ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1915.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 1915/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně R. B. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem Ostrava – Hrabová, Místecká 329/258, proti žalované Fakultní nemocnici Ostrava , IČO 00843989, se sídlem Ostrava – Poruba, 17. listopadu 1790, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České pojišťovny, a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 55 C 165/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2014, č. j. 8 Co 544/2013-569, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 1. 2014, č.j. 8 Co 544/2013-569, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2013, č.j. 55 C 165/2001-541, ve výrocích III, IV a V, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení bolestného ve výši 4.950,- Kč s příslušenstvím, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 765.007,- Kč, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 15.496,- Kč s příslušenstvím, dále za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od listopadu 2004 do budoucna a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že soudem řešená otázka, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Nesprávné právní posouzení spočívá podle dovolatelky v posouzení promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Neztotožňuje se s argumentací soudů obou stupňů, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebyl žalobou uplatněn do budoucna, nýbrž jen za dobu do října 2004. Namítá, že v jejích podáních učiněných před uplynutím promlčecí doby byl uplatněn nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti i do budoucna, a podání učiněná prostřednictvím ustanovené zástupkyně po uplynutí promlčecí doby, v nichž byl tento nárok za dobu minulou specifikován, nejsou z pohledu stavení promlčecí doby významná. Dovolatelka odmítá, že by její vůle směřovala ke zpětvzetí části svého nároku na měsíční rentu do budoucna. Nesouhlasí též se závěrem soudů, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl promlčen pouze částečně, když podle konstantní judikatury se promlčuje jako celek. Za nesprávný označuje i závěr o promlčení nároku na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. splněny nejsou.
Dovolání do výroků o bolestném a náhradě za ztížení společenského uplatnění není zdůvodněno ani z hlediska přípustnosti ani z hlediska konkretizace dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení. Kromě toho je dovolání do výroku o bolestném ve výši 4.950 Kč s příslušenstvím nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v tomto dílčím samostatném nároku nedosahuje předmět řízení zákonného limitu 50 000 Kč.
Pokud odvolací soud při posouzení účinků stavení promlčecí doby přihlédl k podáním učiněným po uplynutí promlčecí doby a specifikujícím dříve neurčitě uplatněnému nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, nebo ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1416 a C 2761). Rozhodnutí odvolacího soudu přitom není založeno na závěru, že by žalobkyně vzala žalobu ohledně části tohoto nároku zpět.
Otázku promlčení dovolatelkou uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za určité období byla rovněž vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž občanskoprávní nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě se sice promlčuje jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opětující plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě peněžitého důchodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, uveřejněný pod č. 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); platí zde však též závěr, že stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák. nastává pouze ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno, respektive ve vztahu k tomu nároku, případně jeho části, pro nějž se řízení vede, tedy v rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno, a k osobě, vůči níž se toto řízení vede (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 11, pod poř. č. 110, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, v Souboru pod C 1868, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008, v Souboru pod C 9404).
Údajná nelogičnost závěru odvolacího soudu, jež by dle názoru dovolatele vedla k závěru, že je jeho nárok promlčen ještě ve větším rozsahu, pak přípustnost dovolání nezakládá již proto, že dovolání jako opravný prostředek nemůže ve sporném řízení směřovat k výsledku řízení zhoršujícímu postavení dovolatele.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu