ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1786.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1786/2021-235
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) P. K. , narozený dne XY, a b) J. K. , narozená dne XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem Coriových 822/11, Praha 6, proti žalované: BAUER MEDIA v. o. s., se sídlem Rohanské nábřeží 678/29, Praha 8, IČO 49709968, zastoupená JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem Moravská 1553/52, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 232/2018, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 22 Co 36/2020-203, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 22 Co 36/2020-203, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, č. j. 28 C 232/2018-143, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 19. 10. 2020, č. j. 28 C 232/2018-190, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost upustit od zveřejňování a šíření jakýchkoliv informací, komentářů či jakýchkoli jiných sdělení či výroků o soukromém a rodinném životě žalobců, pokud je to v rozporu s jejich oprávněnými zájmy, uložil žalované, aby v časopisech XY, XY a XY uveřejnila omluvu ve znění specifikovaném v rozsudku, zamítl žalobu v části, kterou se žalobci domáhali uveřejnění omluvy v uvedených časopisech ve znění „spolu s jejich neoprávněně pořízenými fotografiemi”, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 800.000 Kč a žalobkyni 200.000 Kč, zamítl žalobu ohledně části nároku žalobce ve výši 400.000 Kč a nároku žalobkyně ve výši 1.000.000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v časopise XY byl dne XY uveřejněn na titulní straně titulek ve znění „P. K.. Techtle s blondýnou. NA ZÁLETECH. Kde ´Š.´ nechal manželku?”, dále na stranách 2 a 3 byl uveřejněn článek „P. K.. Jen práce ho do Čech netáhne”. V tomto článku se mimo jiné uvádělo: „Jak se ovšem ukázalo, tento herec s image slušňáka a velkého gentlemana má zřejmě milenku. Jak jinak si vysvětlit, že se po Praze vodil za ruku s pohlednou blondýnkou, jistou J. (43) …nabízí se tedy otázka, zda K. manželství s kanadskou animátorkou B. neprochází krizí…”. V časopise XY ze dne XY byl na titulní straně uveřejněn titulek ve znění: „P. K.. Manželka, nebo milenka? Koho si vybere?” a dále na straně 4 článek „P. K. (57). Doma na záletech?”. V článku se pak uvádí „vypadá jako učiněné neviňátko, přitom si užíval po boku jiné ženy… O rozvodu se svou manželkou K. nehovoří… Podle všeho je zřejmé, že se jejich manželství dostalo do slepé uličky… Představitel Š. zřejmě dorazil domů na zálety a trochu přitom pozapomněl, že za oceánem už jednu ženu má… Až nyní si asi uvědomil, co mu v životě chybí… Touha stát se otcem je možná silnější než cokoliv jiného… A kdo jiný by se měl stát matkou jeho dítěte, než nějaká krásná, mladá a chytrá česká blondýnka, na které vždycky trpěl?”. Na přiložených fotografiích z akce otevření outletového centra jsou zachyceni oba žalobci; fotografie byly pořízeny, aniž by na to byli žalobci upozorněni. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná uvedenými články neoprávněně zasáhla do osobnosti obou žalobců. Uveřejněné informace, tedy s kým se žalobce schází a z jakého důvodu, nijak nesouvisí s jeho uměleckou činností a veřejným vystupováním a žalobce tyto informace ze své chráněné sféry nevyloučil. Do soukromého a rodinného života žalobců je možné zasahovat jen s jejich svolením, proto na uveřejnění těchto informací není dán veřejný zájem a při střetu práva na ochranu osobnosti a svobody projevu je nutné dát přednost prvně uvedenému. Vyznění článků je nadto značně difamující povahy, neboť žalobce je v nich vykreslen jako ten, kdo podvádí svou manželku, kanadskou ilustrátorku B. G., která však již předtím zemřela. Za obzvláště nevhodnou soud považoval pasáž „touha stát se otcem je možná silnější než cokoliv jiného…A kdo jiný by se měl stát matkou jeho dítěte, než nějaká krásná, mladá a chytrá česká blondýnka, na které vždycky trpěl?”. Soud nepřisvědčil ani argumentu, že žalobci byla dána možnost se vyjádřit, které nevyužil. Žalobce totiž nebyl osloven autorem článku, ale využil vyjádření pro jiná média. Ovšem ani kdyby žalobce poskytl takové vyjádření přímo jemu, neopravňovalo by to žalovanou publikovat článek, který obsahuje nepravdivé či zkreslené údaje, které žalobce poškozují. Soud nepřisvědčil ani žalobcům, pokud se dožadovali, aby uložil žalované zdržet se zveřejňování a šíření jakýchkoliv informací o soukromém a rodinném životě žalobců, neboť šlo o ojedinělou a jednorázovou záležitost a žádné další články o soukromém a rodinném životě žalobců již nebyly publikovány. Kromě toho byl navrhovaný žalobní petit příliš široký a de facto neurčitý. Nedůvodnou shledal soud i požadovanou omluvu za zveřejněné fotografie, neboť byly pořízeny ve veřejném prostoru při společenské události, na kterou byl žalobce jako veřejně známá osoba pozván. Žalobci tak museli počítat i s tím, že se zde budou nalézat fotografové či novináři a že oba budou předmětem jejich zájmu. Naopak v základu důvodným shledal požadavek žalobců na přiznání peněžité náhrady. Soud podrobně zhodnotil okolnosti konkrétního případu a považoval zásah za tíživější pro žalobce, který se nacházel v náročné životní situaci, takže spekulace o jeho rozvodu či nevěře pro něj byly s ohledem na úmrtí manželky obzvláště zraňující. Důvodem pro snížení náhrady není ani okolnost, že se žalobce odmítl vyjádřit, resp. z ničeho nelze dovodit jeho povinnost poskytnout médiím informace o svém soukromém životě. U žalobkyně soud shledal zásah méně intenzivním s ohledem na to, že primárním objektem článků byl žalobce, navíc byl vykreslován negativněji než ona.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 22 Co 36/2020-203, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích týkajících se peněžité náhrady a části omluvy ve znění „spolu s jejich neoprávněně pořízenými fotografiemi”; ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalované uveřejnit omluvu, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rovněž ve výrocích, kterými byla žalobcům přiznána peněžitá náhrada, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že ochrana svobody slova a projevu svědčí i tzv. „bulvárním médiím”. Odmítl odkaz žalobců na případy řešené třemi rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ve věci von Hannover proti Německu s tím, že tu nejsou srovnatelné skutkové okolnosti. Žalobci se totiž dobrovolně vypravili na oficiální veřejnou akci, na kterou byli pozváni a kde byl dokonce tzv. červený koberec, takže věděli, že budou přítomni fotografové, a v průběhu akce se k sobě chovali jako partneři, ačkoliv bylo v té době známo manželství žalobce. Tím žalobce vyjmul ze svého soukromí informaci, že má novou partnerku, a rovněž žalobkyně vyjmula ze svého soukromí informaci, že jejím partnerem je žalobce. Pokud by žalobci nechtěli svůj vztah zveřejňovat, jistě by se nedostavili na veřejnou akci a nechovali se na ní jako partneři. Naopak museli počítat s tím, že celá situace vyvolá legitimní otázky a veřejnou diskuzi o jejich vztahu. Tato diskuze byla adekvátní a neexcesivní, byť jazykovými prostředky typickými pro bulvární média. Zásadní pak dále je, že oběma žalobcům byla před uveřejněním článků dána možnost, aby se k celé věci vyjádřili, a uvedli tak celou záležitost na pravou míru. Žalobci navíc věděli, že již několik dnů před předmětnými články byly uveřejněny podobné informace v deníku XY, ani za této situace však neposkytli žádné bližší informace. Namítají-li, že nechtěli komunikovat s bulvárním tiskem, měli celou řadu jiných možností, jak reagovat. Žalobce přitom uvedl, že po uveřejnění prvního článku v deníku XY považoval jakoukoliv reakci za zbytečnou, což nesvědčí o jakékoliv snaze předejít hrozící újmě. Podle odvolacího soudu tedy nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobců.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř. s argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázkách 1. posouzení přípustnosti zásahu do práva na ochranu soukromého a rodinného života žalobce, který je osobou veřejně známou, 2. posouzení přípustnosti zásahu do práva na ochranu soukromého života žalobkyně, 3. práva žalobců na informační sebeurčení ve vztahu ke skutečnostem z jejich intimního soukromí a rodinného života, 4. posouzení odpovědnosti za publikaci nepravdivých informací a spekulací z intimního a rodinného života žalobců a 5. posouzení oprávněnosti zveřejnění fotografií žalobců. Podle dovolatelů by přijetí závěru odvolacího soudu vedlo k tomu, že bulvární tisk neponese odpovědnost za publikaci nepravdivých a difamujících informací z oblasti soukromého života veřejně známých osob, které s ním odmítnou spolupracovat a odpovídat na jeho otázky. Jinak řečeno, pokud se veřejně známá osoba rozhodne nespolupracovat s médii a neodpovídat na jejich otázky ohledně svého osobního soukromí, bude nést negativní následky takového svého rozhodnutí, a to i v podobě publikování lživých a nactiutrhačných spekulací o své osobě, popř. osobách jí blízkých. K zásahu do práva na ochranu soukromého života žalobce dále uvádějí, že nerozporují závěr, že samotné zveřejnění informace, kdo je jeho partnerkou, nelze považovat za neoprávněný zásah do soukromí veřejně známé osoby. To ovšem není případ žalobou napadených článků. Újmu totiž dovolatelům způsobila žalovanou uměle vytvořená lživá kauza z oblasti jejich soukromí, přičemž o těchto informacích nemá žalovaná právo informovat, natož takovým způsobem, jakým učinila. Právo na soukromí totiž dovolatelům zaručuje rovněž právo rozhodnout se, jaké informace a popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností budou zpřístupněny ostatním. Odkazují přitom na řadu rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, z nichž mimo jiné vyplývá, že není dána jakákoliv zákonná licence, která by se týkala podávání informací ze soukromého života. Je tomu tak proto, že takové informace jsou zásadně součástí soukromí a nemohou být věcí veřejného zájmu. Relativní výjimka je připuštěna jen tehdy, je-li uvádění takových skutečnosti na veřejnosti v přímé souvislosti s činností fyzické osoby ve veřejném životě (konkrétně mají-li význam pro hodnocení schopností a způsobilosti vykonávat veřejnou činnost). V případě žalobkyně, která veřejně známou osobou není, je pak možné uvažovat o ještě větší ochraně než u žalobce. Z rozsudku odvolacího soudu není seznatelné, jak posoudil kolizi práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti žalobce, neboť v něm absentuje v tomto ohledu jakékoliv odůvodnění. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné i proto, že v paralelním řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi dospěl odvolací soud ke zcela opačným závěrům. Zasaženo tím bylo rovněž právo dovolatelů na spravedlivý proces. Naprosto neakceptovatelný je pak závěr odvolacího soudu, že žalobci sice nemají povinnost na téma svého soukromí s bulvárem komunikovat, nicméně pokud se rozhodnou a nebudou tak činit, neponese bulvár odpovědnost za publikaci lživých a nactiutrhačných tvrzení o jejich soukromí, nýbrž si ji ponesou žalobci sami. Z právního řádu jim nevyplývá žádná povinnost informovat bulvár o čemkoliv, natož o informacích spadajících do jejich soukromého života. Za neposkytování informací tedy nemohou být jakkoliv sankcionováni, a to ani odepřením právní ochrany, jak dovodil odvolací soud. Žalovaná přitom mohla o účasti žalobců na veřejné akci informovat způsobem, kterým by se nedopustila zásahu do jejich osobnostních práv. Dovolatelé konečně zdůrazňují, že fotografie byly pořízeny bez jejich vědomí a souhlasu, a stalo se tak tajně a v čistě soukromých situacích. Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a je přípustné podle §237 o. s. ř. k otázce přípustnosti zásahu do osobnostních práv veřejně známých osob, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
Podle odst. 2 téhož ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
Podle §84 o. z. zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.
Podle §86 o. z. nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy.
Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti, případně že narušují jeho soukromí.
Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 Listiny základních práv a svobod, uveřejněné usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. („dále též jen Listina“), bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, str. 113, ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních zjištění vždy ve svém rozhodnutí vyložily, zda výrok či sdělení, zasahující do práva na ochranu osobnosti dané osoby, je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu soukromí, cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016).
Rovněž ESLP, který konstantně poukazuje na důležitou roli, kterou tisk a média obecně v současné společnosti hrají (především bývá hovořeno o roli tzv. “hlídacího psa“, k tomu srov. rozhodnutí ve věci Bladet Tromsø and Stensaas proti Norsku, stížnost č. 21980/93 ), zároveň uvádí, že tisk nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost. V rozhodnutí von Hannover proti Německu č. 1, stížnost č. 59320/00, dospěl ESLP mimo jiné k závěru, že každý, i když je znám veřejnosti, musí mít „legitimní naději“ na ochranu a respektování svého soukromého života. Rozhodujícím faktorem při posuzování ochrany soukromého života proti ochraně svobody projevu by měl být příspěvek publikovaných fotografií a článků k diskuzi o tématu veřejného zájmu. Publikaci materiálů, jejichž jediným účelem je uspokojit zvědavost určité části čtenářů, pokud jde o detaily ze soukromého života, nelze považovat za příspěvek k jakékoliv diskuzi, i když je dotčená osoba veřejně známá. V rozhodnutích ve věcech von Hannover proti Německu č. 2 (stížnost č. 40660/08 a 60641/08) a Axel Springer AG proti Německu (stížnost č. 39954/08) pak rozvedl princip proporcionality do pěti, potažmo šesti kritérií, na základě kterých je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu soukromého života, do kterého patří i právo na vážnost a čest (Oster, Jan. Europe and International Media Law. Cambridge University Press: Oxford, 2017, s. 71). Těmito kritérii jsou 1. příspěvek k debatě o veřejném zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem reportáže, 3. předchozí chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následky publikace a 5. okolnosti, popř. metody získání informací a jejich pravdivost; jako šesté kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií pak vymezuje Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, č. 76/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 31 (srov. též usnesení ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19): 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).
Ačkoliv právo na soukromí představuje jedno ze základních osobnostních práv, vyčerpávající definice soukromí jako předmětu jeho ochrany není v zákoně obsažena, neboť to pro jeho šíři není ani dost dobře možné. Jednu z významných složek soukromí představují skutečnosti a informace ze soukromého života člověka, ohledně kterých platí zpravidla naprosté informační sebeurčení, tedy právo každého podle svého vlastního uvážení svobodně rozhodnout, zda vůbec a případně v jakém rozsahu, v jaké formě a jakým způsobem mají být takové informace a údaje zpřístupněny jiným subjektům (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10, č. 52/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007, publikovaný pod C 6170 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1870/2011). Při posouzení, zda zveřejnění informace o nich bylo neoprávněným zásahem do osobnostní sféry, je třeba vzít v úvahu i to, zda dotčená osoba sama svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry intimního života nevyloučila, např. tím, že ji sama přímo zveřejnila, případně je jinak prezentovala tak, že mohla předpokládat, že přítomné osoby takovou jinak soukromou informaci obdrží (srov. zprávu o rozhodování soudů ve věcech ochrany osobnosti a tiskových oprav bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1969, sp. zn. Cpj 138/69, uveřejněnou ve Sborníku stanovisek, závěrů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu za období 1964 až 1969).
Není důvodu, aby se v konkrétním posouzení věci dovolací soud odchýlil od závěrů, které na toto téma uvedl již v rozsudku ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, týkajícím se obdobného případu týchž žalobců. I zde tedy platí, že významné jsou i vlastnosti samotné osoby, do jejíchž práv bylo zasaženo, a to z hlediska jejího postavení ve společnosti a v mezilidských vztazích. Mezi osoby, které z povahy své činnosti vstupují do veřejného prostoru, musí snášet zvýšenou intenzitu zájmu o svou osobu či výsledky tvorby a jsou vystaveny i větší míře případné kritiky (na vrcholku pomyslné pyramidy v tomto smyslu stojí politici a veřejní činitelé), patří i výkonní umělci (herci, zpěváci, hudebníci, tanečníci, režiséři) a další umělci (spisovatelé, skladatelé, malíři, sochaři, apod.). Je dáno samotnou podstatou jejich profese, že umělecká tvorba je určena pro veřejnost, kterou má bavit, poučovat či jinak oslovovat, takže bez vzájemné interakce postrádá smysl. Součástí této komunikace je i zájem adresátů uměleckých děl získat informace nejen o díle samotném (jeho vzniku, významu, smyslu i možnostech jeho získání či jiného sdílení), ale i o jeho autorovi, protože umělecký projev zpravidla zahrnuje určitý vnos jeho osobnosti do prezentovaného díla. Činnost umělců je tedy zcela opodstatněně podrobována umělecké kritice, více či méně laickému hodnocení, oceňování v anketách či na festivalech, tedy rozličným způsobům rozboru nejen samotného díla, ale i hodnocení osoby, která jej vytvořila. V tomto smyslu se tedy umělci nepochybně pohybují ve veřejné sféře a musí být připraveni snášet i zvýšený zájem o svou osobu. Tento zájem veřejnosti však má své meze, které jsou dány právě okruhem informací, které ještě spadají do umělecké činnosti. Jinými slovy umělec má nezadatelné právo na ochranu svého soukromí, a to prakticky v tom rozsahu, nakolik si je vymezí svým souhlasem s informováním veřejnosti o svém zázemí, vztazích a jiných záležitostech intimního charakteru. Do oblasti veřejného zájmu proto bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o původu umělců, rodinných poměrech či případně dalších momentech jejich života významných pro jejich tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní hodnocení umělecké činnosti. Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho profesí, tím spíše pak ne zprávy nepodložené či dokonce nepravdivé, jsou-li motivovány spíše snahou o ukojení nezdravé zvědavosti, nikoliv o vedení seriózní debaty nad uměleckou tvorbou.
K porušení práva na soukromí člověka (a ve shora popsaném smyslu též umělce) může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakta, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní). V některých případech se obě tyto roviny prolínají, takže lze hovořit o sdělení hybridní povahy. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě.
S ohledem na zjištěné poměry v nyní projednávané věci lze konstatovat, že ani jeden z uveřejněných článků neměl přínos k debatě na téma, jež by bylo předmětem veřejného zájmu, protože uveřejněné informace se týkaly výhradně soukromí žalobců bez vztahu k umělecké činnosti žalobce, který je populárním hercem. Bylo zjištěno, že předmětné články, publikované žalovanou a doplněné fotografiemi, minimálně implicitně vzbuzovaly ve čtenáři dojem, že žalobce má mimomanželský poměr se žalobkyní, popřípadě že se rozvedl se svojí bývalou manželkou (tedy že měl zřejmě manželské problémy). Články tak pro oba žalobce vyznívaly ve značně negativním světle a difamovaly je v očích veřejnosti. Vzhledem k těmto souvislostem nelze hovořit ani o přípustné nadsázce nebo polemice, ke které se novináři obecně vzato mohou uchýlit, ovšem zde sdělované informace nemohly nijak přispět k diskuzi o věcech veřejného zájmu a nešlo přitom o nadsázku, nýbrž o nepravdu.
Nelze přijmout závěr odvolacího soudu, že újma je z významné části přičitatelná samotným dovolatelům, protože žalobce mohl újmě předejít informováním médií o svých rodinných poměrech. Základní údaje o rodinných poměrech umělců sice lze považovat za předmět veřejného zájmu, na druhou stranu ovšem z ničeho nevyplývá povinnost umělce aktivně podávat informace médiím, obzvláště v případě, kdy šlo o citlivou záležitost úmrtí manželky, která nebyla v českém prostředí známá. Informace, že manželství žalobce již netrvá, respektive že jeho manželka zemřela, spadá výhradně do jeho soukromé sféry a uplatní se u ní právo na informační sebeurčení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 321/06), přičemž je žalobcovým výhradním právem rozhodnout, zda a komu ji sdělí. Ostatně ani případná spolupráce dotčené osoby s médii při předešlých událostech nemůže sloužit jako argument pro odepření veškeré ochrany proti publikaci reportáží a fotografií. Například v rozhodnutí ve věci Rubio Dosamentes proti Španělsku, stížnost č. 20996/10, kde se soudy zabývaly případem známé zpěvačky, ESLP konstatoval, že ani skutečnost, že stěžovatelka těžila ze zájmu médií, nedává televizním stanicím zelenou k odnětí veškeré ochrany stěžovatelky před nekontrolovanými komentáři o jejím soukromém životě.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že žalobce je ve vztahu k médiím spíše zdrženlivý a informace ze svého soukromí poskytuje pouze sporadicky. V této konkrétní věci pak žalobce jasně odmítl novinářům sdělit podrobnosti o jeho vztahu se žalobkyní. Pokud by v takovém případě bylo připuštěno, aby si média de facto vynucovala poskytování informací tím, že budou v opačném případě publikovat informace nepravdivé, vedlo by to k ničím neodůvodněnému prolomení ochrany osobnosti. Nelze totiž připustit, aby veřejně činná osoba byla nucena sama zveřejňovat informace ze soukromé sféry, neboť tím by bylo zasaženo její právo na informační sebeurčení. Odvolací soudu připustil, že žalobci nemají povinnost poskytovat médiím informace o svém soukromém životě, přesto k jejich tíži přičetl okolnost, že neodstranili pochybnosti o morální nezávadnosti vzájemného poměru.
Ohledně fotografií, které doprovázely zmíněné články, vychází ustálená judikatura z toho, že při každém použití podobizen a obrazových snímků, ať k nim dochází na základě zákonných licencí, svolení, či jiného oprávnění, musí být zachovány dvě základní podmínky: použít je lze vždy jen přiměřeným způsobem, a nesmí se tak stát v rozporu s osobnostními zájmy oprávněného, jež je třeba bezpodmínečně respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné (§90 o. z.). Nejsou-li tyto předpoklady splněny, stává se použití, které by bylo případně samo o sobě přípustné, neoprávněným ve smyslu §82 o. z. Přiměřeným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu a obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence. Souhlas zachycené osoby se nevyžaduje při využití záznamu k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob (tzv. licence výkonu a ochrany práv podle §88 odst. 1 o. z.), nebo na základě zákona k úřednímu účelu a v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu (úřední licence a licence veřejných záležitostí podle §88 odst. 2 o. z.) a konečně přiměřeným způsobem též k vědeckému, nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní a obdobné zpravodajství (licence vědecká, umělecká a zpravodajská podle §89 o. z.), jestliže těmto privilegovaným účelům vyhovuje i svým ztvárněním. Užití samo o sobě přípustné však přesto může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry, například vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popřípadě do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 42/2011, Soubor C 12074). Ani zákonem připuštěný důvod zásahu tedy nesmí být využit způsobem, který je nepřiměřený a dotýká se oprávněných zájmů člověka.
Vzhledem ke kontextu, v němž byly fotografie žalobců z veřejné akce použity, je zřejmé, že neplnily zpravodajský účel, nýbrž měly obrazově podložit nepravdivou difamující informaci a nepodložený hodnotící úsudek o morálce žalobců v manželských a partnerských vztazích. Tedy ani fotografie, byť by v jiných souvislostech mohly plnit zpravodajský účel, ve výsledku neměly sloužit podání objektivní informace o veřejných záležitostech, a ani nepřispívaly k diskuzi o předmětu veřejného zájmu.
Lze tak uzavřít, že žalobci se nemohou bránit zveřejnění informace, že jsou životními partnery, je-li podána korektním způsobem, což se ovšem ze strany žalované nestalo. Vyznívala-li sdělení obsažená v dotčených článcích tak, že žalobce zřejmě udržuje mimomanželský vztah se žalobkyní, případně tají rozchod se svou bývalou manželkou, šlo o informaci nepravdivou a vzhledem k vyznění i o neopodstatněně negativní hodnotící soud o obou žalobcích. Na tom nic nemění okolnost, že žalovaná údajně o smrti manželky žalobce nevěděla, neboť neoprávněnost zásahu se neodvozuje od vědomosti toho, kdo jej činí. Okolnosti, na které poukazuje odvolací soud a které jednání žalované odlišují od jednání jiných mediálních subjektů vůči žalobcům, které je předmětem jiných žalob, je samozřejmě třeba zohlednit při úvaze o druhu a výši zadostiučinění, jehož se žalobci domáhají.
Závěr odvolacího soudu je tedy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, pokud jím bylo konstatováno, že žalovaná zveřejněním předmětných článků a fotografií nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv žalobců, a není tak povinna poskytnout jim jakoukoli satisfakci.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v dovoláním napadených výrocích i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu