ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1964.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 1964/2023-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce: K. P. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem Xaveriova 2735/13, Praha 5, proti žalovaným: 1. K. V. , narozená XY, 2. H. V. , narozená XY, obě bytem XY, obě zastoupené Mgr. Terezou Maříkovou, advokátkou se sídlem Nohova 1539/12, Plzeň, o omluvu a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 342/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2023, č. j. 10 Co 285/2022-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1 a 2 na náhradě nákladů dovolacího řízení každé 3 183 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Terezy Maříkové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobce proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pokračovat, neboť v důsledku vad spočívajících v absenci této zákonné náležitosti není možno posoudit přípustnost dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace celého nebo jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Dovolatel tuto náležitost dovolání zcela opomenul. Pouze uvedl, že „ soudy prvního i druhého stupně se v rozhodování odchýlily od ustálené rozhodovací praxe a právní otázka, na jejímž posouzení celý spor stojí, by měla být dovolacím soudem řešena odlišně, nežli tak učinily soudy stupňů nižších “. Řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak absentuje.
Splnění této náležitosti dovolání pak nelze dovodit ani jinak z obsahu podání. Dovolatel sice poukazuje na rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neoznačuje však žádné takové rozhodnutí ani nevymezuje právní otázku, ohledně níž by měl takový rozpor nastat. Při vylíčení předpokladu přípustnosti totiž musí dovolatel uvést (alespoň obsahově) konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. §241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Dovolatel je tedy povinen sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Měl by proto označit, který z předpokladů vymezených v §237 o. s. ř. je naplněn a proč. Jinými slovy je dovolatel povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo kterou konkrétně vymezenou právní otázku Nejvyšší soud dosud nevyřešil. Tyto skutečnosti z něj musí být jednoznačně seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16).
Dovolací soud přitom není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019).
Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není objektivně přípustné vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud rozhodl usnesením předsedy senátu, jak mu to výslovně umožňuje §243f odst. 2 o. s. ř.
Podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalovaným 1 a 2 náklady dovolacího řízení, které jsou představovány pro každou z nich odměnou advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč) podle §9 odst. 4 písm. a) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), sníženou o 20 % vzhledem ke společnému zastoupení dvou osob (§12 odst. 4 vyhlášky), alikvotní částí jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta 150 Kč dle §13 odst. 4 vyhlášky a 21% náhradou DPH ze součtu uvedených částek, celkem 3 183 Kč pro každou z žalovaných.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu