ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2076.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2076/2020-198
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: AAAAA (pseudonym) , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a. s. , IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zastoupená JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, o 393 176 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 42/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 53 Co 28/2020-181, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 53 Co 28/2020-181, v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba v rozsahu 230 000 Kč s příslušenstvím zamítá, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 11. 2019, č. j. 6 C 42/2017-160, uložil žalované zaplatit žalobkyni 375 586,42 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 17 589,58 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III a IV). Rozhodl tak o žalobě na zaplacení doplatku bolestného ve výši 99 256 Kč, nákladů spojených s uplatněním nároku ve výši 43 920 Kč a další nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla účastnicí dopravní nehody dne 1. 3. 2014, kterou zavinila J. K. a při které žalobkyně utrpěla vážná zranění, vyžadující dlouhodobé léčení. V době nehody bylo žalobkyni 6 let. J. K. měla sjednané pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla u žalované. Znalec MUDr. Vladimír Kolařík ohodnotil bolest podle metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (uveřejněné pod číslem 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dále jen „Metodika“, celkem 2 207,75 body a žalovaná z tohoto titulu vyplatila žalobkyni 473 097 Kč. Žalobkyně dále vynaložila náklady právního zastoupení v souvislosti s uplatněním nároku u žalované a část těchto nákladů ve výši 43 920 Kč jí nebyla uhrazena. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce podle §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a podle §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dopravní nehody (dále jen „o. z.“). Ohledně doplatku bolestného vycházel ze znaleckého posudku s tím, že 1 bod měl v roce 2014 hodnotu 251,28 Kč a celkové bolestné tak činí 554 763,42 Kč. Jestliže žalovaná z tohoto titulu vyplatila žalobkyni doposud částku 473 097 Kč, zbývá k doplacení částka 81 666,42 Kč, která byla také přiznána a ve zbylém rozsahu (17 589,58 Kč) byla žaloba zamítnuta. Důvodným shledal soud prvního stupně i nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků v částce 43 920 Kč. Stejně tak soud vyhověl i nároku na náhradu další nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč, přičemž přihlédl k věku žalobkyně v době dopravní nehody a k duševním útrapám spojeným s léčením. Je podle něj zřejmé, že v tomto věku nebyla žalobkyně schopna racionálně posoudit následky svého zranění, které vnímala velmi intenzivně a měla strach, že již nikdy nebude moci chodit či provozovat běžné činnosti dětí jejího věku. Tato obava byla umocněna i tím, že rehabilitace nepostupovala bez komplikací, naopak docházelo k počínajícímu ochrnutí dolních končetin, žalobkyně tak musela být znovu operována a tato operace byla neočekávaná a traumatizující. Přihlédl i k okolnostem nástupu do první třídy, kdy s žalobkyní musela docházet do výuky její matka, žalobkyně měla ve třídě postel, aby mohla střídavě odpočívat, což důvodně vnímala jako omezení oproti ostatním spolužákům. V důsledku dopravní nehody u ní navíc propukla úzkostná porucha, která vyžadovala návštěvu psychologa a žalobkyně je dodnes silně fixovaná na matku. Dále bylo prokázáno, že v důsledku užívání kortikosteroidů u ní v sedmi letech propukla tzv. předčasná puberta. Velmi náročným obdobím pro ni byly i tři měsíce po druhé operaci, kdy byla v domácím léčení upoutána na lůžko a vyžadovala celodenní péči, což pro ni bylo v průběhu léta velmi náročné a frustrující i proto, že trpí ADHD s projevy hyperaktivity. Její stav se sice zlepšuje, avšak úzkostnou poruchou ve slabším rozsahu trpí dodnes.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 53 Co 28/2020-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 250 000 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba v rozsahu 230 000 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak jej v této části vyhovujícího výroku a ve výroku IV ohledně náhrady nákladů státu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu a žalobní nárok na 250 000 Kč s příslušenstvím posuzoval jako další nemajetkovou újmu ve smyslu §2958 o. z., neboť takto byl tento nárok v žalobě výslovně vymezen. Uzavřel, že tak, jak byly skutkově vylíčeny duševní útrapy žalobkyně ve vztahu k nároku na zaplacení další nemajetkové újmy, lze považovat za individuální a běžnému chodu věcí se vymykající okolnosti pouze ty, které se vztahují k nástupu žalobkyně do první třídy základní školy. Těmto specifickým okolnostem případu podle odvolacího soudu odpovídá odškodnění další nemajetkové újmy částkou 20 000 Kč. Další okolnosti, které žalobkyně podřazuje pod uplatněný nárok, však podle odvolacího soudu z tohoto titulu odškodnitelné nejsou, jelikož nejde o obtíže, jež by významně vybočily z obvyklého způsobu léčby či omezení z ní plynoucích. Z titulu další nemajetkové újmy tedy nelze již odškodnit vedlejší účinky užívaných léků, strach z léčebných zákroků (druhá operace), obavy z dalšího vývoje zdravotního stavu, nesamostatnost či závislost na péči třetích osob a obdobné nepříjemné a omezující okolnosti, neboť ty jsou pravidelně spojené s léčením, případně s hospitalizací ve zdravotnickém zařízení pro každého pacienta s obdobným typem zranění. Odškodnitelná pak nemůže být ani případně vzniklá (a podle žalobních tvrzení trvající) úzkostná porucha, jež by mohla spadat pouze pod náhradu za ztížení společenského uplatnění jako trvalý nepříznivý následek úrazu. V částce 230 000 Kč tedy odvolací soud shledal nárok na náhradu další nemajetkové újmy nedůvodným.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 250 000 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba v rozsahu 230 000 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak jej v této části vyhovujícího výroku a ve výroku IV ohledně náhrady nákladů státu potvrdil, podala žalobkyně dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v hmotněprávní otázce výkladu §2958 o. z. a v procesní otázce vázanosti soudu žalobou, případně ohledně další nemajetkové újmy jde o otázku dosud v daných skutkových okolnostech neřešenou, anebo by měla být posouzena jinak. Jako dovolací důvod dovolatelka uvedla nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který při stanovení výše bolestného vyšel pouze z paušálního bodového ohodnocení vypočteného podle Metodiky a nezohlednil konkrétní průběh jejího léčení. Samotné vyčíslení bolestného podle Metodiky podle dovolatelky nesnímá ze soudu povinnost zabývat se tím, zda takto stanovená částka plně vyvažuje bolesti poškozeného a zda je v souladu se zásadou slušnosti. Soud prvního stupně bez dalšího vycházel z Metodiky, aniž by se zabývaly konkrétními okolnostmi případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15). Podle jejího názoru jsou skutečnosti uvedené v žalobě (a v řízení prokázané) specifickými okolnostmi vymykajícími se obvyklému způsobu léčby, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru. Proto bylo namístě tyto okolnosti zohlednit při stanovení peněžité náhrady podle §2958 o. z., a to bez ohledu na to, zdali mají být posouzeny jako další nemajetková újma nebo bolestné v širším smyslu. Namítá rovněž, že náhrada újmy za její omezení při nástupu do první třídy základní školy je v projednávaném případě nepřiměřeně nízká a nevyvažuje plně vytrpěné bolesti, což vyplývá i z porovnání její výše s náhradami poskytovanými cestujícím v letecké dopravě v případě zrušeného letu (až 600 eur) nebo za rok nepřiměřeně dlouhého soudního řízení (15 až 20 tisíc Kč/rok). Pokud pak Městský soud v Praze posuzoval uplatněný nárok pouze jako další nemajetkovou újmu „neboť takto byl tento nárok v žalobě výslovně vymezen“, je takový postup v rozporu se zásadou iura novit curia (soud zná právo), jelikož soud není vázán právní kvalifikací uvedenou v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, nebo jeho usnesení ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 936/2018 a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5173/2016). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., se nejprve zabýval jeho přípustností.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou tento soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů státu, není přípustné s ohledem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Pokud dovolání dále směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou tento soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 20 000 Kč s příslušenstvím, není k jeho podání dovolatelka oprávněna. K podání dovolání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 154). V tomto rozsahu dovolatelce žádná újma nevznikla, proto její dovolání není v této části subjektivně přípustné [§243b, §218 písm. b) o. s. ř.].
Ustanovení §2958 o. z., na základě něhož odvolací soud stanovil výši náhrady nemajetkové újmy, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda určitá částka v konkrétním případě představuje odpovídající náhradu za vytrpěnou újmu na zdraví, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Závěr odvolacího soudu, že náhrada za další nemajetkovou újmu v částce 20 000 Kč vystihuje míru strádání a obtíží dovolatelky při nástupu do první třídy, a že tudíž v rozsahu převyšujícím tuto částku je uplatněný nárok neopodstatněný, není zjevně nepřiměřený, odpovídá skutkovým zjištěním a je přiléhavě odůvodněn. Odvolací soud v daném případě vycházel z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci.
Za nepřiléhavé považuje dovolací soud výtky dovolatelky, podle kterých má nepřiměřenost náhrady další nemajetkové újmy za omezení při docházce do první třídy vyplývat z porovnání s výší náhrad poskytovaných cestujícím v letecké dopravě v případě zrušení letu (až 600 eur) a za rok nepřiměřeně dlouhého soudního řízení (15 až 20 tisíc Kč/rok). Obecně lze souhlasit, že judikatura Ústavního soudu vyžaduje srovnatelnost náhrad za různé újmy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, body 56 a 57). Vzhledem k rozdílné povaze újem a mnohosti faktorů ovlivňujících výši náhrady směřující k jejich odčinění je sice žádoucí orientační zařazení dotčeného práva do hierarchie chráněných hodnot, avšak nelze z něj vyvodit zjednodušující závěr, že by náhrada přiznaná v konkrétním případě byla bez dalšího, jen s ohledem na to, že je vyšší nebo nižší než náhrada přiznaná ve skutkově zcela odlišných případech jiných nemajetkových újem, nepřiměřená. Srovnání s odškodněním v případě zrušeného letu není možné už z toho důvodu, že se jedná o náhradu paušální. Náhrada další nemajetkové újmy však vychází z okolností jednotlivého případu. Ani srovnání s odškodněním za nepřiměřeně dlouhé řízení nelze považovat v projednávané věci za vhodné. V těchto případech se odškodňuje zcela jiná nemajetková újma, jde o zásah do jiného druhu osobnostních práv. Zároveň se k jejímu stanovení využívají jiné mechanismy a zohledňují se odlišné okolnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2207/2020). Za přiléhavější je tedy třeba považovat srovnání s případy jiné nemajetkové újmy utrpěné v souvislosti s ublížením na zdraví.
Jelikož dovolání proti právě zmíněným částem výroku I rozsudku odvolacího soudu není přípustné, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Za souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a tedy nezakládající přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., lze pokládat také závěr odvolacího soudu, že ostatní výše zmíněné útrapy dovolatelky (tedy s výjimkou útrap spojených s omezeními při docházce do první třídy základní školy) nelze podřadit pod nárok na náhradu další nemajetkové újmy, neboť spadají pod náhradu za bolest nebo za ztížení společenského uplatnění. Smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (srov. též obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu §2957 věty třetí o. z.), a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách (tzv. bolest v širším smyslu). Výkladem §2958 o. z. nelze dovodit, že nyní má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů. Nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Nemožnost věnovat se svým zálibám, vedlejší účinky léků, strach z léčebných zákroků, obavy z dalšího vývoje zdravotního stavu, nesamostatnost či závislost na péči třetích osob, odloučení od rodiny a přátel a obdobné nepříjemné a omezující okolnosti jsou pravidelně spojené s léčením, případně s hospitalizací ve zdravotnickém zařízení pro každého pacienta. Nespadají tudíž do kategorie tzv. další nemajetkové újmy ve smyslu §2958 o. z. Nelze také oddělit vnímání fyzické bolesti poškozeným od negativního vnímání nepohodlí spojeného s léčením. Míru takových obtíží je třeba zohlednit při stanovení výše bolestného, neboť bodové hodnocení lékaře (znalce) je pouze východiskem, na jehož základě soud určuje konečnou výši náhrady s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu, jejichž demonstrativní výčet obsahuje §2957 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, uveřejněný pod číslem 51/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dále „Sb. rozh. tr.“, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2207/2020). U náhrady za ztížení společenského uplatnění se pak odčiňují obtíže a útrapy spojené s trvalým zhoršením zdravotního stavu, pro něž je poškozený zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností, zejména v oblasti pracovního či studijního zapojení, rodinných vztahů, obvyklých činností při péči o svou osobu a domácnost, či rekreačních a volnočasových aktivit apod. (blíže již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019, publikované pod č. 39/2020 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud však shledal, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky vázanosti soudu žalobou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné pro tu část rozhodnutí odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 250 000 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba v rozsahu 230 000 Kč s příslušenstvím zamítá.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod číslem 78/2004 Sb. rozh. obč.).
Odvolací soud pochybil, pokud žalobní nárok na zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím posuzoval výlučně z hlediska další majetkové újmy s odůvodněním, že „ takto byl tento nárok v žalobě výslovně vymezen “. Je pravda, že §2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodní události, a je nutné je v žalobě přesně vyčíslit a každý nárok podložit konkrétními skutečnostmi. Žaloba v takových případech musí obsahovat (třeba i laickým popisem) specifikaci okolností, z nichž poškozený dovozuje vznik škodní události (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3584/2012, publikované pod C 14698 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Protože soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 3006/19). Přiřazení jednotlivých plnění, jichž se žalobce domáhá na základě různých skutkových tvrzení, k jednotlivým nárokům zakotveným v §2958 o. z., je však věcí právní kvalifikace, která náleží soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 219/2021).
Pokud odvolací soud v projednávané věci shledal, že určitá jednotlivá plnění, jichž se dovolatelka domáhala na základě různých skutkových tvrzení, jí nelze přiznat z titulu náhrady další nemajetkové újmy ve smyslu §2958 o. z., měl za povinnost posoudit, zda dovolatelce nenáleží z titulu ostatních nároků na náhradu újmy na zdraví. Přesněji řečeno měl odvolací soud povinnost posoudit, zda v řízení tvrzená a prokázaná nemajetková újma dovolatelky splňuje obecné předpoklady pro náhradu újmy na zdraví a zda byla plně odškodněna soudem prvního stupně, ať již jako náhrada za bolest, ztížení společenského uplatnění nebo další nemajetkovou újmu, přičemž přiřazení plnění k jednotlivým nárokům zakotveným v §2958 o. z., jak již bylo výše řečeno, je věcí právní kvalifikace, která náleží soudu. Jelikož takto odvolací soud nepostupoval, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ostatně žalobkyně v přednesu své zástupkyně u jednání dne 16. 10. 2019 uvedla, že se nebrání tomu, aby nárok jí označovaný jako náhrada další nemajetkové újmy byl posouzen jako nárok na bolestné v širším slova smyslu.
Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl s ohledem na uvedený nedostatek v úvahách odvolacího soudu naplněn, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 250 000 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba v rozsahu 230 000 Kč s příslušenstvím zamítá, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení tak soud neopomene zvážit a zdůvodnit, jak mají být kvalifikovány (a případně ohodnoceny přiměřenou částkou peněžité náhrady) okolnosti doprovázející základní obtíže žalobkyně spojené s úrazem, zejména prožívání průběhu léčby s ohledem na nízký věk poškozené, povaha a dopady zjištěné úzkostné poruchy, strach z další operace a obavy z dalšího zhoršení zdravotního stavu (viz §2957 věta druhá o. z.) a propuknutí tzv. předčasné puberty v důsledku užívání kortikosteroidů. Nepřehlédne přitom, že bodové hodnocení bolesti posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, slouží k objektivizaci bolestivých stavů a k vyčíslení základní náhrady bolestného, kterou ovšem soud v odůvodněných případech do výsledné podoby ještě upraví zvýšením či snížením (modifikací) podle konkrétních okolností případu s využitím zákonem stanovených a soudní praxí dovozených hledisek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2207/2020). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu