ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1507.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 1507/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Mgr. J. H. , zastoupeného JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 171/16, proti žalovaným 1) PhDr. M. S., zastoupenému JUDr. Jaromírem Škárou, advokátem se sídlem v Brně, Blatného 36, a 2) Ing. M. S. , zastoupenému JUDr. Jiřím Matznerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7 , o 3 393 426 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 14/2013, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, č. j. 18 Co 253/2015-156, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, č. j. 18 Co 253/2015-156, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem pro zmeškání ze dne 7. 11. 2014, č. j. 40 C 14/2013-92, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci 3 393 426 Kč s příslušenstvím, žalobu proti druhému žalovanému zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že se žalovaný 1) bez omluvy nedostavil k prvnímu jednání, které se ve věci konalo dne 7. 11. 2014, ač mu bylo předvolání společně s žalobou a poučením dle §153b o. s. ř. doručeno do vlastních rukou dne 15. 9. 2014, jednal soud v nepřítomnosti žalovaného 1) a na návrh žalobce rozhodl rozsudkem pro zmeškání.
K odvolání žalobce a žalovaného 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 18 C 253/2015-156, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé ve vztahu k oběma žalovaným potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovanému 2) jej potvrdil a ve vztahu k žalovanému 1) jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K odvolání žalovaného 1), v němž poukazoval zejména na svou procesní aktivitu před vydáním rozsudku pro zmeškání, odvolací soud uvedl, že žalovaný 1) netvrdí nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání dle §153b odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1305/2008, v němž se uvádí, že není-li námitka promlčení řádně zdůvodněna, pak nebyla účinně vznesena, odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, pokud pro absenci skutkových tvrzení odůvodňujících promlčení dovodil, že námitka promlčení nebyla ve vyjádření k žalobě žalovaným 1) uplatněna.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání a navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se žaloba vůči němu zamítá, případně aby byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Namítá, že odvolací soud nepřezkoumal okolnosti vydání rozsudku pro zmeškání; na 20. 8. 2014 bylo nařízeno první jednání, které se neuskutečnilo, a jen tehdy bylo možno vydat rozsudek pro zmeškání, takže postup soudu prvního stupně byl v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1046/99, o jednání nařízeném na 7. 11. 2014 soud prvního stupně nevyrozuměl zástupce dovolatele, což je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 935/2000, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2001. Soud prvního stupně se nevypořádal s jeho vyjádřením k žalobě a konstatoval, že se k žalobě nevyjádřil, a odvolací soud neposuzoval jeho podání ze dne 4. 11. 2014 podle jeho obsahu, neboť námitka promlčení v něm vznesená byla učiněna korektně a toto podání obsahuje též návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1305/2008, podle nějž postupoval odvolací soud, není na tuto věc přiléhavé, otázka promlčení při rozhodování dle §153b o. s. ř. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dále uvádí, že jinak než učinil odvolací soud, by měla být vyřešena otázka promlčení v souvislosti s vydáním rozsudku pro zmeškání, doposud nebyly vyřešeny obsahové náležitosti námitky promlčení ani námitka promlčení a rozsudek pro zmeškání za situace, kdy účastník nebyl poučen dle §114b odst. 2 a odst. 5 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 o. s. ř. a že je podle §237 o. s. ř. přípustné, protože se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Rozhodnutí odvolacího soudu stojí na závěru, že žalovaný 1) ve svém odvolání nenamítal nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání dle §153b odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a že námitka promlčení s ohledem na absenci jejího skutkového odůvodnění ve vyjádření k žalobě nebyla řádně uplatněna. V tomto směru odvolací soud vycházel z právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1305/2008, přehlédl však, že v něm byly posuzovány předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. z hlediska požadavků na kvalifikovanou obranu proti žalobě ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. Zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (§153a o. s. ř.) jsou zcela rozdílné od předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání (§153b o. s. ř.). Z hlediska možnosti soudu vydat rozsudek pro uznání je rozhodující obsah písemného vyjádření, které žalovaný na výzvu soudu podle §114b o. s. ř. podal, tedy zda toto podání splňuje požadavky zákona na vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svou obranu, s připojením listin, jichž se dovolává, a s označením důkazů, zatímco z hlediska podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání lze případné vyjádření žalovaného ve věci posuzovat nikoliv podle požadavků na kvalifikovanou obranu, ale z hlediska jeho předchozího postupu v řízení, tzv. procesní aktivity, na niž ostatně žalovaný 1) v odvolání poukazoval. Pro posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání není rozhodující samotný fakt, zda byla vznesena námitka promlčení či podáno vyjádření k žalobě, nýbrž posouzení procesní aktivity či pasivity žalovaného v době předcházející rozhodnutí. V tomto směru srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, 33 Cdo 2979/2013, Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 837/08, IV. ÚS 2785/07).
Právní názor odvolacího soudu, z něhož vycházel při svém rozhodnutí, o významu skutkového tvrzení ve vyjádření žalovaného se týká požadavků na kvalifikovanou obranu žalovaného podle §114b odst. 1 o. s. ř. před vydáním rozsudku pro uznání, nikoliv však předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, jimiž se z hlediska námitek odvolatele po právní stránce soud vůbec nezabýval, a v tomto směru se odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe. Protože uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl naplněn, dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Jen pro úplnost k dalším dovolacím námitkám lze dodat, že odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1046/99, neobstojí vzhledem ke změně právní úpravy v §153b odst. 1 o. s. ř. s účinností od 1. 1. 2001, k námitce ohledně návrhu na zrušení rozsudku lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1857/98.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu