každého z nich a u objektivní odpovědnosti se přihlíží k tomu, jak která skutečnost přispěla ke způsobení škody a ovlivnila její rozsah. Zvažují se proto i příčiny na straně poškozeného, které vedly ke škodě. V rozsahu, v jakém se poškozený podílel na vzniku škody, není dána odpovědnost provozovatele, neboť v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi jeho jednáním a skutečnostmi, za něž nese odpovědnost, a totéž platí pro odpovědnost řidiče podle §420 obč. zák. Odvolací soud zvažoval příčiny střetu na straně žalovaného i žalobce a vzal v úvahu, že oba se podíleli na nehodě, když ani jeden z nich nereagoval na přítomnost druhého na vozovce.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o 40% spoluzavinění poškozeného ve smyslu ust. §441 obč. zák., a nikoli o zproštění odpovědnosti provozovatele dle ust. §428 obč. zák. či o vyvinění řidiče (§420 odst. 3 obč. zák.), jak mylně dovozuje dovolatel.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Z hlediska aplikace §427 a §441 obč. zák. na daný skutkový stav nelze odvolacímu soudu vytýkat žádné pochybení a z hlediska stanoveného rozsahu odpovědnosti žalovaného nemá rozhodnutí odvolací soudu obecnější dopad na rozhodovací činnost soudů, neboť je založeno na skutkově jedinečném základě. Stanovení poměru, v němž se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, odvisí vždy od okolností konkrétního případu; zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy skutkové okolnosti jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a využitelné v jiných (obdobných) případech. Rozsudek odvolacího soudu nelze ani z tohoto pohledu považovat za zásadně právně významný.
Namítá-li dovolatel nesprávný závěr o množství alkoholu v jeho krvi v době dopravní nehody, napadá nikoliv právní, nýbrž skutkový závěr soudu. Tato námitka směřuje proti zjištěnému skutkovému stavu věci a nikoliv proti řešení otázky právní (§241a odst. 3 o. s. ř.), tím méně může být otázkou zásadního právního významu. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť posuzoval důvodnost dovolání proti tzv. mezitímnímu rozsudku odvolacího soudu; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud prvního stupně ve svém konečném rozsudku (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu