ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1586.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1586/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 110/97, o dovolání žalovaného proti mezitímnímu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2005, č. j. 44 Co 197/2005-226, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady za poškození zdraví, k němuž došlo 19. 1. 1996 při explozi výbušniny, která byla vyrobena a odpálena nezletilými M. M. a P. P. z pyrotechniky zakoupené v prodejně žalovaného. S rodiči M. a P. se žalobce o náhradě škody mimosoudně dohodl.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, č. j. 42 C 110/97-143, žalobu na zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím zamítl. V řízení zjistil, že nezletilí M. M. a P. P. dne 19. 1. 1996 v bytě rodičů druhého jmenovaného sesypali obsah asi 5 petard P. do tuby od šumivého C., dali dovnitř knot ze svíčky a tubu utěsnili papírem. Následně odešli do parku, kde potkali nezletilého žalobce, se kterým se pokoušeli petardu zapálit. P. vybuchla žalobci v ruce a utrpěl tak trvalé těžké postižení pravé ruky. Ve zprávě o šetření P. ČR ze dne 19. 1. 1996 je uvedeno, že nezletilý P. zakoupil petardy s kamarády v centru města. Do protokolu o výslechu osoby mladší 15 let ze dne 30. 1. 1996 nezletilý P. uvedl, že krabičku „rachejtlí“ značky P. zakoupili společně s nezletilým M. v drogerii na ul. H. v B. Dále bylo v řízení zjištěno, že do prodejny žalovaného byla dne 14. 12. 1995 dodána firmou C. mj. zábavná pyrotechnika zn. M. a P. a pracovnice prodejny byly dealerem řádně poučeny o způsobu a věkovém omezení prodeje této zábavné pyrotechniky. Ze znaleckého posudku K. ú. v P. ze dne 27. 7. 2000 bylo zjištěno, že složení pyrotechnických složí obsažených ve zkoumaných petardách zn. P., K. a P. K 203 je druhově shodné se zplodinami zjištěnými na oděvních součástech poškozeného, a současně znalci dospěli k závěru, že při použití zkoumaných výrobků v původním stavu a v souladu s návodem k použití by s nějvětší pravděpodobností nemělo dojít ke zranění ani v případě, že by tyto výrobky byly použity nezletilými dětmi. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce neprokázal předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, neboť nebylo prokázáno, že nezletilý P. předmětné petardy zakoupil v obchodě žalovaného. Žalobce sice prokázal vznik škody na zdraví, avšak neunesl důkazní břemeno ohledně protiprávního jednání žalovaného a nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi vznikem škody a zaviněným jednáním žalovaného, neboť jak vyplývá ze znaleckého posudku, kdyby výbušniny byly použity v původním stavu a dle návodu, nemohlo by ke zranění dojít.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 7. 2003, č. j. 44 Co 136/2002-153, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytknul nedostatečně podložené skutkové závěry, když ve spojitosti s dalšími důkazy opomněl vyhodnotit protokol o výpovědi nezl. P. v rámci trestního řízení ze dne 30. 1. 1996, v němž nezletilý uvedl, že „rachejtle“ zakoupil v prodejně na H. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem o přerušení příčinné souvislosti, neboť znaleckým zkoumáním nebyla vyloučena možnost, že by ke škodě došlo i v případě, že by nezletilý po zažehnutí držel petardy v ruce a neodhodil je v souladu s návodem k použití, a v takovém případě by k přerušení příčinné souvislosti nedošlo. Soudu prvního stupně proto uložil vyhodnotit důkazy ohledně místa zakoupení petard nezletilými a doplnit znalecký posudek v naznačeném směru.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 3. 2005, č. j. 42 C 110/97-205, žalobu na zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenství opětovně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Výpověď svědka P. před soudem, ve které uvedl, že koupil petardy v den nehody v obchodě žalovaného, soud považoval za značně nevěrohodnou a jako nevěrohodné hodnotil i jeho tvrzení, že petardy kupoval pouze v prodejně žalovaného. Manželka žalovaného, která v obchodě prodávala, a další dvě prodavačky – M. a V. ve svých výpovědích sice shodně tvrdily, že zábavnou pyrotechniku prodávaly pouze osobám starším 18 let, avšak z úředního záznamu P. ČR ze dne 23. 4. 1996 vyplynulo, že v prodejně žalovaného byla zábavná pyrotechnika prodávána i dětem mladším 15 let. Z doplnění znaleckého posudku ze dne 21. 4. 2004 soud zjistil, že více kusů petard nelze současně za obvyklých podmínek odpálit, neboť není možné zajistit současné zažehnutí všech petard naráz a petardy mohou mít po zažehnutí rozptyl zpoždění 3-6 vteřin, proto osoba držící větší počet petard by již po první explozi zbývající petardy s největší pravděpodobností odhodila. S ohledem na to, že výpovědi svědků se značně rozcházely, soud uzavřel, že není prokázáno, že by předmětné petardy byly zakoupeny v obchodě žalovaného, a dodal, že i v případě prokázání této skutečnosti by žaloba byla zamítnuta, neboť chybí příčinná souvislost mezi hypotetickou koupí petard v obchodě žalovaného a vznikem škody. I u nezletilých ve věku 11 let lze totiž očekávat určitou míru opatrnosti a jak vyplývá ze znaleckého posudku, bez úpravy petard by škodná událost nenastala.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 2. 12. 2005, č. j. 44 Co 197/2005-226, tak, že základ nároku je zcela opodstatněný, a ve výroku o výši škody, příslušenství, náhradě nákladů státu a náhradě nákladů řízení mezi účastníky jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že zásadní skutkovou otázkou pro spor je určení, ve kterém obchodě byla zábavná pyrotechnika nezletilými zakoupena, odvolací soud v souladu s §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování výpověďmi svědka P. a jeho matky. Na rozdíl od soudu prvního stupně vzal za prokázané, že předmětná pyrotechnika byla zakoupena právě v obchodě na ul. H., jehož provozovatelem byl žalovaný. Při hodnocení důkazů vycházel ze svědecké výpovědi svědka P., který uvedl, že „rachejtle“ zakoupil v uvedené prodejně, tato jeho výpověď koresponduje s výpovědí, kterou učinil před soudem prvního stupně dne 24. 11. 2004, i s jeho výpovědí ze dne 30. 1. 1996 v rámci policejního šetření škodné události, a ostatně i s výpovědí jeho matky, která tuto informaci měla nejen od nezletilého, ale i od rodičů tehdy nezl. M. Naproti tomu odvolací soud nepřikládal takový význam záznamu ze dne nehody (19. 1. 1996), ve kterém nezl. P. uvedl, že zakoupil rachejtle v centru města B., neboť tento záznam nemá formu výpovědi a vyjadřuje pouze souhrnné stanovisko policisty. Tyto závěry jsou podpořeny i záznamem vyšetřujícího policisty ze dne 23. 4. 1996, v němž je uvedeno sdělení některé z prodavaček, že petardy prodávaly i osobám mladším 15 let, což koresponduje s výpovědí svědků M., P., P., ale i svědků T. a T., jejichž výpovědi však poskytly informace jen zprostředkované, a relevantní nejsou výpovědi prodavaček M. a V., obsahující jen obecné popření toho, že by byly takové „rachejtle“ prodávány osobám mladším 15 let. Jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku, zakoupené petardy lze z hlediska klasifikace nebezpečnosti zařadit dle vyhlášky č. 174/1992 Sb. do II. třídy a jejich prodej je omezen věkovou hranicí 18 let. Byly-li tyto pyrotechnické předměty prodány dítěti ve věku necelých 12 let, nepochybně došlo ze strany zaměstnanců žalovaného k porušení právní povinnosti dle uvedené vyhlášky a za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s tímto porušením právní povinnosti odpovídá žalovaný (§420 odst. 2 obč. zák.). Bezprostřední (fyzikální) příčinou újmy na zdraví žalobce bylo odpálení směsi vytvořené sesypáním obsahu z vícero petard do tuby od celaskonu, přičemž tak bylo učiněno v rozporu s návodem k použití. Stanoví-li vyhláška věkové omezení prodeje výrobku od určité třídy, je tomu tak právě proto, že se tyto výrobky při nesprávné manipulaci stávají nebezpečnými. Věk 11 let je hluboko pod hranicí pro prodej tohoto nebezpečného výrobku, proto si musí být každý prodejce vědom jeho nebezpečnosti pro takovéto osoby a především možnosti nesprávné manipulace s nimi. Prodej dítěti ve věku 11 let je tedy nejenom porušením přímého zákazu ve vyhlášce stanoveného (§8 odst. 4), ale z hlediska odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávnou manipulací i příčinou jejího vzniku (jednou z příčin, nicméně hlavní), a to příčinou působící zároveň s onou bezprostřední (fyzikální) příčinou. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný odpovídá za vzniklou škodu společně a nerozdílně podle §438 odst. 1 obč. zák. s těmi, kteří mohou odpovídat za podmínek §422 obč. zák.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a které podává z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že pokud odvolací soud považoval za potřebné doplnit dokazování doplňujícími výslechy svědků (P. a P.), měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit se závazným pokynem k doplnění dokazování, a jelikož tak neučinil a hodnotil doplněné dokazování diametrálně odlišně, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že za totožné důkazní situace doplněné o znalecký posudek ze dne 21. 4. 2004, k jehož provedení dal soudu prvního stupně pokyn, vyvodil zcela opačný právní závěr o přetržení příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a vzniklou újmou, než jaký zaujal ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 31. 7. 2002. Podle dovolatele takový postup porušuje princip právní jistoty a procesní ekonomie, neboť soud byl usnesením ze dne 31. 7. 2002 vázán ve smyslu §170 odst. 2 o. s. ř., jelikož se již jednalo o posouzení skutkového a právního stavu v otázce příčinné souvislosti odvolacím soudem. Dále mu vytýká, že při posouzení příčinné souvislosti vychází ze zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, zejména pak zjištění, podle kterého měl žalovaný (prostřednictvím svých zaměstnanců) prodat nezletilým právě ty petardy, jejichž exploze způsobila žalobci újmu na zdraví. Namítá, že výpovědi svědků P. a P. a policejní záznamy o výpovědích svědků M. a P., z nichž soud v odvolacím řízení vycházel, jsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy a stojí osamoceny. Uvádí, že výpovědi svědka P. učiněné při soudních jednáních se v mnoha bodech liší od jeho výpovědi učiněné bezprostředně po tragické události na P. ČR, ve které uvedl, že petardy koupil někde ve městě a petardu vyrobil sám. Hodnocení výpovědí svědků P. a M., které měly korespondovat s výpověďmi svědků T. a T. považuje za účelové a rozsudek v tomto bodě za nepřezkoumatelný. Namítá, že výpověď P. byla vyvrácena i výpověďmi svědkyň Z., M. a V., zaměstnankyň žalovaného, které popřely, že prodaly P. zábavnou pyrotechniku a že by vůbec někdy nezletilé osobě pyrotechniku prodali. Závěrem navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření vyvracel důvody dovolání. Uvedl, že žádná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se v řízení nevyskytla a pokud se odvolací soud rozhodl hodnotit výsledek doplněného dokazování odlišně od soudu prvního stupně, činil tak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ztotožnil se s odvolacím soudem v otázce příčinné souvislosti a přisvědčil mu také v tom, že u nezletilých lze důvodně předpokládat nesprávnou manipulaci s výbušninami, proto se nezletilcům potenciálně nebezpečné pyrotechnické předměty prodávat nesmějí. Upozornil, že svědek P., jehož výpověď žalovaný opět zpochybňuje, vždy tvrdil, že zábavná pyrotechnika byla zakoupena právě v obchodě žalovaného, pouze jediný možný rozpor v jeho výpovědích nastal při jeho sdělení policistovi bezprostředně po události, ten však nemá formu výslechu. Poukazuje naopak na změny ve výpovědích zaměstnankyň žalovaného, které považuje za účelové a nevěrohodné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné, případně aby ho zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., věc projednal podle ust. §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není opodstatněné.
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle §213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Od hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, a tím od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, se tedy odvolací soud může odchýlit za předpokladu, že důkazy, z nichž při zjišťování určité skutkové okolnosti vycházel soud prvního stupně, byly v odvolacím řízení zopakovány. Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud zopakoval důkaz výslechem svědků P. a P. Stěžejní důkaz (výslech P.), který sloužil jako podklad soudu prvního stupně při závěru o tom, zda byl či nebyl prokázán prodej předmětné pyrotechniky nezletilým v obchodě žalovaného, byl v odvolacím řízení zopakován. Odvolací soud si tak pro hodnocení důkazů a pro posouzení hodnověrnosti výpovědí účastníků o této skutkové okolnosti opatřil podklady rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně, a měl tak podmínky k tomu, aby provedené důkazy mohl sám zhodnotit podle §132 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. 25 Cdo 976/98). Řízení proto netrpí vadou spočívající v porušení dvojinstančnosti řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatel uplatňuje rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1656/2000).
V dané věci odvolací soud svá skutková zjištění ohledně nákupu předmětné pyrotechniky nezletilým v obchodě žalovaného na ul. H. čerpal z důkazů, které byly v řízení provedeny, a vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. K námitce žalovaného, že výpovědi svědků P. a P. a policejní záznamy o výpovědích svědků M. a P. jsou v rozporu s ostatními důkazy a že výpovědi svědka P. učiněné při soudních jednáních se liší od jeho výpovědi učiněné bezprostředně po tragické události, lze uvést, že výpověď svědka P., na níž odvolací soud založil své zjištění o místu koupě předmětné pyrotechniky osobě mladší 18 let, koresponduje s výpověďmi dalších svědků a zjištění z ní učiněné nebylo vyvráceno ani ostatními provedenými důkazy. Proto nelze konstatovat, že by toto skutkové zjištění nemělo oporu v provedeném dokazování nebo že by při zjišťování skutkového stavu věci soud opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány. Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, která v základní sporné otázce nemají oporu v provedeném dokazování, nehledě k tomu, že zpochybňovaný údaj P. (uvedený bezprostředně po nehodě), obsahující obecné určení místa prodeje „v centru B.“ není v příkrém rozporu s jeho následnými výpověďmi o konkrétní prodejně na ul. H., neboť nelze říci, že by prodejna žalovaného byla situována na okraji B., zcela mimo centrum. Namítá-li žalovaný, že z provedených důkazů nevyplývá skutkový stav, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, směřují tyto námitky proti vlastnímu hodnocení důkazů, což není ani z hlediska dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné.
K námitce, že odvolací soud vyvodil zcela opačný právní závěr o příčinné souvislosti, než jaký zaujal ve svém předcházejícím zrušujícím rozhodnutí ze dne 31. 7. 2002, je třeba předně uvést, že odvolací soud není vázán svým právním názorem vyjádřeným v předchozím zrušujícím rozhodnutí. Ze žádného ustanovení občanského soudního řádu totiž nevyplývá, že by odvolací soud nemohl jednou vyslovený právní názor v pozdějším rozhodnutí v téže věci změnit (srov. např. rozsudek ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, rozsudek ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1349/2006, rozsudek ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003).
Odvolací soud rozhodl mezitímním rozsudkem (§152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), jímž se rozhoduje o základu věci. Tím se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku. Základ věci v řízení o nároku na náhradu škody podle ust. §420 obč. zák., které odvolací soud aplikoval, proto zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti podle tohoto ustanovení kromě výše škody. Napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že prodej pyrotechniky II. třídy osobám mladším 18 let, jenž byl porušením právní povinnosti vyjádřené ve vyhlášce č. 174/1992 Sb., měl za následek také nesprávnou manipulaci v rozporu s návodem k použití, při níž došlo k explozi a k újmě na zdraví žalobce.
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního jednání (bez něj by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či tzv. škodná událost a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, musí být prokázána a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V daném případě soud prvního stupně vyloučil příčinnou souvislost, když usoudil, že ke škodě došlo nikoliv v důsledku samotného prodeje pyrotechniky nezletilým (což nepovažoval za prokázáno), nýbrž v důsledku následné nesprávné manipulace s ní. Odvolací soud příčinu poškození zdraví žalobce shledal v prodeji těchto předmětů osobě mladší 18 let. I když nelze přímo říci, že samotný prodej pyrotechnického výrobku nezletilé osobě je nesprávnou manipulací s ním, toto protiprávní jednání zaměstnanců žalovaného bylo jistě rozhodující příčinou vzniku škody na zdraví. Protiprávní jednání škůdce nemusí být totiž jedinou a samostatnou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak o příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně, více (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku – tak jak tomu bylo v posuzovaném případě. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992).
Pokud vyhláška č. 174/1992 Sb., upravující režim zacházení s pyrotechnickými výrobky, stanoví, že pyrotechnické předměty třídy II. mohou být prodávány jen osobám starším 18 let (§8 odst. 4), je tomu tak právě proto, že u osob nedosahujících uvedené věkové hranice, lze důvodně předpokládat nebezpečí vzniku úrazu právě v důsledku nesprávné manipulace s těmito výrobky, čehož by si měla být osoba prodávající tyto výrobky vědoma, neboť právě u nezletilých - v posuzovaném případě ve věku 11 let – existuje reálné nebezpečí nesprávné manipulace a možnosti vzniku úrazu. I když bezprostřední příčinou úrazu žalobce byla nesprávná manipulace s výbušninou, nelze přehlédnout, že prodejní omezení směřuje právě k tomu, aby se tyto věci nedostaly do rukou osob, u nichž lze takovou manipulaci předpokládat. Porušení tohoto omezení či zákazu prodeje tak může být jednou z příčin vzniku škody na zdraví, jak tomu bylo i v daném případě.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ust. §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť dovolací soud posuzoval důvodnost dovolání proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu; o náhradě nákladů dovolacího řízení jakož i o náhradě ostatních nákladů řízení rozhodne soud v konečném rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu