ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 31/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. srpna 2006, č. j. 15 Co 384/2006-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.382,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky v celkové výši 66.445,75 Kč jako náhrady nákladů obhajoby po sdělení obvinění pro trestné činy výtržnictví a ublížení na zdraví v trestním řízení, které neskončilo odsuzujícím rozhodnutím.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 27. 3. 2006, č. j. 19 C 31/2006-55, žalobu na zaplacení 66.445,75 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci bylo dne 18. 1. 2001 sděleno obvinění pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona, a to ve stadiu pokusu; rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 3 T 68/2001, byl obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že spáchal skutek, pro který byl trestně stíhán. V průběhu přípravného řízení trestního si žalobce zvolil obhájce a využil svého práva nevypovídat (výpověď poskytl až při hlavním líčení). Soud prvního stupně při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále též jen „zákon“/, dospěl k závěru, že v postupu orgánů činných v trestním řízení nelze spatřovat nesprávný úřední postup a neexistuje zde ani žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno (za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup nelze automaticky považovat skutečnost, že trestní věc skončila vydáním zprošťujícího rozsudku). Soud dovodil, že žalobce svým přístupem k celé věci zapříčinil případné průtahy trestního řízení i vznik škody, neboť nelze vyloučit, že pokud by ve věci vypovídal již v přípravném řízení, trestní stíhání by mohlo být zastaveno již v této fázi.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 8. 2006, č. j. 15 Co 384/2006-71, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 56.138,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené sdělením obvinění, které skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem, se posuzuje podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. o nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a že zavinění obviněného žalobce (§12 zákona) nelze spatřovat v tom, že využil svého práva nevypovídat. Judikatura totiž dovodila, že zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání znamená, že svým jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení, např. uváděním nepravdivých skutečností, předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly atd. V dané věci však jiné, zákonem vymezené, důvody pro nepřiznání náhrady škody zjištěny nebyly, žalobce má proto nárok na náhradu nákladů obhajoby ve smyslu §31 odst. 1 a 4 tohoto zákona, avšak jen v rozsahu 30 úkonů právní služby a 29 paušálních náhrad včetně DPH podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti měnícímu výroku (56.138,- Kč s příslušenstvím) a proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, podala žalovaná dovolání, jež odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru odvolacího soudu, že žalobce si svým jednáním trestní stíhání nezavinil a že zavinění trestního stíhání nelze spatřovat ve využití práva obviněného odepřít výpověď. Má za to, že odmítnutí vypovídat jako obviněný v trestním řízení (právo odepřít výpověď se váže výlučně na řízení trestní) znamená vědomě neuvést skutkové okolnosti a argumenty na svoji obhajobu a významnou měrou přispět k postupu orgánů činných v trestním řízení podle §160 odst. 1, resp. §176 odst. 1 trestního řádu. Žalobce mohl předejít zahájení či pokračování v trestním stíhání proti jeho osobě tím, že by již v průběhu vyšetřování, nikoli až při hlavním líčení, popsal a uvedl okolnosti na svoji obhajobu, on si však svým přístupem zavinil jak trestní stíhání, tak i vznik uplatněné škody (k prokázání tohoto tvrzení žalovaná navrhuje důkaz trestním spisem Okresního soudu Plzeň – město, sp. zn. 3 T 68/2001). Na podporu své právní argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2614/2003, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že výpověď obviněného je jeho právem, nikoli povinností. Využití práva odepřít výpověď, mající primární oporu v čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, nemůže být postihováno a mít důsledky v podobě sankce zahájení trestního stíhání či podání obžaloby; jedná se o realizaci práva obviněného hájit se, jak uzná za vhodné, a záleží pouze na něm, ve které fázi trestního řízení uplatní svoji obhajobu. Žalobce v souvislosti s dovolatelčiným poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2614/2003, který podle něj nepředkládá žádné závěry, které by odporovaly vysloveným právním názorům žalobce i odvolacího soudu, dále uvádí, že neučinil nic, čím by si trestní stíhání zavinil. Jelikož je napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné, navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným svým zaměstnancem s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které bylo uplatněno jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Odvolací soud správně posoudil uplatněný nárok na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, jako specifický případ odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Ostatně ani dovolatelka nezpochybňuje, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání (např. sdělením obvinění jako v daném případě) se posuzuje podle ustanovení §5 písm. a), §7 a §8 zákona, tedy obdobně jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, a rozsudek NS ČR, ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný pod C 1813 v Souboru rozhodnutí NS ČR, C. H. BECK, či rozsudek téhož soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, publikovaný tamtéž pod C 1867) s tím, že rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení (vedení) trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení.
Podle §12 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody nemá ten,
a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo
b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
I když tedy jsou jinak splněny podmínky odpovědnosti státu, nenáleží kromě jiných případů uvedených v ustanovení §12 zákona právo na náhradu škody též osobě, která si svým jednáním trestní stíhání zavinila [§12 odst. 1 písm. a) zákona per analogiam]. Zavinění obviněného (ať už ve formě úmyslné či nedbalostní) na zahájení trestního stíhání proti němu v obecné rovině znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda obviněný se dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých skutečností, odůvodňujících postup podle §160 odst. 1 trestního řádu, či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 26, pod C 1971).
Dále platí, že ten, kdo byl zproštěn obžaloby (trestní stíhání proti němu bylo zastaveno) má zásadně vůči státu nárok na náhradu nákladů, které vynaložil na obhajobu, a to bez ohledu na to, v jaké fázi trestního řízení byl závěr o neopodstatněnosti trestního stíhání učiněn. Není proto rozhodující, zda se tak stalo již v přípravném řízení či až v řízení před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2614/2003, publikovaný pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005). Nelze přitom bez výhrad souhlasit s žalobcem, že situace, kdy obviněný odmítl vypovídat ve smyslu §33 odst. 1 a §92 odst. 1 trestního řádu (srov. též čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), automaticky vylučuje možnost aplikace ustanovení §12 odst. 1 písm. a) zákona per analogiam z pohledu zavinění obviněného na trestním stíhání. Právo odepřít výpověď je tradičním institutem trestního procesního práva a má dopad právě do poměrů trestního řízení; to, že obviněný není povinen vypovídat, nesmí mu přinést újmu v řízení trestním, zejména tedy k výpovědi nesmí být nucen a jeho vina musí být spolehlivě prokázána jinými důkazy. Využití tohoto procesního práva však za určitých okolností může vést k důsledkům v hmotněprávní oblasti nároků na náhradu škody proti státu.
Rozhodně však zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání nelze bez dalšího spatřovat pouze v tom, že v pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své obhajobě, mezi které patří též právo nevypovídat. I zde se totiž musí uplatnit závěry o konkrétním vlivu takového postoje na průběh či zahájení trestního stíhání. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že žalobce odmítl vypovídat poté, co bylo trestní stíhání zahájeno a byly provedeny první úkony nutné obhajoby. Nelze proto přisvědčit dovolací námitce, že to byla absence výpovědi žalobce, co vedlo k zahájení trestního stíhání proti jeho osobě. Poté, co byl žalobce obžalován, záviselo rozhodnutí o vině na hodnocení celé řady důkazů (zčásti vzájemně rozporných), přičemž později učiněná výpověď žalobce byla jen jedním z posuzovaných důkazů, aniž by bylo zřejmé, že obsahovala natolik zásadní informaci, způsobilou radikálně změnit doposud zjištěný skutkový stav věci. Takové chování žalobce, které by před zahájením nebo v průběhu trestního stíhání zapříčinilo, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno, tedy nebylo v řízení o náhradu škody prokázáno a za daného skutkového stavu proto důvody pro zamítnutí žaloby z titulu zavinění žalobce na zahájení (vedení) trestního stíhání dány nebyly. K žádosti dovolatelky, aby byl v tomto směru v dovolacím řízení proveden jí navržený důkaz (trestním spisem Okresního soudu Plzeň – město, sp. zn. 3 T 68/2001), lze jen poukázat na ustanovení §243a odst. 2 o.s.ř., podle nějž dovolací soud provádí dokazování jen k prokázání důvodů dovolání, a to buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně nebo soudu dožádaného, nikoli ke zjištění sporného skutkového stavu (to je úkolem nalézacího řízení).
Na uvedených závěrech nic nemění ani v dovolání citovaná část rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2614/2003, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, publikovaný pod C 1971v Souboru rozhodnutí NS ČR, C. H. BECK, týkající se obecně vymezení problému zavinění na zahájení (pokračování) trestního stíhání.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že trestní stíhání si žalobce svým jednáním nezavinil, je správný a že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není naplněn; Nejvyšší soud ČR tudíž dovolání žalované podle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem, krácená o polovinu (§3 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po 1. 9. 2006). Sazba odměny za úkon představuje částku 16.850,- Kč, po krácení 8.425,- Kč, plus 300,- Kč paušál a 19 % DPH, celkově 10.382,75 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu