ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2196.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2196/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. R. Č. , zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o 86.829,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 192/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011, č. j. 36 Co 80/2011-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.308,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Petra Balcara, advokáta se sídlem v Praze 1, Panská 895/6.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 3. 2011, č. j. 60 C 192/2008-104, uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil 21.151,60 Kč s úroky z prodlení, ohledně částky 59.642,40 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve věci rozhodoval již podruhé, kdy předchozím rozsudkem ze dne 11. 6. 2009, č. j. 60 C 192/2009-46, žalobě vyhověl pouze co do částky 6.035,- Kč, představující bolestné a doplatek za léky, zatímco ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, odvolací soud usnesením ze dne 4. 2. 2010, č. j. 36 Co 106/2009-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k novému rozhodnutí z důvodu nesprávného poučení podle §118a o.s.ř. Soud prvního stupně v novém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce byl v důsledku úrazu v době od 7. 12. 2006 do 4. 1. 2007 v pracovní neschopnosti. Protože byl osobou samostatně výdělečně činnou, nebylo možno při posouzení náhrady za ztrátu na výdělku aplikovat ustanovení §2 odst. 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. Soud prvního stupně proto vyšel z okolností případu, konkrétně z daňového přiznání, a za rozhodný vzal rok 2004. Protože pak žalobce neprokázal žádné fixní výdaje a neumožnil přístup ke svému účetnictví, byl jeho čistý zisk určen odečtením výdajů a zálohy na pojistné od vykázaných příjmů, a poté z něj byl odvozen průměrný výdělek za zjištěné období pracovní neschopnosti.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. 10. 2011, č. j. 36 Co 80/2011-135, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ohledně částky 53.858,80 Kč s příslušenstvím potvrdil, ohledně 5.783,60 Kč jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit tuto částku s úroky z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Za správné označil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalobce neumožnil přístup ke svému účetnictví, odmítl součinnost a tím neunesl důkazní břemeno. Daňové přiznání sice není samo o sobě důkazem o skutečných příjmech a výdajích, další okolnosti, jako je např. charakter jednotlivých příjmů a výdajů podle prvotních účetních dokladů či údaje v peněžním deníku podnikatele zde však nemohly být využity a soudu prvního stupně proto nezbylo, než vyjít z údaje o celkových příjmech, uvedených v daňovém přiznání. Odvolací soud pouze posoudil zálohu na pojistné jako pro podnikatele nezbytný výdaj a proto jej od příjmů za rok 2004 neodečetl, díky čemuž dospěl k odlišné částce, jíž mělo být v rozsudku soudu prvního stupně vyhověno.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá především, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2933/2005, o který se soudy obou stupňů při svém rozhodování opřely, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 837/06. Podle dovolatele neměl být ztotožňován základ daně z příjmů, který je určován rozdílem mezi příjmy a výdaji, s průměrným výdělkem. Výdaje a náklady, které se pro účely stanovení základu daně od dosažených příjmů odečítají, nelze ztotožňovat s náklady, které je třeba na jejich dosažení a udržení vynaložit. Některé výdaje jsou pak navíc tzv. fixní, je nutné je vynaložit vždy, bez ohledu na to, zda vůbec nějakého příjmu bylo dosaženo. Při určení jeho průměrného výdělku proto mělo být vycházeno z veškerých příjmů, které neměly být kráceny o jakékoli výdaje. Výtka, že nebyly prokázány fixní výdaje, není relevantní, neboť vzhledem k uvedenému by bylo jejich prokazování a hodnocení nadbytečné, nic nevypovídající a překračovalo by to možnosti soudu. Navrhl proto napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření sdělil, že žalobce zcela pominul rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1486/2004 nebo 21 Cdo 1735/2001, která bez ohledu na zrušené rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2933/2005 vytvářejí ve věci otázky náhrady ušlého zisku osoby samostatně výdělečně činné ustálenou judikaturu. Dovoláním napadené rozhodnutí vzhledem k tomu postrádá zásadní právní význam, a dovolání je proto nepřípustné. Jestliže by však přípustným bylo, nemohlo by být důvodným. Zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2933/2005 bylo sice zrušeno Ústavním soudem, avšak z jiných důvodů, nikoli kvůli argumentaci, jež ve svém rozhodnutí odvolací soud citoval. Žalovaný dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 912/2009, podle kterého námitky vůči určování průměrného výdělku pouze z daňového přiznání nejsou námitkami právními, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1920/99, z něhož plyne, že významná pro takové určení mohou být i tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, obsažených v účetních dokladech, jež však má žalobce prokázat. Nelze vytýkat odvolacímu soudu, že odmítl vycházet z toho, co uvedl žalobce, jestliže svá tvrzení neprokázal.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 20. 10. 2011, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nepřichází v úvahu (v napadeném rozsahu není rozhodnutí odvolacího soudu měnící) a předpoklad přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. také není naplněn, protože v dovoláním dotčeném výroku rozhodl soud prvního stupně shodně jako v rozhodnutí zrušeném, takže nejde o případ tzv. skryté diformity mezi právním závěrem soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání v této věci nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.
Dovolateli sice lze přisvědčit, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2933/2005, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 837/06, ovšem důvody nespočívaly ve zpochybnění závěrů dovolacího soudu ohledně výkladu a aplikace ustanovení §2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., které umožňuje soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého uvážení posoudil, jaké okolnosti jsou pro stanovení průměrného výdělku významné (jde zejména o daňové přiznání, pokud by však výsledek dostatečně nevystihoval specifické okolnosti individuálního případu, lze přihlédnout i k jiným a zjištěný výsledek náležitě upravit). Ústavní soud považoval za neústavní, aby při stanovení náhrady za ztrátu na výdělku byly posuzovány zaměstnanecké a podnikatelské výdělky společně, jestliže žalovaným je bývalý zaměstnavatel a žalobce své podnikatelské aktivity realizoval mimo pracovní poměr. Závěr Ústavního soudu se tak nedotýká stávající judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované i dalšími rozhodnutími, podle nichž průměrný výdělek poškozeného, který vyvíjí podnikatelskou činnost, nelze zjišťovat podle pracovněprávních předpisů, neboť se netýká příjmů z pracovněprávních vztahů, ale podle jiných předpisů, například na základě ustanovení §2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., tedy „z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání“ (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1735/2001).
Údaje zjištěné z daňového přiznání nejsou jediným hlediskem pro určení výše průměrného výdělku podnikatele, nejsou navíc důkazem o jeho skutečných příjmech a výdajích, avšak pokud by měly být uplatněny jiné okolnosti, je třeba provést dokazování ohledně účetních dokladů, údajů v peněžním deníku apod., přičemž nelze vyloučit ani vyžádání znaleckého posudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2026/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2001, pod číslem 64). Podstatnou okolností v tomto směru pak je, že způsob zjišťování výše průměrného výdělku závisí především na skutkových tvrzeních poškozeného, tedy na tvrzeních o konkrétních okolnostech, o konkrétních smluvních vztazích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2002, pod číslem 169). Jestliže žalobce své skutečné příjmy neprokázal a naopak jejich prokázání odmítnutím své součinnosti zmařil, nezbylo soudu prvního stupně, než aby vyšel z údajů, které jsou uvedeny právě v daňovém přiznání.
Právní závěry, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí, tudíž odpovídají ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, a jeho rozhodnutí ve věci samé tak ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. postrádá zásadní význam po právní stránce. Uplatněné dovolací námitky tedy přípustnost dovolání nezaložily, a Nejvyšší soud proto dovolání podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce je s ohledem na výsledek řízení povinen uhradit žalovanému náklady řízení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 3.260,- Kč podle §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 advokátního tarifu, to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 4.308,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu