ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1920.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1920/2021-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: Společenství vlastníků Libušina 2120, Karlovy Vary , IČO 03145387, se sídlem Libušina 2120/21, Karlovy Vary, zastoupené Mgr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 292, Litvínov, proti žalovanému: M. J. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, o 1 637 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 11/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2021, č. j. 64 Co 21/2021-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 18 344 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 3. 2021, č. j. 64 Co 21/2021-185, potvrdil rozsudek ze dne 7. 10. 2020, č. j. 9 C 11/2020-151, kterým Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu na zaplacení 1 637 300 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o nároku na náhradu škody způsobené vadami díla vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 12. 12. 2008 uzavřela společnost TRANSFER EUROPE INFORMATION a. s. (dále jen „TEI a. s.“) jako developer výstavby domu v Karlových Varech, Libušině ulici (dále jen „dům“), se žalovaným smlouvu o dílo, podle které měl žalovaný provést montáž hydroizolace teras a dlažeb v domě. Po vybudování domu společnost TEI a. s. prodala bytové jednotky v domě třetím osobám, čímž ze zákona dne 31. 8. 2009 vznikl žalobce a do veřejného rejstříku byl zapsán 19. 7. 2014. Protože dílo vykazovalo vady spočívající mimo jiné v nedostatečné funkci hydroizolace, v jejímž důsledku zatékala do fasády domu voda, obrátila se společnost TEI a. s. dne 19. 3. 2014 na Rozhodčí soud při Hospodářské a Agrární komoře České republiky, který rozhodčím nálezem ze dne 28. 1. 2016 uložil žalovanému odstranit vady nebo zaplatit náhradu 1 350 000 Kč. Žalovaný společnosti TEI a. s. zaplatil náhradu a žalobce (který je právním nástupcem společnosti TEI a. s.) nechal v letech 2016 až 2017 vady odstranit. Podle znaleckého posudku Ing. Martina Polepila ze dne 9. 10. 2013 vyhotoveného pro účely rozhodčího řízení se vlivem zatékání z teras na fasádě domu pravidelně objevovaly skvrny a poškození omítky na stěnách a ostění oken pod terasami. Degradace fasády způsobená vadami díla byla v rozhodčím řízení prokázána rovněž fotografiemi pořízenými před 17. 1. 2014 a znaleckým posudkem Ing. Antonína Parysiho z prosince 2014, jehož zpracování zadal rozhodčí soud. Podle dalšího znaleckého posudku Ing. Martina Polepila ze dne 17. 12. 2018 degradace fasády a zateplovacího systému byla zapříčiněna zatékáním z teras a balkónů v důsledku vad díla žalovaného, než byly žalobcem mezi roky 2016 a 2017 odstraněny. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce byl oprávněn se domáhat případné náhrady pouze vůči společnosti TEI a. s., která jednotlivým vlastníkům jednotky prodala, nikoli vůči žalovanému. Žalovaný porušil povinnost provést dílo bez vad vyplývající ze smlouvy o dílo uzavřené mezi ním a společností TEI a. s. Smlouva přitom nebyla uzavírána k ochraně žalobce, neboť ten v té době ještě neexistoval. Navíc soud shledal nárok na náhradu škody promlčeným, neboť promlčecí doba počala běžet nejpozději v prosinci 2014, kdy se žalobce seznámil se závěry znaleckých posudků vyhotovených pro účely rozhodčího řízení. Z nich vyplynulo, že postupným zatékáním vody do zateplovacího systému domu dochází k poškozování fasády. Skutečný rozsah škody se sice žalobce dozvěděl zřejmě až v roce 2016 po provedení sondy do souvrství teras i fasády, avšak skutečnosti svědčící o vzniku škody a jejím přibližném rozsahu, jakož i osobě za ni odpovědné, měl již v roce 2014. Podal-li tak žalobu 9. 1. 2020, byl již nárok podle §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) promlčen.
Žalobce napadl potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé dovoláním. Jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud měl pochybit při posouzení pasivní legitimace žalovaného. Nevzal v potaz, že majetková újma, která nespočívá ve vadnosti díla, ale v jeho znehodnocení v důsledku vadného provedení, je sama o sobě škodou nahraditelnou v rámci odpovědnosti za škodu. Žalobce se tak mohl domáhat náhrady nejen vůči společnosti TEI a. s., od které vlastníci koupili bytové jednotky, ale i vůči žalovanému jakožto původci škody. Nesprávně měl odvolací soud posoudit i promlčení nároku, neboť škoda v podobě destrukce zateplovacího systému vznikla, až když k ní v důsledku zatékání postupně skutečně došlo, nikoli v okamžiku, kdy do domu začalo zatékat. Vědomost o škodě mohl mít dovolatel až okamžikem jejího vzniku a znalostí jejího rozsahu, tedy seznámením se se znaleckým posudkem Ing. Martina Polepila ze dne 17. 12. 2018. Konečně odvolací soud pochybil, posuzoval-li promlčení podle zákona č. 40/1964 Sb., namísto zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, (dále jen „o. z.“), když škoda vznikla až po 1. 1. 2014. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu. Zdůraznil, že škoda (postupná destrukce zateplovacího systému) vznikla v průběhu let 2013 až 2015, a nikoli v době provedení sondy a odstraňování vad mezi roky 2016 až 2017. Již v roce 2014 si mohl žalobce učinit pravděpodobný úsudek o tom, jaká škoda mu vznikla a jaká osoba je škůdcem. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
V souladu s §3036 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, je třeba uplatněný nárok na náhradu škody posoudit podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neboť ke škodní události (vadnému provedení díla) došlo před 1. 1. 2014 a podle týchž předpisů se posuzují i promlčecí doby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3464/2029, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, publikovaný pod číslem 97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Promlčení se tedy v dané věci posuzuje podle §106 odst. 1 obč. zák., podle nějž se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah, aby bylo možné určit orientačně výši škody v penězích, není třeba, aby znal výši škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, uveřejněné pod C 1168 a C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005, se poškozený o škodě dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) její rozsah tak, aby bylo případně možné současně určit alespoň přibližně výši škody v penězích; není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na základě odborného posudku, neboť soud z důvodu promlčení práva (nároku) na náhradu škody, jehož se účastník občanského soudního řízení dovolal, žalobu zamítne i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody. Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1250/2019).
Informace o osobě škůdce a existenci škody podle nalézacími soudy zjištěného skutkového stavu (jehož správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá) měl žalobce nejpozději již na konci roku 2014, kdy se ze znaleckých posudků vypracovaných pro účely rozhodčího řízení dozvěděl, že v důsledku vadného plnění žalovaného dochází k zatékání do fasády domu a k jejímu poškozování. Úplné informace o škodě měl již v tentýž okamžik, popřípadě ve vztahu k poškození zateplení nejpozději v roce 2016, kdy provedl sondy do souvrství teras a fasád, a kdy započal s odstraňováním vad. Žalobcovo pozdější seznámení se se znaleckým posudkem Ing. Martina Polepila ze dne 17. 12. 2018 nic nemění na tom, že nejpozději ke konci roku 2016 znal všechny rozhodné skutečnosti pro počátek běhu promlčecí doby. Závěr odvolacího soudu, že nárok byl před podáním žaloby 9. 1. 2020 promlčen, je tak v souladu se shora uvedenou judikaturou.
Obstojí-li zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr o promlčení nároku, pak žalobcem další vymezená právní otázka pasivní věcné legitimace žalovaného nemá povahu otázky, jejíž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu žalobce by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí ve věci.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. 9. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu