ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1200.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 1200/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) V. H. a b) J. H., oba zastoupeni JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované České pojišťovně, a.s. , IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 198/2009, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 35 Co 390/2012-213, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) do výroku II. rozsudku odvolacího soudu se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 2. 2012, č.j. 15 C 198/2009-165, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) (dále jen „žalobkyně“) 635.748,- Kč s příslušenstvím a platit jí počínaje dnem 1. 1. 2012 měsíčně 3.646,- Kč, co do částky 1.922.321,- Kč s příslušenstvím a 1.562,- Kč měsíčně žalobu zamítl, dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce b) (dále jen „žalobce“) domáhal na žalované 122.400,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 30. 5. 2006 utrpěla žalobkyně závažnou újmu na zdraví při dopravní nehodě, při níž řidič osobního vozidla, které bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem pojištěno u žalované, na přímém úseku silnice v klesání přehlédl z levé strany přecházející žalobkyni a došlo ke střetu. Žalobkyně při nehodě utrpěla těžké polytrauma – sériovou zlomeninu žeber vpravo, zhmoždění plic a hrudníku vpravo, zlomeninu pravé lopatky, zlomeninu pravého předloktí, zlomeniny pravého a levého hlezna, otřes mozku, podvrtnutí krční páteře a četné rány na pravé části těla. Pro následky úrazu byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti od 30. 5. 2006 do 27. 1. 2007 a rozhodnutím ČSSZ ze dne 5. 5. 2007 jí byl přiznán plný invalidní důchod. Žalovaná částečně odškodnila žalobkyni na ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti částkou 60.341,- Kč, na bolestném částkou 125.000,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) částkou 121.000,- Kč, na věcné škodě částkou 5.490,- Kč, na nákladech léčení 109.246,- Kč a na ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tj. od 28. 1. 2007 do 31. 5. 2009, částkou 77.009,- Kč, a vyplácí jí náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 3.288,- Kč měsíčně. Soud dále pokládal za zjištěné, že žalobkyně přecházela mimo přechod pro chodce, který byl ve vzdálenosti cca 28 m od místa přecházení, účastníci nehody se před střetem mohli vzájemně vidět, řidič mohl vozidlo zastavit, žalobkyně nemusela vstupovat do jízdního pruhu, jímž řidič projížděl, řidič však nezačal brzdit a žalobkyně přecházení vozovky nepřerušila, do půlky vozovky přešla normálním krokem, poté se zastavila uprostřed vozovky a udělala krok dozadu a pak se rozběhla. Řidič takovéto chování chodkyně nemohl očekávat, čímž žalobkyně přispěla ke vzniku škody. Žalobkyně podle soudu porušila své povinnosti plynoucí z ustanovení §54 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Žalobkyni nic nebránilo, aby použila blízký přechod, aniž by ohrozila ostatní účastníky silničního provozu, přecházela však za přechodem, tedy v místech, kde s ohledem na blízkost přechodu nebyla očekávána. Řidič automobilu si měl být z větší míry vědom toho, jaké nebezpečí pro chodce představuje, a měl tak odpovídajícím způsobem věnovat zvýšenou pozornost provozu zejména v místech s autobusovou zastávkou. Soud určil poměr spoluzavinění žalobkyně na vzniku dopravní nehody a jejích následcích v rozsahu 30 %. Z uvedeného důvodu přiznal žalobkyni požadované bolestné a náhradu za ZSU jen zčásti, ostatní nároky neshledal důvodnými. Ohledně nároku na doplacení bolestného soud vycházel z posudku znalce ustanoveného v řízení, který určil hodnocení bolestného za první etapu léčení žalobkyně ve výši 1.720 bodů, zvýšil je podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále též jen „vyhláška“) na dvojnásobek, tj. na 3.440 bodů, a bolestné za další etapy léčení stanovil na 1.457 bodů, celkově tedy 4.897 bodů, což představuje částku 587.640,- Kč. Po odečtu 30% spoluzavinění žalobkyně a částky 125.000,- Kč uhrazené žalovanou před podáním žaloby bylo přiznáno žalobkyni na bolestném 286.348,- Kč. Obdobně postupoval v případě náhrady za ZSU, které znalec ohodnotil na 4.000 bodů, po zvýšení podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 40 % na 5.600 bodů, což představuje částku 672.000,- Kč, sníženou o 30% spoluzavinění žalobkyně a o dobrovolné plnění 121.000,- Kč. Přiznal tak žalobkyni na tomto nároku částku 349.400,- Kč. Soud nepřiznal žalobkyni mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky. V této souvislosti zohlednil, že žalobkyně utrpěla úraz ve věku 53 let v pracovním poměru sanitářky, že do té doby byla z hlediska pracovních schopností bez omezení, od 15. 5. 2007 je v plném invalidním důchodu, před úrazem provozovala rekreační sporty a věnovala se četným společenským aktivitám, po úrazu je soběstačná v oblasti vlastní obsluhy a pomoc druhé osoby přetrvává v oblasti péče o domácnost. Zjištěným skutečnostem a stavu žalobkyně, který ji ve srovnání se stavem před úrazem podstatně omezuje a významně mění její uplatnění v životě a ve společnosti, odpovídá podle soudu zvýšení náhrady za ZSU provedené znalcem podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Návrh uplatněný žalobcem na náhradu nákladů spojených s léčením následků úrazu žalobkyně (jeho manželky) ve výši 122.400,- Kč představující peněžní vyjádření hodnoty jeho osobní péče o manželku a domácnost soud neshledal důvodným.
K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2012, č.j. 35 Co 390/2012-213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé co do částky 383.820,- Kč s příslušenstvím a částky 2.604,- Kč měsíčně a v zamítavých výrocích o věci samé, dále změnil rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujících výrocích tak, že žalobu zamítl co do částky 251.928,- Kč s příslušenstvím a 1.042,- Kč měsíčně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na skutkovém stavu správně a dostatečně zjištěném, nesprávně však vyhodnotil míru spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody, když podle odvolacího soudu rozhodující příčinou střetu s vozidlem bylo chování žalobkyně, která kromě toho, že porušila povinnost použít přechod pro chodce, přecházela vozovku způsobem, který neumožnil řidiči adekvátně reagovat a střetu zabránit. Právě uvedený způsob přecházení, kterým jasně nedala řidiči najevo, zda bude v přecházení pokračovat nebo zda se rozhodla manévr přerušit a počkat, až vozidlo projede, měl podle odvolacího soudu v převážné míře vliv na škodlivý následek, přičemž míra spoluzavinění žalobkyně v takovém případě byla dána v rozsahu 50 %. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že případ žalobkyně nelze považovat za mimořádný či zvláštního zřetele hodný, a to s ohledem na její aktuální zdravotní stav, pracovní schopnosti a výkon mimopracovních aktivit, a nejsou tak dány důvody pro zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích, a dále do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost do potvrzujících výroků dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a do měnících výroků považuje dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvody dovolání uvádí podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se stanovením míry svého spoluzavinění v rozsahu 50 %. Namítá, že při určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce nevzal odvolací soud v úvahu všechny okolnosti konkrétního případu a nesprávně zhodnotil skutečnosti, které přispěly ke způsobení škody. Nepopírá, že pochybila, když přecházela vozovku mimo vyznačený přechod pro chodce, ale tvrdí, že toto jednání nebylo v příčinné souvislosti se vznikem nehodového děje. Má za to, že podstatnou a převažující příčinou dopravní nehody byla nepozornost řidiče vozidla, který se nevěnoval dostatečně řízení a na žalobkyni přecházející vozovku po dobu několika sekund vůbec nereagoval. Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka ve výkladu pojmu „případ výjimečný a mimořádného zřetele hodný“ podle §7 odst. 3 vyhlášky z hlediska podmínek jeho aplikace na posuzovaný případ. Namítá, že odvolací soud při posouzení věci podle §7 odst. 3 vyhlášky nezvážil všechny relevantní okolnosti jejího případu, které v dovolání blíže popisuje, a dovozuje, že ztráta možnosti jejího uplatnění v životě a společnosti je trvalá, rozsáhlá a výrazná, a proto je právní posouzení předpokladů mimořádného zvýšení náhrady za ZSU odvolacím soudem nesprávné. Základní bodové ohodnocení ZSU stanovené ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví - včetně navýšení podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 40 % - podle ní dostatečně nevyjadřuje následky poškození jejího zdraví. Byť posouzení zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky je vázáno na individuální posouzení konkrétního případu, má dovolatelka za to, že ve skutkově obdobných případech, na něž v dovolání odkazuje, bylo soudy přiznáno mimořádné zvýšení odškodnění a tyto případy posouzeny jako mimořádného zřetele hodné. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně poukazuje na to, že odvolací soud se podrobně vypořádal s námitkami účastníků uvedenými v jejich odvoláních a své rozhodnutí řádně zdůvodnil, vycházel přitom ze všech skutečností zjištěných v průběhu řízení a zahrnul je do výsledku svého rozhodnutí. Se závěry rozsudku odvolacího soudu se žalovaná plně ztotožňuje a domnívá se, že podané dovolání není důvodné, neboť napadený rozsudek nevykazuje žádné dovoláním vytýkané vady. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl a žádnému účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí 20. 11. 2012) a k ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241a odst. 1 a 4 o. s. ř.), a pokud směřuje proti měnícímu výroku o věci samé, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovoláním do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatelka zpochybňuje posouzení míry svého spoluzavinění na vzniku škody.
Dovolatelka především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž je závěr o jejím spoluzavinění založen, a s hodnocením provedených důkazů, což představuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž může spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některému svědkovi měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet nebo že není pro skutkové zjištění důležitý. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové závěry odvolacího soudu ohledně stanovení průběhu nehodového děje mají oporu v provedených důkazech (zejména v předloženém znaleckém posudku), přičemž dovolací soud neshledal, že by odvolací soud pokládal za zjištěné něco, co ve spise není (tj. nevyplývá z provedených důkazů), opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané - zejména zda její jednání bylo v příčinné souvislosti s nehodovým dějem, popřípadě zda provedené důkazy jsou dostatečným podkladem k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý tento dovolací důvod naplnit.
Dovolatelka dále namítá nesprávné právní posouzení otázky spoluzavinění.
Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Východiskem tohoto ustanovení je skutečnost, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. K tomu, aby byla založena spoluodpovědnost poškozeného dle §441 obč. zák., musí jít o takové jeho jednání či opomenutí, jež se podílelo na vzniku škody; mezi jeho jednáním a škodlivým výsledkem musí být vztah příčiny a následku. V rozsahu, v jakém se podílelo jednání poškozeného na vzniku škody, je vyloučena odpovědnost škůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3966/2009). Při poměrném rozdělení škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, vychází se z míry účasti každého z nich na vzniku škody, zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody.
Pro závěr, nakolik se při dopravní nehodě na vzniku škody podílelo i jednání samotného poškozeného, nelze vycházet jen ze srovnání obecného rozsahu povinností ukládaných pravidly silničního provozu jednotlivým účastníkům ani z porovnání počtu porušených povinností na straně škůdce a na straně poškozeného v konkrétní situaci. Rozhodující je posouzení, nakolik se na škodlivém výsledku podílely jednotlivé příčiny na obou stranách, a z hlediska porušení právní povinnosti škůdcem a poškozeným je podstatné zejména to, o jak významné povinnosti šlo, jak závažné bylo jejich porušení a jaký vliv mělo na vznik škody (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1264/2002, publikovaného pod C 2358 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
V posuzovaném případě vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku Ing. Karla Doležala, z něhož plyne, že oba účastníci nehody řidič a chodkyně (poškozená) měli na odvrácení střetu cca 6,5 sekundy, což znalec označil za značně dlouhou dobu, za kterou bylo možné ze strany obou účastníků dopravní nehodě (střetu) snadno zabránit. Řidič a chodkyně však reagovali na vzniklou situaci opožděně. Správnou a včasnou reakcí řidiče i žalobkyně mohlo být škodě zabráněno, avšak žalobkyně navzdory blížícímu se vozidlu pokračovala v přecházení vozovky a řidič, ačkoli při náležité pozornosti chodkyni přecházející vozovku mohl vidět, nebrzdil. Podle znalce dokonce žalobkyně mohla na vzniklou situaci reagovat lépe než řidič. Žalobkyně navíc „přecházela vozovku způsobem, který řidiči neumožnil adekvátně reagovat a střetu zabránit“. Porušila tak povinnosti stanovené chodcům v ustanovení §54 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění účinném ke dni dopravní nehody, tj. povinnost přecházet vozovku jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy, povinnost nezastavovat se a nezdržovat se bezdůvodně ve vozovce a nevstupovat na ni bezprostředně před blížícím se vozidlem, jakož i povinnost přecházet po přechodu pro chodce, nachází-li se blíže než 50 m. Namítá-li dovolatelka, že mezi přecházením mimo přechod a nehodou není příčinná souvislost, přehlíží logickou úvahu soudu prvního stupně, že přecházela v místech, kde s ohledem na blízký přechod nebyla očekávána, jakož i úvahu odvolacího soudu, že pokud by žalobkyně přecházela vozovku na přechodu, nemohl by řidič předpokládat, že se zastaví a nechá ho projet, a naopak žalobkyně by mohla oprávněně spoléhat na to, že řidič před přechodem zastaví a umožní jí dokončit přecházení. Odvolací soud náležitě zohlednil, že další příčinou nehody byla nepozornost řidiče.
Žalobkyně i řidič vozidla tedy porušili povinnosti, jež jim jako účastníkům silničního provozu stanovuje právní předpis, porušení těchto povinností bylo podstatnou příčinou nehody, a oba tak svým jednáním přispěli ke vzniku škody v rozsahu, jenž vyplývá ze shora uvedených skutkových zjištění. Za této situace nelze mít za to, že podíl žalobkyně na vzniku škody stanovený odvolacím soudem na 50 % je nepřiměřeně vysoký.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadeném měnícím výroku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. správný, a nebylo zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně, pokud směřovalo do měnícího výroku, podle §243b odst. 2 částí věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je třeba posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je nadále použitelné nejen pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), nýbrž i pro posouzení dovolání podaných po tomto datu, směřují-li proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před tímto datem, když nová právní úprava dovolacího řízení, která částečně zrušenou úpravu nahradila, se uplatní se zřetelem k citovanému čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. až u dovolání podaných proti rozhodnutím vydaným po 1. 1. 2013.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Pokud dovolání směřuje proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu, dovolatelka nesouhlasí zejména s tím, že soudy neshledaly předpoklady pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., když má za to, že základní bodové ohodnocení ZSU stanovené ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, včetně navýšení podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 40 % dostatečně nevyjadřuje trvalé škodlivé následky poškození jejího zdraví.
Při určení výše náhrady za ZSU odvolací soud správně vycházel z toho, že již sama základní výměra odškodnění ZSU představuje náhradu za trvalé nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho potřeb a že zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky je na místě jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle §6 odst. 1 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny. Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přenechává soudu, aby pak v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ZSU je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“ povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Úvaha soudu není libovůlí, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ZSU a pro její zvýšení (§6 odst. 1 a zejména §7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je usměrňována úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele. Přiznaná výše náhrady za ZSU musí být s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad přiznávaných soudy v obdobných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4826/2009). Musí zde existovat vztah přiměřenosti mezi přiznanou výší náhrady a způsobenou škodou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/2003, ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/2005, nebo ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/2008).
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ZSU, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
V daném případě právní posouzení zjištěného skutkového stavu (jenž dovolacímu přezkumu nepodléhá) odpovídá shora uvedeným právním závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) po zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu dospěl k závěru, že se v případě žalobkyně nejedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, vycházel zejména ze zhodnocení, jak se následky úrazu žalobkyně projevily v jejím životě a nakolik jsou její možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění.
Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za rozporné ani s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž dovolatelka poukazuje. Především je tomu tak s ohledem na výše uvedený závěr, že dovolací soud je oprávněn zasáhnout do úvahy o interpretaci relativně abstraktní hypotézy právní normy pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, což vylučuje možnost podrobného srovnávání dovoláním napadeného rozsudku s obdobnými, nicméně skutkově jedinečnými případy. Kromě toho za přiléhavý nelze považovat odkaz na usnesení sp. zn. 25 Cdo 1312/2005 a rozsudek sp. zn. 25 Cdo 4826/2009 již proto, že jimi bylo odmítnuto, respektive zamítnuto dovolání žalobců, kteří mimořádné zvýšení náhrady za ZSU považovali za nepřiměřeně nízké, a dovolací soud se tedy nemohl zabývat otázkou, zda pro toto zvýšení byly vůbec dány zákonné předpoklady. Z odůvodnění prvého citovaného rozhodnutí se navíc podává, že trvalé následky utrpěné poškozeným byly celkově závažnější než v projednávaném případě. Rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 929/2011 pak bylo zamítnuto dovolání žalovaného, jenž nesouhlasil s mimořádným zvýšením náhrady ZSU z částky 127.000 Kč, odpovídající základnímu bodovému hodnocení 1.060 bodů, na 381.600 Kč, jež dovolací soud shledal správným s poukazem na produktivní věk poškozeného (36 let), jenž byl v důsledku (pracovního) úrazu výrazně omezen ve výběru zaměstnání (částečná invalidita) i v péči o rodinu a jenž se před úrazem aktivně věnoval náročné sportovní činnosti (vysokohorská turistika, běžecké lyžování, horolezectví), která byla jeho životní náplní a o níž nenávratně přišel. Ze srovnání základních skutkových okolností obou případů i s přihlédnutím k výraznému rozdílu v absolutních částkách odškodnění ZSU zřetelně plyne, že ani posléze citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nedává podklad pro závěr, že by napadený rozsudek odvolacího soudu byl zřetelným odklonem od judikatorních závěrů týkajících se mimořádného zvýšení náhrady za ZSU.
Jestliže právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním principům a není v rozporu s ustálenou judikaturou, nelze v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen závěr soudu prvního stupně, že v projednávaném případě nebyl dán důvod pro mimořádné zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu směřuje v této části proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu