ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1509.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 1509/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) M. T., a b) J. T., obou zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Praha, Jugoslávská 12, proti žalované Fakultní Thomayerově nemocnici s poliklinikou, IČO 000 64 190, se sídlem Praha 4, Vídeňská 800, zastoupené JUDr. Jiřím Štaidlem, advokátem, se sídlem Praha 2, Apolinářská 6, za účasti Alianz pojišťovny, a. s., IČO: 471 15 971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 139/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2012, č. j. 16 Co 414/2012-187, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení, žalobkyně ve výši 25.023,- Kč a žalobce ve výši 8.712,- Kč, k rukám JUDr. Jiřího Štaidla, advokáta, se sídlem Praha 2, Apolinářská 6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví, která jí vznikla v důsledku zánětlivé komplikace po operaci hrudníku v zařízení žalované, a to odškodnění bolesti ve výši 300.000,- Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši 2.700.000,- Kč a náhrady účelně vynaložených nákladů na léky a regulační poplatky ve výši 11.991,- Kč. Žalobce požadoval náhradu nákladů spojených s léčbou žalobkyně, a to cestovného ve výši 72.012,- Kč a nákladů na osobní péči o žalobkyni ve výši 72.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 6. 2012, č.j. 8 C 139/2010-152, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně postižená vrozenou deformací hrudního koše se za účelem nápravy tohoto stavu dne 5. 5. 2008 podrobila operaci v zařízení žalované. Před operací byla seznámena s možnými komplikacemi a riziky plánovaného zákroku (pooperační krvácení, infekce) a byla umístěna na tzv. septickém oddělení. Do domácího ošetřování byla propuštěna 16. 5. 2008. Následně se v operační ráně projevila infekce a dne 22. 5. 2008 byla žalobkyně opětovaně hospitalizována s rozvinutým zánětem, který se projevil vytvořením tzv. abscesu na hrudníku; v odebraných vzorcích byla nalezena fekální flora. Operace žalobkyně proběhla lege artis a bez komplikací, v rámci pooperační péče byla žalobkyni podávána analgetika a antibiotika, byla zajištěna prevence tromboembolické nemoci a prevence zánětlivé komplikace ve formě inhalace. Pooperační péče, stejně jako péče při následné hospitalizaci, byla provedena lege artis. Předoperační umístění žalobkyně na tzv. septické oddělení nemělo dle znalce Pešťála negativní vliv na její pooperační stav a z provedených důkazů plyne, že v rozhodné době byla na tomto oddělení prováděna dostatečná hygienická opatření. Jelikož v řízení nebylo prokázáno porušení právní povinnosti za strany žalované, ani shledána příčinná souvislost mezi umístěním žalobkyně na tzv. septické oddělení a rozvojem infekce v ráně, nejsou splněny předpoklady podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) pro vznik odpovědnosti žalované za škodu na zdraví žalobkyně.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2012, č. j. 16 Co 414/2012-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně. V řízení nebylo prokázáno porušení jakékoli povinnosti ze strany žalované. Za protiprávní nelze považovat ani umístění žalobkyně v předoperační fázi na tzv. septické oddělení, neboť žádný právní předpis (ani vyhláška č. 195/2005 Sb.) neukládá bezpodmínečné uložení pacienta s operační indikací jako v případě žalobkyně na oddělení tzv. aseptické. Nadto znalec ve svém posudku i výpovědi vyloučil příčinnou souvislost mezi pobytem žalobkyně na septickém oddělení a vznikem infekce v ráně. Odkaz žalobců na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1919/08 shledal odvolací soud nepřípadným pro odlišnost skutkového stavu.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s odůvodněním, že se soudy při řešení právní otázky odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (aniž však konkretizovali, v čem má rozpor spočívat). Vytýkají soudům obou stupňů, že se dostatečně nezabývaly otázkou dodržení povinností podle §15 zákona č. 258/2000 Sb. a §7 odst. 5 vyhlášky č. 195/2005 Sb. ze strany žalované. Namítají, že žalovaná uvedeným povinnostem nedostála, když žalobkyni před operací umístila na tzv. septické oddělení, neboť svým postupem (v rozporu se zákonným požadavkem) přispěla ke zvýšení rizika vzniku infekčního onemocnění; rovněž podle názoru znalce (dle znaleckého posudku i znalecké výpovědi) byl tento postup žalované „zjevně v hrubém rozporu“ s citovanými právními přepisy. Zpochybňují také závěr o dostatečnosti prováděných hygienických opatření. Akcentují, že souhlas žalobkyně s operačním zákrokem byl založen na předpokladu dodržování příslušných preventivních opatření. Odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08 s tím, že pochybení žalované bylo jednoznačně prokázáno, a proto se i v posuzovaném případě uplatní názor o „neudržitelnosti požadavku na stoprocentní prokázání příčinné souvislosti“ v případě škody na zdraví pacienta vzniklé pochybením lékaře. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle žalované nesplňuje dovolání žalobců předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., a proto by mělo být odmítnuto. Pro případ, že by Nejvyšší soud dovolání shledal přípustným, uvádí ve svém vyjádření argumenty k jednotlivým dovolacím námitkám. Zejména uvádí, že se soudy dostatečně zabývaly otázkou kvality poskytnuté léčebné péče, zcela správně dospěly k závěru, že byla v souladu s příslušnými právními předpisy i dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis) a že žalovaná učinila dostatečná hygienická opatření k zabránění vzniku infekcí. Namítá, že tvrzení dovolatelů nemají oporu v provedených důkazech, především ve znaleckém posudku. Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, považuje za nepřípadný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl jako nedůvodné.
Jelikož bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno 11. 12. 2012, posoudil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobců – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o pěti samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to o nároku žalobkyně na odškodnění bolesti (300.000,- Kč), ztížení společenského uplatnění (2.700.000,- Kč), nároku na náhradu nákladů na léky a regulační poplatky (11.991,- Kč) a nároku žalobce na náhradu nákladů spojených s léčbou žalobkyně, a to cestovného ve výši 72.012,- Kč a nákladů na osobní péči o žalobkyni ve výši 72.000,- Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události (škoda na zdraví žalobkyně), mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Napadeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s léčením žalobkyně na léky a regulační poplatky ve výši 11.991,- Kč tak bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a přípustnost dovolání žalobkyně je v této části vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku 50.000,- Kč přesahuje.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí ve věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nedostatečné posouzení věci z hlediska ustanovení §15 zákona č. 258/2000 Sb. a §7 odst. 1 vyhlášky č. 195/2005 Sb.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však není založeno na výkladu citovaných předpisů stanovujících obecnou preventivní povinnost zdravotnických zařízení k předcházení vzniku a šíření nákazy. Řešení otázky, zda v rámci předoperační hospitalizace žalobkyně byla dodržena veškerá předepsaná preventivní hygienická opatření, je založeno na konkrétních skutkových zjištěních, nejde o právní posouzení, a tedy ani o otázku zásadního významu napadeného rozhodnutí po stránce právní způsobilou založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že nebylo shledáno porušení právní povinnosti ze strany žalované jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák.
Porušením právní povinnosti (protiprávním jednáním) je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003). Vzájemný vztah konkrétní zákonné či smluvní povinnosti a prevenční povinnosti dle §415 obč. zák. byl již rozhodovací praxí dovolacího soudu řešen, a to tak, že aplikace ustanovení §415 obč. zák. přichází v úvahu, neexistuje-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1212, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 253/2001). V oblasti poskytování zdravotnických služeb to znamená, že byl-li postup lékařů při poskytování léčebné péče shledán lege artis, bylo by možno usuzovat na porušení povinnosti vyplývající z §415 obč. zák., pokud v daném případě existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení dalších úkonů či zvláštních opatření nad rámec předepsaného či obvyklého postupu a byly způsobilé k zamezení či snížení možnosti způsobení újmy na zdraví, za niž je náhrada požadována, a provedeny nebyly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 695/2012).
V dané věci bylo zjištěno, že byla dána indikace k operaci, zdravotnický personál žalované postupoval v rámci předoperační péče, během operačního zákroku, i při pooperační terapii v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů), tj. lege artis, a naopak nebylo zjištěno, že by existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení zvláštních opatření k zabránění vzniku škody nad rámec předepsaného či obvyklého postupu. Za této situace předpoklady odpovědnosti žalované za škodu nejsou splněny.
Námitky zpochybňující skutková zjištění učiněná z provedených důkazů, zejména ze znaleckého posudku, jsou ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3, který však přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Za situace, kdy na straně žalované nebylo shledáno porušení žádné právní povinnosti, nemá úvaha dovolatelů o relevanci tzv. informovaného souhlasu s operačním výkonem, který žalobkyně udělila právě na základě předpokladu, že při poskytování léčebné péče budou učiněna příslušná preventivní opatření, z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. význam.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, je, jak správně vyložil odvolací soud, založeno na odlišném skutkovém základě, kdy bylo jednoznačně prokázáno porušení právní povinnosti, tedy postup lékaře non lege artis. Právní názor Ústavního soudu vyjádřený v uvedeném rozhodnutí je proto v posuzované věci nepřiléhavý.
Jelikož dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení vynaložené v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta; žalobkyně ve výši 25.023,- Kč (§7 bod 6 ve spojení s §8 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 ve spojení s §1 odst. 2 a §2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, a §137 odst. 3 o. s. ř.) a žalobce ve výši 8.712,- Kč (§7 bod 5 ve spojení s §8 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 ve spojení s §1 odst. 2 a §2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu