ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2185.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 2185/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně FVE Petrovice a. s. , se sídlem Praha 7, Přívozní 1054/2, IČO 24662721, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Úvaly, Dvořákova 1624, proti žalované E.ON Distribuce, a. s. , se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, IČO 28085400, o 401.730.154 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 449/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2017, č. j. 22 Co 2132/2016-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2017, č. j. 22 Co 2132/2016-170, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2016, č. j. 9 C 449/2014-160, jímž soud prvního stupně zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že soudní poplatek za návrh na zahájení řízení nebyl uhrazen spolu s jeho podáním, žalobkyně nebyla od placení soudních poplatků osvobozena a nevyhověla výzvě soudu prvního stupně ze dne 1. 2. 2016, aby zaplatila soudní poplatek ve lhůtě 14 dnů od doručení výzvy. Dospěl proto k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 549/1991, o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Pro úplnost dodal, že soudní poplatek byl soudem prvního stupně vyměřen ve správné výši 4.100.000 Kč. Dále pak, že odvolací soud nemohl zohlednit podání žalobkyně ze dne 21. 12. 2016, jímž vzala svůj návrh na zahájení řízení zpět v rozsahu 312.704.986 Kč, neboť před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu nebylo žalobkyní na soudním poplatku zaplaceno ničeho, nebylo proto možno zrušit usnesení soudu prvního stupně postupem dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zdůvodňuje ho nesprávným právním posouzením věci. Má za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, neboť potvrdil rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku i přes existenci reálného nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku dovolatelce vznikla újma, a i přes skutečnost, že dovolatelka tvrdila a prokazovala existenci jiné události, která jí přímo brání v zaplacení soudního poplatku. Tímto se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3115/2015. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně nereflektoval podané částečné zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, v jehož důsledku důvod pro zastavení řízení odpadl, respektive poplatková povinnost ve výši 4.100.000 Kč zanikla. Tímto nesprávným postupem se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 ICdo 38/2015. Zmíněnými postupy bylo dle dovolatelky zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a to tím, že jí byla odepřena spravedlnost. K tomu pak odkazuje na vybranou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), z níž plyne zásada, že finanční omezení přístupu k soudu musí splňovat legitimní cíl a být tomuto cíli přiměřená, výše soudního poplatku musí být stanovena s přihlédnutím k okolnostem daného případu, včetně schopnosti dotyčné osoby poplatek v určené výši zaplatit. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně mění tak, že se řízení nezastavuje.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 3 o. s. ř.), účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve svém stanovisku občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. Cpjn 68/95 a Opjn 1/95, uveřejněném pod číslem 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení (§96 o. s. ř.) přichází v úvahu jen tehdy, byl-li soudní poplatek zaplacen, nebo nelze-li řízení zastavit pro nesplnění poplatkové povinnosti proto, že soud již začal jednat ve věci samé. Uvedený závěr vychází z toho, že splnění poplatkové povinnosti spojené s podáním žaloby je jednou z podmínek řízení. Nebyl-li navzdory výzvě soudu zaplacen soudní poplatek z podané žaloby, soud řízení zastaví pro nenaplnění této ve vztahu ke zpětvzetí žaloby prioritní podmínky řízení (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 13 Co 552/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, č. 18, pod č. 128, v odborné literatuře pak Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 332).
Odvolací soud tak vzhledem k výše uvedenému postupoval správně, nepřihlédl-li k podání dovolatelky ze dne 21. 12. 2016, jímž vzala svůj návrh na zahájení řízení zpět v rozsahu 312.704.986 Kč. Dovolatelka totiž nesplnila svoji poplatkovou povinnost spojenou s podáním žaloby, tento nedostatek podmínky řízení se nepodařilo v řízení před soudem prvního stupně odstranit postupem dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a ani před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu nebylo dovolatelkou na soudním poplatku zaplaceno ničeho. Pro usnesení odvolacího soudu je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí (§154 odst. 1, §167 odst. 2 a §211 o. s. ř.). Má-li poplatková povinnost přednost před podaným zpětvzetím, nezbylo odvolacímu soudu, než potvrdit usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Námitka dovolatelky, že v důsledku částečného zpětvzetí návrhu na zahájení řízení důvod pro zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku odpadl, respektive poplatková povinnost ve výši 4.100.000 Kč zanikla, je nesprávná. Poplatková povinnost zaniká právní mocí usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku (§9 odst. 7 věta druhá zákona o soudních poplatcích), samotné částečné zpětvzetí nemá na poplatkovou povinnost a její výši žádný vliv. Právě ze skutečnosti, že poplatková povinnost zaniká právní mocí usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, vychází i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 ICdo 38/2015, na které dovolatelka poukazovala. V dalších závěrech však toto usnesení na projednávanou věc nedopadá, neboť řešilo případ, ve kterém žalobce zaplatil soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně poté, kdy uplynula lhůta k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku (§9 odst. 1 část věty za středníkem zákona o soudních poplatcích), avšak dříve, než odvolací soud rozhodl o jeho včasném odvolání proti usnesení o zastavení řízení.
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu s §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Z obsahu spisu plyne, že dovolatelka byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. 2. 2016, č. j. 9 C 449/2014-134, vyzvána k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby ve lhůtě 14 dnů od doručení této výzvy. Proti tomuto usnesení podala dne 19. 2. 2016 námitky, které odůvodnila v té době probíhajícím řízením před Ústavním soudem ohledně rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození dovolatelky od soudních poplatků, dále pak skutečností, že i nadále jí její poměry nedovolují předmětný soudní poplatek uhradit a dle jejího názoru jsou splněny veškeré podmínky pro její osvobození od soudního poplatku. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015, judikoval, že smyslem ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích je zohlednit situaci, ve které je poplatník ochoten a schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom jiná událost, nikoliv situaci, v níž poplatník tvrdí, že není schopen soudní poplatek uhradit z důvodu svých nepříznivých majetkových poměrů, a o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku již bylo pravomocně rozhodnuto podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. tak, že se mu osvobození nepřiznává. Jinak řečeno, ustanovení §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích přiznává poplatníku právo požádat soud, aby pro nezaplacení soudního poplatku (splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti) řízení nezastavoval [a o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek rozhodl až v souvislosti s rozhodnutím, jímž se řízení končí (k tomu srov. §9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1679/2015, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 2 As 8/2013)], jen v případech, v nichž poplatník není „bez své viny“ schopen soudní poplatek (ani v soudem dodatečně určené lhůtě) zaplatit, přičemž současně mu hrozí nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma. To, že poplatník nesouhlasí s důvody, pro které mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků však bez dalšího důvodem pro postup podle ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3115/2015). Jestliže v projednávané věci dovolatelka ve lhůtě 14 dnů od doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku neosvědčila a nedoložila žádné relevantní skutečnosti (soud k takovým okolnostem nepřihlíží z úřední povinnosti), které měly vést soud prvního stupně k postupu dle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, postupoval odvolací soud správně, potvrdil-li rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Přisvědčit nelze ani argumentaci dovolatelky odkazující na judikaturu ESLP a námitce dovozující porušení jejího práva na spravedlivý proces. V judikatuře ESLP nebylo určení výše soudního poplatku v závislosti na žalobou uplatněné částce shledáno rozporným s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), přesněji s jejím čl. 6 zakotvujícím právo na spravedlivý proces. Z judikatury ESLP (například z rozsudku ve věci Kreuz proti Polsku ze dne 19. 6. 2001, č. 28249/95), vyplývá, že z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vyvozovat ničím neomezitelné právo na bezplatnou právní pomoc a soudní řízení. Soudní poplatek je shledán zcela legitimním prostředkem, na nějž nelze bez dalšího nahlížet jako na Úmluvou nedovolené omezení přístupu k soudu, tím spíše existují-li ve vnitrostátním právním řádu možnosti v konkrétních případech za současného reflektování schopnosti účastníka soudní poplatek zaplatit jej od této povinnosti částečně či zcela osvobodit. Hodnocení naplnění pro to stanovených předpokladů je úlohou národních soudů. V projednávané věci obecné soudy přihlédly ke všem relevantním okolnostem ve vztahu k §138 o. s. ř. a rozhodly, že dovolatelka nenaplňuje podmínky pro přiznání osvobození od soudního poplatku. Že obecné soudy rozhodly v mezích, jaké jim vymezuje ústavní rámec jejich rozhodovací činnosti, a k porušení žádného z ústavně zaručených práv dovolatelky nedošlo, bylo konstatováno usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 460/16. Ani v postupu, jímž bylo v dané věci zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, nespatřuje tudíž Nejvyšší soud porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Předpoklady přípustnosti dovolání tudíž nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu