ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.210.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 210/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: městská část Praha 8, se sídlem úřadu v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupená JUDr. Zdeňkem Stejskalem, advokátem se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Poděbrad 18, proti žalovanému: K. R. J., zastoupený JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, o 33.487,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 293/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2007, č. j. 12 Co 526/2006-165, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2007, č. j. 12 Co 526/2006-165, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 30.677,- Kč s příslušenstvím, se zamítá a ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Víta Vohánky, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5.
Odůvodnění:
Poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 2004, č. j. 12 Co 124/2004-103, pro nesprávně zjištěný skutkový stav zrušil rozsudek ze dne 12. 12. 2003, č. j. 26 C 293/2002-80, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 3. 2006, č. j. 26 C 293/2002-125, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 11. 2006, č. j. 26 C 293/2002-148, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 33.487,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 17. 10. 2002 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně 566,- Kč a zbytku požadovaných úroků z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na zaplacení ušlého nájemného a úhrad za služby spojené s nájmem nebytového prostoru za období od září roku 2001 do května roku 2002 (dále též jen „rozhodné období“). Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva na nebytové prostory stavebně určené jako sklad k provozování obchodu a služeb i přes absenci souhlasu příslušného správního orgánu; žalovaný je jako nájemce fakticky užíval do června roku 2000, kdy je vyklidil z důvodu, že považoval nájemní smlouvu za neplatnou, avšak žalobkyni je v rozhodném období nepředal a na nájemném ani zálohách ničeho neuhradil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný tím, že nebytové prostory nepředal žalobkyni, porušil povinnost předcházet škodám ve smyslu §415 obč. zák. a odpovídá podle §420 odst. 1 obč. zák. za škodu ve formě ušlého zisku, který žalobkyni vznikl tím, že nemohla nebytové prostory v rozhodném období pronajímat jinému nájemci, a to ve výši obvyklého měsíčního nájemného určeného znaleckým posudkem 30.677,- Kč, a za skutečnou škodu spočívající v zaplacených úhradách za služby spojené s nájmem nebytového prostoru za rozhodné období ve výši 2.810,- Kč; ve zbytku pak neshledal žalobu důvodnou.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2007, č. j. 12 Co 526/2006-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování o přípis žalobkyně adresovaný žalovanému dne 31. 5. 2006, v němž sděluje, že žalovaný předmětné nebytové prostory předal zaměstnankyni žalobkyně formou položení klíčů na stůl a na výzvu, že nebytový prostor musí předat fyzicky, nereagoval a odešel; z něj soud dovodil, že žalovaný v dubnu 2001, tedy ještě před rozhodným obdobím, předal žalobkyni klíče od předmětu nájmu, čímž jí dal zřetelně najevo, že prostory užívané na základě neplatné nájemní smlouvy již užívat dále nehodlá (byť je v praxi obvyklé i fyzické předání předmětu nájmu, nelze za absence tvrzení žalobkyně o dalším užívání objektu žalovaným dovodit příčinnou souvislost mezi tímto porušením právní povinnosti a tvrzeným vznikem škody). Navíc při opačném závěru o skutkovém stavu by podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu musela žalobkyně tvrdit a prokázat, že v rozhodném období měla reálnou možnost nebytové prostory určitému nájemci za určitou výši nájemného pronajmout a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, nebýt protiprávního jednání žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a které odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Nesouhlasí s posouzením uplatněného nároku jako nároku na náhradu škody a tvrdí, že užívání cizí nemovitosti bez platné nájemní smlouvy je bezdůvodným obohacením, což kvalifikovala již v žalobě. Odvolací soud totiž nesprávně vycházel z toho, že žalovaný v rozhodném období nebytové prostory již neužíval, avšak podle žalobkyně žalovaný klíče neodevzdal, nevyklidil pronajaté prostory, ponechal si možnost odběru plynu a ani neučinil žádný relevantní úkon, ze kterého by bylo možno dovozovat, že nebytový prostor nehodlá již užívat. Namítá, že ani z jejího dopisu žalovanému z 31. 5. 2006 nevyplývá doba, kdy došlo k předání klíčů, přesto odvolací soud uzavřel, že k předání klíčů došlo ještě před rozhodným obdobím. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť napadené rozhodnutí je po stránce skutkové i právní správné. Tvrzení žalobkyně označil za ryze účelová a značně zkreslená, žalovaný nebytové prostory vyklidil v červnu roku 2000 a dále je neužíval, v dubnu 2001 odevzdal klíče, tudíž na jeho straně nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno a žádným způsobem nevyvrátila skutečnost, že k předání nebytových prostor došlo ještě před rozhodným obdobím.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), při projednání a rozhodnutí věci postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí. Zabýval se nejprve přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 33.487,- Kč jedním výrokem, rozhodoval jím současně o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Uvedená částka je totiž souhrnem částek představujících náhradu ušlého zisku (30.677,- Kč) a náhradu nákladů vynaložených na služby související s nájmem nebytového prostoru (2.810,- Kč), jde tedy o nároky odlišné povahy s rozdílnými předpoklady pro vznik odpovědnosti. Protože se jedná o samostatné nároky, je přípustnost dovolání třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000). Jelikož nárok na náhradu nákladů na služby související s nájmem nebytového prostoru (2.810,- Kč) nepřevyšuje částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na uvedený závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků částku 20.000,- Kč přesahuje. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně ohledně částky 2.810,- Kč podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně 30.677,- Kč, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad nebyla dovolatelkou namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.
Dovolatelka brojí proti závěru, že nebylo prokázáno užívání předmětných nebytových prostor žalovaným v období od září 2001 do května 2002; uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některému svědkovi měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet apod. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení. Odvolací soud po doplnění řízení dalším dokazováním v souladu s §213 odst. 1, 4 o.s.ř. si pro hodnocení důkazů opatřil podklady rovnocenné s těmi, z nichž vycházel soud prvního stupně, a měl tak podmínky k tomu, aby provedené důkazy mohl sám zhodnotit podle §132 o.s.ř. a odchýlit se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Při svém rozhodnutí odvolací soud přihlížel pouze ke zjištěním, čerpaným z důkazů, které byly v řízení před soudy obou stupňů provedeny, takže vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. V odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) způsobilý tento dovolací důvod založit. Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, která v základních sporných otázkách nemají oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako druhý důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Žalobkyně, jak sama uvádí v žalobě a jejích doplněních, se domáhá zaplacení žalované částky „z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v ušlém nájemném a zálohách na službách, které by mohla žalobkyně sjednat s novým nájemcem, neboť žalovaný tím, že žalobkyni předmětný nebytový prostor nepředal, tak žalobkyni pronájem tohoto nebytového prostoru znemožnil“; došlo tak ke zmenšení majetku žalobkyně právě o žalovanou částku, protože jinak by mohla pronajmout nebytový prostor jinému nájemci“. Dovolací námitky tedy směřují proti aplikaci ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody (§415 a násl. obč. zák.).
Skutek se v tzv. sporném řízení odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 o.s.ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné o čem má soud rozhodnout. Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. "z nájemní smlouvy“), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl (kvalifikoval). Aby bylo možno ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, publikované pod č. 119 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998). Je totiž třeba vycházet z toho, že nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak charakterizován a vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda žalobce právní důvod požadovaného plnění uvádí či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 962).
Odvolací soud tedy nepochybil, pokud uplatněný nárok posoudil na základě tvrzení žalobkyně v průběhu řízení a na základě zjištěného skutkového stavu jako nárok na náhradu škody podle příslušných ustanovení občanského zákoníku a nikoli jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jak jej kvalifikovala žalobkyně v žalobě. S právním posouzením učiněným odvolacím soudem se dovolací soud plně ztotožňuje, neboť za situace, kdy žalobkyně tvrdí, že jí v důsledku jednání žalovaného, který jí předmětné nebytové prostory nepředal, „ušlo nájemné“ za rozhodné období, neboť by je mohla pronajmout jinému nájemci, a současně se jí nepodařilo prokázat (jak shora uvedeno), že by v rozhodném období žalovaný stále tyto nebytové prostory užíval, nepřichází v úvahu jiná právní kvalifikace než odpovědnost za škodu, spočívající v ušlém zisku, kterého mohlo být dosaženo od jiného nájemce.
Dovolatelce lze přisvědčit, že účastníci neplatné smlouvy mají podle §457 obč. zák. právo na vrácení plnění, které si vzájemně poskytli, přičemž nelze-li plnění vrátit (jako tomu je i u plnění spočívajícího v užívání věci), náleží odpovídající finanční náhrada. To však platí pouze tehdy, bylo-li skutečně takové plnění poskytnuto, tj. užíval-li skutečně v rozhodném období účastník věc, což v daném případě (jak výše uvedeno) žalobkyně neprokázala. Pro úplnost lze uvést, že nárok z titulu bezdůvodného obohacení (samozřejmě jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady pro jeho vznik) může být opodstatněn toliko tehdy, jestliže povinnost vydat přijaté plnění neupravuje jiný právní titul (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1506/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, sv. 27, pod C 2094).
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud v řízení o náhradě škody, jež je ve smyslu ustanovení §120 o.s.ř. tzv. řízením sporným, postupoval v souladu s procesními předpisy i ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 812/99, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005), podle níž má účastník povinnost podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. tvrdit všechny rozhodující skutečnosti potřebné z hlediska právních norem, podle nichž má být věc posuzována, a povinnost důkazní spočívající v povinnosti označit důkazy, jimiž svá tvrzení hodlá prokázat. Nesplnění některé z těchto povinností má za následek neúspěch ve sporu. Zároveň je namístě připomenout, že skutkovým vymezením nároku v žalobě je soud vázán a nemůže žalobci přiznat plnění na základě jiného skutkového základu, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než který se stal předmětem řízení.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení náleží žalovanému náhrada nákladů dovolacího řízení, vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem, krácená o polovinu (§3 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po 1. 9. 2006). Sazba odměny představuje částku 13.000,- Kč, po krácení 6.500,- Kč, což spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění), vše navýšeno o 20 % DPH podle §137 odst. 3 o.s.ř., činí celkově 8.160,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu