ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2192.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2192/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 191/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2007, č.j. 8 Co 821/2006-526, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené mu rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1992, č.j. 9 Co 181/92-48, jímž bylo změněno rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 1992, sp. zn. 7 C 168/91, kterým bylo společnosti A. O., výrobní družstvo D., jako osobě povinné ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. uloženo uzavřít se žalobcem a jeho bratrem smlouvu o vydání nemovitostí, tak, že se žaloba zamítá. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1992, č.j. 9 Co 181/92-48, bylo ve vztahu k žalobci zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu dovolacího ze dne 30. 12. 1993, č.j. 3 Cdo 106/92-68, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž bylo povinné osobě uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání dotčených nemovitostí – rozhodnutí nabylo právní moci ke dni 27. 7. 2000.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 8. 2006, č.j. 34 C 191/96-494 (poté, co byl jeho zamítavý rozsudek ze dne 10. 12. 1997, č.j. 34 C 191/96-23, zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 1998, č.j. 8 Co 504/98-32), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3.624.463,30 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 1.368.432,- Kč za dobu od 24. 5. 1996 do zaplacení, s 15% úrokem z prodlení z částky 1.025.451,30 Kč za dobu od 14. 2. 1999 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení z částky 1.108.254,60 Kč za dobu od 4. 4. 2001 do zaplacení, zamítl žalobu co do částky 393.364,70 Kč a co do úroků specifikovaných ve výroku pod bodem II a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1992, č.j. 9 Co 181/92-48 (dále jen „předmětné rozhodnutí“), po jehož vydání společnost A. O., výrobní družstvo D., převedla dotčené nemovitosti kupní smlouvou na další osobu, bylo Vrchním soudem v Praze zrušeno pro nesprávné právní posouzení věci. Dle soudu prvního stupně tak byly naplněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím státního orgánu stanovené v §1, §2, §3 a §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., a žalobci tak v období od 4. 6. 1992 (vydání předmětného rozhodnutí) do 27. 7. 2000 vznikla škoda spočívající v ušlém nájemném z bytových a nebytových prostor, které by mohl využívat, kdyby byl dodržen zákon a nemovitosti mu byly řádně vydány. Soud prvního stupně vyslovil názor, že nedefinuje-li zákon č. 58/1969 Sb. nezákonnost, je třeba za nezákonné považovat rozhodnutí, které je v rozporu s objektivním právem. S ohledem na odůvodnění zrušujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze lze předmětné rozhodnutí označit za nezákonné, přičemž odpovědnost státu je odpovědností objektivní bez možnosti liberace. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce dostál požadavkům stanoveným v §9 a §10 zákona č. 58/1969 Sb., když podal u Ministerstva spravedlnosti ČR postupně tři žádosti o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, avšak jeho nároky nebyly ve lhůtě šesti měsíců uspokojeny.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 1. 2007, č.j. 8 Co 821/2006-526, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že se žaloba zamítá, a v zamítavé části jej potvrdil; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, avšak jeho právní názor shledal nesprávným. Vycházeje z ustanovení §20 zákona č. 58/1969 Sb. a §420 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), uzavřel, že v posuzovaném případě není dána příčinná souvislost mezi „jednáním tvrzeného škůdce“ a škodou jako jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. K porušení právní povinnosti totiž došlo již v restitučním řízení ze strany povinné osoby, tj. společnosti A. O., výrobní družstvo D., a to tím, že tato osoba v rozporu se zákonem nevydala dotčené nemovitosti a navíc je převedla na další osobu. Škoda tak žalobci mohla vzniknout již tímto jednáním povinné osoby, která by za takto vzniklou škodu odpovídala bez ohledu na to, zda žalobci byla či nebyla poskytnuta soudní ochrana a „nezákonné rozhodnutí nemohlo na tomto řetězci příčin a následků nic změnit“. Pokud přichází v úvahu plná odpovědnost osoby odlišné od žalovaného, nepřichází dle názoru odvolacího soudu v úvahu odpovědnost žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a pokud jde o dovolací důvody, výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a je tak postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem a zdůrazňuje, že povinná osoba prodala dotčené nemovitosti až poté, co byla předmětným rozhodnutím označena za legitimního vlastníka. Podle dovolatele není možné dovozovat protiprávní jednání povinné osoby v době, kdy se na základě sice nezákonného, ale pravomocného, vykonatelného, a proto závazného rozhodnutí soudu mohla důvodně domnívat, že je oprávněným vlastníkem dotčených nemovitostí. Kdyby nebylo vydáno předmětné rozhodnutí, mohl by dovolatel uplatňovat své vlastnické právo již od 4. 6. 1992, a proto je vydání tohoto rozhodnutí v příčinné souvislosti se škodou, jež dovolateli vznikla tím, že své vlastnické právo vykonávat nemohl. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a zabýval se nejprve jeho přípustností.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu jednak v měnícím výroku ve věci samé (proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jednak ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrzen, tj. ve druhém odstavci výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, (proti němuž by dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze za předpokladu, že by v této části rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní právní význam. Dovolací soud považuje za zásadně právně významné řešení otázky, zda pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu zamítající návrh na vydání nemovitosti, které bylo posléze zrušeno dovolacím soudem a žalobě na vydání nemovitosti bylo vyhověno, lze považovat za příčinu škody spočívající v tom, že žalobce nemohl vykonávat vlastnické právo a získávat majetkový prospěch z nemovitosti již od doby vydání zamítavého rozhodnutí.
Odpovědnost státu se v daném případě řídí především ustanoveními §1, §2 a §4 zákona č. 58/1969 Sb. Tato úprava zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody je jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí, tedy je-li nezákonné rozhodnutí a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta skutečnost, bez níž by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 344/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 24, pod C 1780).
V posuzované věci bylo zjištěno, že společnost A. O., výrobní družstvo D., jako povinná osoba ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. přes písemnou výzvu nevydala dovolateli dotčené nemovitosti, a dovolatel proto uplatnil své nároky u soudu. Předmětným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě změnil rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci jako soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, jíž se dovolatel domáhal vydání dotčených nemovitostí. Tímto rozhodnutím odvolacího soudu však v právním postavení žalobce nedošlo k žádné změně (do té doby žalobce vlastníkem nemovitostí nebyl a na základě tohoto rozhodnutí se jím nestal), toto rozhodnutí tedy není příčinou toho, že žalobce nedosáhl žádného zisku z předmětných nemovitostí v jím vymezeném období. Dovolatelem předkládaná úvaha, že kdyby nebylo vydáno předmětné rozhodnutí, mohl by uplatňovat své vlastnické právo již od 4. 6. 1992 a tvrzená škoda by mu nevznikla, je tedy z hlediska zásad logického uvažování chybná. Opačný (dovolatelem zastávaný) názor by vedl k absurdnímu důsledku, že jakékoli rozhodnutí soudu nižší instance v majetkovém sporu odlišné od později v témže řízení vydaného rozhodnutí soudu vyšší instance by bylo považováno za příčinu škody způsobené výkonem veřejné moci, za níž odpovídá stát. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak v konečném důsledku správné.
Jelikož dovolání není důvodné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení úspěch, by měl nahradit náklady dovolacího řízení protistraně (žalované), jíž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu