ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.2060.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 2060/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce JUDr. P. J. proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 20.475,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 172/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2001, č. j. 22 Co 236/2001-38, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2001, č. j. 22 Co 236/2001-38, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2001, č. j. 14 C 172/2000-16, s výjimkou výroků, jimiž bylo rozhodnuto o platební povinnosti žalované v částce 20.475,- Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 2. 2001, č. j. 14 C 172/2000-16, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20.475,- Kč s 12 % úrokem z prodlení z částky 20.475,- Kč od 1. 6. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci bylo dne 5. 8. 1998 vyšetřovatelem policie ČR sděleno obvinění ze spáchání trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1 a odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a že usnesením ze dne 8. 3. 1999, č. j. ČVS : OVV-911/10-98, bylo trestní stíhání zastaveno, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci; podle odůvodnění usnesení navíc nebylo prokázáno, že skutek spáchal žalobce. Žalobce byl v průběhu trestního stíhání zastupován advokátem, kterému za převzetí zastoupení, účast u výslechu obviněného, deset účastí u výslechu svědků a za sepis stížnosti na postup vyšetřovatele zaplatil dohodnutou smluvní odměnu ve výši 55.650,- Kč. Soud dospěl k závěru, že žalobci byla způsobena škoda nesprávným úředním postupem státu, spočívajícím ve sdělení obvinění ze spáchání trestného činu a v následném vedení trestního stíhání, které bylo později zastaveno z důvodu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, není trestným činem. Vyšetřovatel policie ČR se tak zjevně dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu §5 písm. b) a §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, a v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci škoda, neboť využil svého práva zvolit si obhájce, kterému zaplatil smluvní odměnu za právní služby. Výše náhrady škody je omezena podle §31 odst. 4 zákona mimosmluvní odměnou podle zvláštního předpisu a žalovaná částka odpovídá sazbě mimosmluvní odměny i náhradě hotových výdajů stanovených vyhláškou č. 177/1996 Sb. (13 úkonů po 1.500,- Kč a 13 režijních paušálů po 75,- Kč). K námitce žalované, že nárok na náhradu škody je podle §31 odst. 1 zákona vyloučen okolností, že žalobci nevznikla jiná škoda, soud dovodil, že výklad citovaného ustanovení opírající se o důvodovou zprávu k zákonu, zpracovanou samotnou žalovanou, není správný a že toto ustanovení ostatně na případy nesprávného úředního postupu nedopadá. Požadovaný úrok z prodlení je v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a náleží žalobci od 1. 6. 1999, kdy uplynula lhůta, kterou žalobce určil k zaplacení v dopisu ze dne 20. 4. 1999.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2001, č. j. 22 Co 236/2001-38, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru o věcné správnosti jeho rozhodnutí, byť se neztotožnil s právním závěrem, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem; odvolací soud s odkazem na judikaturu (např. I. ÚS 367/99 nebo Rc 29/2000) dovodil odpovědnost žalované za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Sdělení obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. totiž sice nelze považovat za rozhodnutí s formálními náležitostmi podle trestního řádu, lze však dovodit, že nárok na náhradu škody vzniklé sdělením obvinění se řídil ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Sdělením obvinění se začíná vést trestní stíhání (jde o realizaci zásady stíhání jen ze zákonných důvodů, která má zásadní význam i pro další průběh trestního řízení) proti určité osobě a ta může uplatňovat práva, která dává trestní řád obviněnému, např. právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů prováděných orgány činnými v trestním řízení. Dojde-li k zahájení trestního stíhání sdělením obvinění a řízení neskončí odsuzujícím rozsudkem, je dána odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, přestože proti sdělení obvinění není možné podat opravný prostředek; podmínka zrušení nezákonného rozhodnutí je splněna zproštěním obžaloby nebo zastavením trestního stíhání. Tento závěr lze podle odvolacího soudu vztáhnout i na výklad odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., jímž byl zákon č. 58/1969 Sb. nahrazen. Ohledně způsobu a rozsahu náhrady škody se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že ustanovení §31 zákona č. 82/1998 Sb. zahrnuje do náhrady škody náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí (odst. 1 tohoto ustanovení), a škoda je v daném případě představována právě náklady na obhajobu, které by žalobce nebyl nucen vynaložit, nebýt nezákonného rozhodnutí spočívajícího ve sdělení obvinění a trestním stíhání, v jehož rámci realizoval svá ústavou zaručená práva. Důvodnými neshledal odvolací soud ani odvolací námitky proti výroku o úroku z prodlení a odkázal přitom na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka má za to, že podle zákona č. 82/1998 Sb. nevzniká právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, které je spatřováno ve sdělení obvinění v trestním řízení v případech, kdy došlo ke skončení trestního stíhání z důvodů uvedených v §172 nebo §226 tr. ř., aniž je doloženo (v soudním řízení prokázáno), v čem spočívala konkrétní nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, tedy aniž je prokázáno, že bylo předmětné rozhodnutí pro nezákonnost příslušným orgánem na základě iniciativy žalobce zrušeno. Meritorní rozhodnutí trestního soudu, učiněné ve prospěch obviněného, bez dalšího ještě neznamená nezákonnost vedeného trestního stíhání (jeho zahájení) a není důkazem o tom, že trestní stíhání bylo nesprávným úředním postupem a nemělo být vůbec zahajováno. Zatímco pro sdělení obvinění podle zákona postačuje pouhé důvodné podezření, že byl spáchán skutek mající znaky trestného činu a kdo je jeho pachatelem, jistota beze všech pochybností je podmínkou až pro vynesení rozsudku. Namítá dále, že se nelze domáhat uložení sankce ve formě náhrady škody za jednání orgánu státu v souladu s platným právem, které mu dokonce zákon přikazuje. V konkrétním řízení o náhradu škody by tak muselo být prokázáno, že pro jednání orgánu činného v trestním řízení v době, kdy k němu došlo, nebyly dány zákonem stanovené podmínky. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1293/99, chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku lze považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho vedlejším následkem vznik majetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Dovolatelka dále tvrdí, že žalobci v souvislosti s jeho trestním stíháním nevznikla škoda, neboť vydání způsobená zvolením obhájce zásadně nese v trestním řízení obviněný (§151 odst. 1 tr. ř.). Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně vyložil znění §31 zákona č. 82/1998 Sb., protože logickým výkladem tohoto ustanovení lze dospět jedině k závěru, že náhradu nákladů řízení, jejichž součástí jsou i požadované náklady právního zastoupení, lze přiznat pouze tehdy, pokud součástí uplatněného nároku je i další škoda (náklady řízení nesmí představovat škodu jedinou) a vznik jiné škody než nákladů řízení nebyl žalobcem prokázán. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu i nesprávné posouzení nároku žalobce na přiznání úroků z prodlení, neboť prodlení mohlo nastat až po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nároku. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť v něm vymezené právní otázky jsou zásadního významu (výrok odvolacího soudu o připuštění dovolání je z tohoto hlediska bezvýznamný).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. (tj. před 1. 1. 2002, dále jen „tr. ř.“), nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není důvod k postupu podle §159 odst. 2 a 3 nebo §159a odst. 1. Trestní stíhání zahajuje tím, že této osobě nejpozději na počátku prvního výslechu sdělí, že ji stíhá jako obviněného, a učiní o tom záznam. Záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Opis záznamu vyšetřovatel doručí obviněnému a do 48 hodin jej zašle státnímu zástupci a obhájci.
Podle ustanovení §172 odst. 1 tr. ř. vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, a) je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, b) není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci, c) není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný, d) je-li trestní stíhání nepřípustné (§11 odst. 1), e) nebyl-li obviněný v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo f) zanikla-li trestnost činu.
Podle ustanovení §5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen „řádný opravný prostředek“), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.
Sdělení obvinění, jímž se podle trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001 zahajovalo trestní stíhání, je procesním úkonem, který se neprováděl formou usnesení, ale byl písemně zachycen v záznamu. Sdělení obvinění tedy nebylo rozhodnutím ve smyslu §119 trestního řádu a nenabývalo právní moci, nýbrž bylo opatřením, jímž se mění procesní postavení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu. Od okamžiku sdělení obvinění lze proti ní jako proti obviněnému použít všech prostředků podle trestního řádu.
I přesto, že sdělení obvinění není rozhodnutím, je správný závěr odvolacího soudu, že nárok na náhradu škody způsobené sdělením obvinění je třeba posuzovat podle §5 písm. a), §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb. jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, a nikoli nesprávným úředním postupem. V tomto směru lze odkázat na již vyslovený právní názor v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1800/98, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 29/2000 (stejný názor zaujal i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 367/99, publikovaném pod č. 23 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2001.). I když se obě uvedená rozhodnutí týkají odpovědnosti státu za škodu podle dříve platného zákona č. 58/1969 Sb., jejich závěry o charakteru nároku na náhradu škody vzniklé zaplacením nákladů nutné obhajoby v případě zastavení trestního stíhání, jež nebylo zahájeno rozhodnutím, nýbrž sdělením obvinění, platí i podle nyní platného zákona č. 82/1998 Sb. V opačném případě by totiž ten, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, neboť skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění, není trestným činem, i ten, kdo byl z téhož důvodu zproštěn obžaloby, byl vyloučen z uplatňování nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. jen proto, že v důsledku změny úpravy trestního procesu (trestní řád ve znění účinném od 1. 1. 1994 do 31. 12. 2001) mu bylo obvinění sděleno formou opatření a nikoliv rozhodnutím (usnesením o vznesení obvinění) a že zákon č. 82/1998 Sb. nepovažoval za nutné takové případy opatřit samostatnou skutkovou podstatou odpovědnosti státu. Výklad zákona, který by opomíjel historický přístup, vycházel by pouze z doslovného znění jeho jednotlivých ustanovení a nereagoval by na změny ustanovení trestního řádu týkající se zahájení trestního stíhání určité osoby, by odporoval smyslu a účelu zákona č. 82/1998 Sb. V posuzovaném případě je tedy třeba dovodit právo na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., způsobené nezákonným sdělením obvinění, když trestní řád ve znění účinném před 1. 1. 2002 nezná institut zrušení sdělení obvinění pro nezákonnost [kromě případu zrušení sdělení obvinění státním zástupcem podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř.]. Ostatně o stejná východiska se opírá i nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 429/01, publikovaný v příloze časopisu Soudní rozhledy „Z aktuálních nálezů Ústavního soudu“, 5/2002, str. 61 a násl., a to ohledně nároku posuzovaného již podle zákona č. 82/1998 Sb.
Z hlediska splnění podmínky zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (§8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), je-li zastaveno trestní stíhání, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci (jak tomu bylo v posuzovaném případě), lze i nadále vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaného pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, ročník 1991, s tím, že zastavení trestního stíhání má v takovém případě stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Kromě toho platí, že v případě pravomocného odsuzujícího nebo zprošťujícího rozsudku soud nevydává žádné rozhodnutí, kterým by rušil opatření o sdělení obvinění nebo pravomocná rozhodnutí, pro něž bylo sdělení obvinění zákonnou podmínkou (např. rozhodnutí o vazbě obviněného).
Další z podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím v trestním řízení je (nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné), že účastník využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí řádný opravný prostředek. I když sdělení obvinění představuje závažný zásah do základních práv a svobod, není proti němu podle trestního řádu, ve znění účinném před 1. 1. 2002, přípustná stížnost (po tomto datu se právní úprava sdělení obvinění vrátila k formě usnesení, podobně jako tomu bylo v trestním řádu ve znění účinném před 1. 1. 1994). Sdělení obvinění podléhá pouze přezkumu státního zástupce v rámci dozoru nad zachováváním zákonnosti podle §174 tr. ř. Neodůvodněné nebo nezákonné sdělení obvinění je oprávněn státní zástupce zrušit podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř. a může je nahradit i vlastním sdělením obvinění. Obviněný však nemá právo bránit se sdělení obvinění některým z řádných opravných prostředků podle §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., takže zákonná podmínka uvedená v tomto ustanovení nemůže být naplněna. I v tomto směru lze nadále vycházet ze shora citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k odpovědnosti za škodu podle předchozí právní úpravy.
Nelze souhlasit s názorem vysloveným v dovolání, že jen v případě, že orgán činný v trestním řízení jednal v přímém rozporu se zákonem, vzniká nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Tento zákon totiž neváže vznik nároku na náhradu na předpoklad, že státní orgán porušil své zákonné povinnosti, popř. se dopustil tzv. excesu, nýbrž zakládá objektivní odpovědnost státu za škodu na zcela jiných principech. Ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno a jenž byl zproštěn obžaloby, má ve smyslu výše řečeného zásadně právo na náhradu škody, způsobené sdělením obvinění; takové právo nemá pouze ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám a kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Žádný z těchto důvodů vylučujících nárok na náhradu škody na straně žalobce však žalovaná v řízení netvrdila ani neprokazovala.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Tvrdí, že logickým výkladem tohoto ustanovení lze dospět jedině k závěru, že náhradu nákladů řízení, jejichž součástí jsou i požadované náklady právního zastoupení, lze přiznat pouze tehdy, pokud součástí uplatněného nároku je i další škoda (náklady řízení nesmí představovat škodu jedinou) a vznik jiné škody než nákladů řízení musí být žalobcem prokázán.
Zákon č. 82/1998 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody, která se uhrazuje, a zásadně neupravuje (kromě ustanovení §27 o nákladech na výživu po poškozeném, který zemřel, a nákladech spojených s léčením a nákladech pohřbu a ustanovení §28 až 30 o určení výše ušlého zisku) ani rozsah její náhrady. Podle §26 zákona je třeba vycházet z obecného pojetí způsobu a rozsahu škody podle občanského zákoníku (srov. §442 obč. zák.), přičemž náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody upravuje ustanovení §31 zákona č. 82/1998 Sb.
Podle §31 odst. 1 zákona náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a v řízení, v němž bylo vydáno zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, nebo rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu. Podle odst. 3 tohoto ustanovení účinného do 5. 6. 2002 nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody vznikne pouze tehdy, pokud rozhodnutím vznikla škoda a pokud náhrada nákladů již nebyla přiznána podle procesních předpisů.
Zákon č. 82/1998 Sb. tedy výdaje poškozeného v trestním řízení nepovažuje za pouhý procesní nárok, který vzniká až na základě konstitutivního rozhodnutí soudu v trestním řízení, nýbrž za škodu, tj. za nárok hmotněprávní. Na rozdíl od předchozí úpravy (zákon č. 58/1969 Sb.) totiž výslovně náhradu nákladů řízení zahrnuje do náhrady škody. Jazykovým výkladem daného ustanovení lze dovodit, že nárok na náhradu nákladů řízení může být odškodněn pouze v případě, že náhrada nákladů nebyla v původním řízení poškozenému přiznána podle procesních předpisů a že náklady řízení, jejichž náhrady se poškozený podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhá, již skutečně vynaložil, tedy že v jeho majetkové sféře došlo zaplacením nákladů řízení k majetkové újmě (ke vzniku škody). Znamená to, že nárok na náhradu nákladů řízení nemá např. obviněný, v jehož případě nesl náklady na nutnou obhajobu (§151 odst. 1 věty druhé trestního řádu) stát.
Je proto správný názor odvolacího soudu, že ze znění ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nelze dovodit ještě další podmínku pro vznik nároku na náhradu nákladů řízení, a to vznik jiné další škody, a že náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody podle zákona lze přiznat, i když jiná další škoda rozhodnutím nevznikla. Pro úplnost je třeba uvést, že ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 234/2002 Sb., a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (částka 88/2002 Sb., kde byl nález publikován, byla rozeslána dne 6. 6. 2002).
Dovolatelce lze přisvědčit pouze v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku úroku z prodlení, konkrétně vymezení okamžiku, kdy se žalovaná v prodlení ocitla.
Podle §517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 části věty před středníkem tohoto ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení.
Podle §15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. přizná-li ústřední orgán náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.
Z této úpravy je zřejmé, že stát je povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. Teprve marným uplynutím této lhůty, nikoliv uplynutím lhůty stanovené poškozeným při uplatnění nároku, ocitá se stát jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§489 obč. zák.) v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (srov. též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. 24 C 531/92, publikovaný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996).
Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v posuzovaném případě okamžik vzniku prodlení odvíjel od požadavku neprodleného zaplacení náhrady škody uplatněného v dopise poškozeného ze dne 20. 4. 1999, nikoliv od data uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku poškozeným u příslušného orgánu, spočívá jeho výrok o platební povinnosti žalované ohledně úroku z prodlení na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci 12 % úrok z prodlení z částky 20.475,- Kč od 1. 6. 1999 do zaplacení, a v závislém [§242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.] výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že stejnými vadami, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, trpí i rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek v odpovídajícím rozsahu zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný ve výroku týkajícím se platební povinnosti žalované ohledně částky 20.475,- Kč, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2003
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu