ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1592.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 1592/2017-751
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) A. S. , narozená XY, a b) J. S. , narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalované: Cestovní kancelář FISCHER, a. s. , se sídlem Na Strži 65/1702, Praha 4, IČO 26141647, zastoupená Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 11/2007, o dovolání žalobkyně a) i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016, č. j. 17 Co 122, 338/2016-690, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016, č. j. 17 Co 122, 338/2016-690, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) 397.416 Kč a 111.734 Kč, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 18 C 11/2007-583, uložil žalované, aby zaplatila oběma žalobcům 637.231 Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně 1.095.853 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak pouze o nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením za situace, kdy o základu nároku na náhradu škody na zdraví bylo již rozhodnuto mezitímním rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, č. j. 18 C 11/2007-76, a část žalovaných nároků byla přiznána rozsudky ze dne 16. 12. 2011, č. j. 18 C 11/2007-264, a ze dne 23. 12. 2013, č. j. 18 C 11/2007-417, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. 17 Co 150/2014-464. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobci se dne 25. 4. 2005 zúčastnili zájezdu do XY organizovaného žalovanou cestovní kanceláří. Na výletě do XY, zakoupeném od delegáta žalované, havaroval autobus s cestujícími a žalobkyně a) utrpěla zranění s trvalými následky. Je upoutána na invalidní vozík, pozbyla možnost jakékoli důstojné seberealizace, psychicky strádá, musí užívat řadu léků a odkázána je na péči a pomoc druhých osob
– potřebovala prakticky nepřetržitou asistenci při řadě úkonů běžné denní potřeby, kterou jí zabezpečoval žalobce b), její manžel. Žalobkyně a) pobírá podle §7 a násl. zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, příspěvek na péči II. stupně ve výši 4.000 Kč měsíčně a byly jí přiznány mimořádné výhody III. stupně pro občany se zvlášť těžkým zdravotním postižením s potřebou průvodce. Soud věc posoudil podle §449 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a dospěl k závěru, že žalobcům náleží za období od 5. 5. 2005 do 31. 5. 2009 náhrada nákladů na léky a zdravotnické pomůcky ve výši 37.245,50 Kč, náhrada nákladů vynaložených na přepravu a návštěvy žalobkyně a) ve zdravotnických zařízeních ve výši 167.909 Kč a 13.905 Kč a náhrada ostatních nákladů vynaložených při léčení poškozené ve výši 20.755 Kč. Ve vztahu k náhradě nákladů na pravidelnou péči o žalobkyni a) zohlednil skutečnost, že poškozená je výrazně nesoběstačná, takže přenesení takové zátěže jen na žalobce b) by představovalo neúměrné břemeno. Výši náhrady určil podle §136 o. s. ř. volnou úvahou ve výši 16.000 Kč měsíčně, přičemž jako vodítko použil dva osmihodinové pracovní úvazky za minimální mzdu, neboť s ohledem na množství nutných úkonů je takřka vyloučené, aby je poskytoval jen jeden člověk. Celkem tedy přiznal 397.416 Kč, aniž odečetl žalobkyní a) pobíraný příspěvek na péči II. stupně ve výši 4.000 Kč měsíčně, protože není žádného zákonného důvodu snižovat rozsah náhrady o dávku sociálního zabezpečení, kterou z jiných důvodů a nikoli s totožným účelem poskytuje z veřejných prostředků stát. Žalobu zamítl co do částky 1.095.853 Kč, jelikož nepovažoval za účelně vynaložené v souvislosti s péčí o poškozenou náklady na kredity do mobilního telefonu, na dálniční známky, měsíční jízdenku MHD, náklady na cesty k soudu, na vypracování znaleckého posudku, kopírování a notářské ověření dokladů.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 17 Co 122, 338/2016-690, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně povinnosti žalované zaplatit oběma žalobcům 239.815 Kč a žalobkyni a) 397.416 Kč potvrdil, ve vztahu k žalobci b) jej změnil tak, že žalobu ohledně 397.416 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku jej ve vztahu k žalobkyni a) změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) 111.734 Kč, jinak jej potvrdil vůči ní ohledně částky 965.554 Kč s příslušenstvím a ve vztahu k žalobci b) co do částky 1.077.288 Kč s příslušenstvím, a ohledně příslušenství pohledávek žalobkyně a) z částek 637.231 Kč a 111.734 Kč a příslušenství žalobce b) z částky 239.815 Kč, stejně jako ve výroku o náhradě nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování a odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu plně vycházel. Shodl se s ním i v závěru, že také žalobce b) je aktivně legitimován k uplatnění nároků, jestliže jdou náklady ze společného jmění manželů. Výjimkou je náhrada nákladů na péči, kde je ve smyslu §449 odst. 3 obč. zák. aktivně legitimována přímo poškozená osoba, bez ohledu na to, zda o ni pečuje osoba blízká či nikoli. Rozhodnutí soudu prvního stupně korigoval také ve výpočtu této náhrady, neboť mělo být přiznáno celkem 509.150 Kč, přičemž současně mělo být pro období od 1. do 6. 10. 2006 přihlédnuto k námitce promlčení. Odvolací soud naopak přisvědčil závěrům, které soud prvního stupně vedly k určení výše měsíční náhrady za péči, není rozhodné, kolik času žalobci b) pomoc manželce skutečně zabere, podstatné je, že musí být neustále k dispozici a nemůže v podstatě vykonávat jinou soustavnou činnost. Také souhlasil s tím, že není na místě odečítat příspěvek na péči, výplata této dávky státní sociální podpory nemůže sama o sobě být podle §450 obč. zák. důvodem zvláštního zřetele hodným pro snížení náhrady. Platí zásada, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného, není též logické, aby byla ze státního rozpočtu sanována škoda způsobená zaviněním škůdce. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil, pouze v části týkající se příslušenství jej pro nepřezkoumatelnost zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku, kterou byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby vůči žalobkyni a) ohledně částky 965.554 Kč s příslušenstvím, podala žalobkyně a) dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že částka 16.000 Kč měsíčně ve vztahu k nákladům na péči není přiměřená, neboť by měla být schopna pokrýt náklady na základní péči při zachování volby mezi bezplatnými službami okolí a placenými profesionálními službami, a to při nepřetržité péči o nesoběstačnou osobu nelze zajistit při plném pracovním úvazku pouhých dvou osob. Domnívá se, že v daném případě je třeba nejméně tří osob. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podala také žalovaná, a to v části výroku, jíž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) 397.416 Kč, a v části výroku, jíž byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 111.734 Kč. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zpochybňuje aplikaci ustanovení §136 o. s. ř., neboť pro možnost objektivního přezkoumání volné úvahy soudu je zapotřebí provést dokazování a alespoň přibližně určit časový rozsah pomoci a množství úkonů, které z důvodu zdravotního postižení poškozený nemůže vykonávat. Domnívá se také, že při určení výše náhrady byl nesprávně zohledněn inflační vývoj. Vůči napadenému rozhodnutí nakonec namítá, že při stanovení výše nároku poškozené na náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na zajištění základní obsluhy je nutné zohlednit příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., neboť na rozdíl od příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu podle zákona č. 100/1988 Sb. je jeho příjemcem přímo osoba zdravotně postižená a tato dávka je účelově vázána, takže v rozsahu, v jakém jsou náklady na péči o poškozeného kryty příspěvkem na péči, nevzniká škoda. Odvolací soud proto pochybil, jestliže od určené výše náhrady za náklady na péči neodečetl příspěvek na péči ve výši 4.000 Kč měsíčně, a navrhuje tedy, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně a) se k dovolání žalované vyjádřila, že důvody pro odečítání příspěvku na péči dány nejsou, neboť stále platí závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 22. 9. 2016, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 29. 9. 2017 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami oprávněnými
– účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně a) není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
Dovolatelka totiž souhlasí s volnou úvahou soudu podle §136 o. s. ř., která byla opřena o minimální mzdu hypotetického profesionálního ošetřovatele, a pouze zpochybňuje zjištění rozsahu nutné péče, jelikož se domnívá, že v daném případě by bylo nutno alespoň tří osob. Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku sloužícího ke sjednocování rozhodovací praxe soudů podle §237 o. s. ř. založit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Nejvyšší soud proto její dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalované je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky výše náhrady nákladů vynaložených na asistenční péči o poškozenou odkázanou na pomoc třetí osoby, kterou vykonává osoba blízká, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu v době rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena. V současné době se závěry odvolacího soudu odchylují od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání je proto i důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad však nebyla dovolatelkou namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť ke škodní události došlo před 1. 1. 2014.
Podle §449 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením (odst. 1). Náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil (odst. 3).
Náklady na asistenční péči o nesoběstačnou osobu považuje soudní praxe za součást skutečných majetkových újem (škod), které mohou poškozeným v souvislosti se škodní událostí vzniknout a na jejichž náhradu mají vůči škůdci nárok. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, publikovaném pod číslem 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Sbírka“), Nejvyšší soud shrnul, že při zohlednění aktuálního vývoje judikatury je zapotřebí vykládat §449 odst. 1 obč. zák. šířeji, a otevřel tak možnost podřadit náhradu nákladů za péči třetí osoby pod náklady léčení i tehdy, pokud nesměřuje přímo ke zlepšení zdravotního stavu, ale je pouze kompenzací nedostatků v soběstačnosti nebo péči o domácnost. Postup podle §449 odst. 1 obč. zák. umožňuje přiznat náhradu těchto nákladů i osobě pečující (odstavec 3 tohoto ustanovení), nejen osobě poškozené. V případě aplikace tohoto ustanovení tak mohou nastat tři situace: a) pečující osobě platí sám poškozený – pak má na náhradu těchto výdajů nárok poškozený, a to v rozsahu skutečně vynaložených částek, jsou-li použity účelně, b) pečující osobě platí třetí osoba (např. příbuzný) – pak má na náhradu těchto výdajů nárok třetí osoba, jež výdaje vynaložila (nárok jí zakládá speciální úprava v §449 odst. 3 obč. zák.), opět samozřejmě v rozsahu účelných nákladů, a c) péči vykonává někdo osobně, aniž by vynakládal finanční prostředky
– i v tomto případě je tu nárok na finanční náhradu za provedení těchto prací, ovšem nárok náleží samotnému poškozenému.
V posuzovaném případě vykonává péči o nesoběstačnou žalobkyni a) i o její domácnost osobní prací její manžel, žalobce b). Žalovaná v dovolání nezpochybňuje aktivní legitimaci žalobkyně a) k uplatnění tohoto nároku, má výhrady k rozsahu poskytované péče a ke způsobu zjištění výše náhrady v tomto specifickém případě. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že žalobkyni náleží náhrada za osobní bezplatnou péči poskytovanou žalobcem b) pouze v rozsahu, v němž tato jeho činnost přesahuje míru lidské a rodinné solidarity a rozsah úkonů obvyklých při běžné rodinné spolupráci při vedení společné domácnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2108/2011, publikovaný pod C 12724 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Soud prvního stupně rozsah takto vynakládané péče zjistil a podrobně svůj postup vyložil, přičemž výhrady dovolatelky, pokud směřují proti těmto zjištěním, nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení, nýbrž směřují proti skutkovým závěrům, na nichž spočívá právní posouzení věci. Správnost skutkových zjištění však dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 a 6 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Za této situace má dovolací soud prostor pouze k řešení právní otázky určení výše náhrady za poskytování zjištěného množství osobní péče o nesoběstačnou osobu poškozenou na zdraví. Protože finanční ocenění takové činnosti nelze provést podle právního předpisu ani dosti dobře podle obvyklých cen vycházejících z tržního prostředí, důvodně odvolací soud postupoval podle §136 o. s. ř. (lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy). Použití tohoto ustanovení má svá judikatorní pravidla, nemůže být ničím nepodloženým odhadem či snad dokonce libovůlí soudu, nýbrž musí být úvaha soudu podložena a odůvodněna, má vycházet z jasně určených premis a korektních logických postupů, které musí být z odůvodnění rozhodnutí dostatečně zřejmé. Není proto chybou, že soud v posuzovaném případě přiměřeně (podpůrně) vycházel z minimální mzdy dvou hypotetických profesionálních ošetřovatelů. Náhrada se však nemůže odvíjet striktně od tržní hodnoty odměny za práci profesionálních pečovatelů, neboť je třeba zohlednit možné sociální dávky, které ze stejného důvodu pobírá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2108/2011, Soubor C 12724). Nutno ovšem dodat, že odměna za práci profesionálního pečovatele v sobě zahrnuje i částky spojené s daňovými odvody a povinnosti ve sféře sociálního zabezpečení, zatímco rodinný příslušník poskytující péči osobně není zatížen povinností odvádět příslušné částky. Nelze proto bez dalšího vyjít z částek odvozených z profesionální sféry.
Již soud prvního stupně na základě skutkového zjištění, že rozhodné období bylo charakterizováno absolutní ztrátou plnohodnotné soběstačnosti žalobkyně a) a její každodenní a nepřetržitou odkázaností na pomoc jiné osoby, dospěl k závěru, že by bylo zapotřebí dvou ošetřovatelů pracujících na plný úvazek, aby byly zabezpečeny všechny potřeby poškozené po celý den, neboť žalobce b) jí musí být k dispozici prakticky neustále, takže nemůže v podstatě vykonávat jinou soustavnou činnost. Konečnou částku tedy určil jako minimální mzdu, kterou by musela poškozená zaplatit dvěma profesionálním pečovatelům pracujícím osm hodin denně, tj. 16.000 Kč měsíčně, čemuž odvolací soud zcela přisvědčil. Takový postup určení škody považuje dovolací soud za korektní, dostatečně transparentní, a výši odškodnění ve světle argumentů soudů nižších stupňů za přiměřenou.
Dovolací soud v tomto kontextu pro úplnost dodává, že povaha služby, kterou poškozená využívá, odpovídá službě osobní asistence ve smyslu §39 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Podle §5 odst. 2 prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb., maximální výše úhrady za poskytování osobní asistence činí 130 Kč za hodinu, podle skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů. V případě osobní asistence využívané 16 hodin denně (dva plné úvazky, jak uvažoval soud prvního stupně) by se pak jednalo o částku až 64.480 Kč měsíčně (130 Kč/hod x 16 hod x 31 dní), v případě neustálé asistence (24 hodin denně) by se pak jednalo o částku až 96.720 Kč měsíčně. Byť výše uvedený předpis není pro určení výše škody v daném občanskoprávním sporu závazný ani rozhodující, je zřejmé že přiznaná částka (tj. 16.000 Kč před odečtením státních příspěvků) se pohybuje v rozmezí zhruba čtvrtiny předpisem nastaveného limitu pro profesionální péči. Ani z tohoto hlediska ji proto nelze považovat za nepřiměřeně vysokou.
Konečně lze doplnit, že v některých situacích je možno uvažovat i o určení náhrady postupem zaměřeným nikoliv na hodinovou sazbu, ale na úkony, kde lze rovněž podpůrně použít vyhlášku č. 505/2006 Sb., jež stanoví maximální výši úhrady za poskytování úkonů pečovatelské služby. I v tomto případě se však jedná pouze o nezávaznou pomůcku pro určení výše náhrady úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. a vždy bude záležet na konkrétních okolnostech případu a na tom, jaký postup shledá soud za přesnější a vhodnější pro zachování principů popsaných výše.
Ze všech uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ohledně určení výše měsíční renty na základě volné úvahy soudu věcně správný. Dovolání žalované je však důvodné, pokud odvolacímu soudu vytýká, že při stanovení výše náhrady nebral v potaz částky poskytované žalobkyni a) státem formou příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., a neodečetl tak jejich výši od hodnoty péče vynakládané žalobcem b).
Podle §7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Náklady na příspěvek se hradí ze státního rozpočtu (odst. 1). Nárok na příspěvek má osoba uvedená v §4 odst. 1, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle §8, pokud jí tuto pomoc poskytuje osoba blízká nebo asistent sociální péče uvedený v §83 nebo poskytovatel sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb podle §85 odst. 1 nebo dětský domov, anebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu; nárok na příspěvek má tato osoba i po dobu, po kterou je jí podle zvláštního právního předpisu poskytována zdravotní péče v průběhu hospitalizace (odst. 2).
Podle §21 odst. 2 písm. d) tohoto zákona příjemce příspěvku je povinen využívat příspěvek na zajištění potřebné pomoci osobou blízkou nebo asistentem sociální péče uvedeným v §83 nebo poskytovatelem sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb podle §85 odst. 1, nebo dětským domovem anebo speciálním lůžkovým zdravotnickým zařízením hospicového typu.
Podle §21 odst. 3 tohoto zákona výplata příspěvku může být po předchozím písemném upozornění zastavena, příspěvek může být odňat nebo nepřiznán, jestliže žadatel o příspěvek, oprávněná osoba nebo jiný příjemce příspěvku nesplní některou povinnost uvedenou v odstavci 1 a 2.
Žalobkyně a) ve svém vyjádření poukazuje na rozsudek ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 (č. 68/2007 Sbírky), v němž Nejvyšší soud dovodil, že není žádného zákonného důvodu snižovat rozsah náhrady škody o příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, vyplácený pečující osobě podle §80 a násl. zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, neboť vyšel z toho, že účelem této dávky je motivovat osoby blízké k poskytování celodenní péče poškozenému, a náleží mu tedy ze zcela jiného právního důvodu, než je ten, na němž je založena povinnost škůdce nahradit škodu. V posuzované věci jde však o rozdílnou situaci, neboť poškozené nenáleží zmíněný příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, vyplácený pečující osobě, nýbrž přímo jí je poskytován příspěvek na péči podle §7 a násl. zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Tato sociální dávka sice příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu s účinností od 1. 1. 2007 nahradila, nicméně jejím účelem, jak vyplývá z textu zákona i důvodové zprávy, je umožnit osobě, jejíž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vyžaduje péči jiných osob, zajištění potřebné pomoci při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti. Tento příspěvek poskytuje stát v rámci zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci občanům, kteří v důsledku svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jsou odkázáni na soustavnou (nebo částečnou) pomoc jiných osob. Charakteristické pro tyto příspěvky zároveň je, že pro jejich poskytování nemá žádný význam, zda takto postižená osoba je či není schopna zajistit si zcela (nebo zčásti) tuto péči z vlastních nebo jinak získaných prostředků. Jedná se o dávky, u nichž se nárok na plnění odvíjí pouze od potřeby pomoci jiné fyzické osoby při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti, jejíž stupně jsou rozvedeny v ustanovení §8 až 10 zákona č. 108/2006 Sb., a to bez ohledu na sociální situaci (poměry) postižené osoby. Uvedená dávka tak přispívá k zajištění péče o fyzickou osobu, která toho sama není schopna, ze strany třetí osoby. Jde tedy také o zajišťování nákladů na poúrazovou péči o poškozeného. Při poskytování uvedených dávek se nezkoumá (a pro rozhodování o jejich přiznání to nemá význam), co bylo příčinou toho, že se osoba stala závislou na pomoci jiné fyzické osoby při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti. V případě, že by na stejný účel byla fyzické osobě – poškozenému poskytována náhrada vynaložených nákladů jak ze státních prostředků, tak od osoby povinné k náhradě škody, šlo by o vyplácení dvojité (duplicitní). Účelovost příspěvku se pak jednoznačně podává i ze zákonem stanovené povinnosti příjemce (poškozeného) využívat jej jedině k zabezpečení si potřebné pomoci, přičemž nedodržení této povinnosti je sankcionováno zastavením výplaty či dokonce odnětím příspěvku.
Tento závěr činí Nejvyšší soud při vědomí nálezu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/2012, v němž Ústavní soud vyslovil, že povinnost k náhradě škody nemůže být snížena proto, že poškozený je příjemcem příspěvku na péči; tento závěr byl však vyvozen z předchozí judikatury Nejvyššího soudu (srov. citované rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2127/2006), a nezohledňuje tak dostatečně účel daného příspěvku v rámci odlišně koncipovaných sociálních služeb, které stát osobám v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu prostřednictvím státního rozpočtu zajišťuje. Je proto na místě tento právní závěr revidovat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05) a vycházet z toho, že v rozsahu nákladů na péči hrazených státem v podobě příspěvku na péči jsou potřeby poškozeného saturovány a nemůže mu vzniknout skutečná škoda (§442 odst. 1 obč. zák.); příspěvek na péči je tak třeba zohledňovat při stanovení výše náhrady nákladů spojených s léčením podle §449 odst. 1 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že je-li poškozenému v systému sociálního zabezpečení (služeb) vyplácen příspěvek z důvodu potřeby pomoci jiné fyzické osoby při péči o jeho vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti, je třeba k této skutečnosti přihlédnout při rozhodování o výši náhrady škody na zdraví v podobě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (péčí) a poskytnutý příspěvek od náhrady nákladů péče odečíst (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018 a sp. zn. 25 Cdo 3157/2018).
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu nesprávným, proto jej v části výroku, jíž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) 397.416 Kč, a v části výroku, jíž byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 111.734 Kč, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž se musel dále zabývat námitkami ohledně nesprávného posouzení vlivu inflace na přiznanou náhradu
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu