ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.22.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 22/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně PhDr. H. F., proti žalovaným 1) M. P., a 2) Mgr. J. P., oběma zastoupeným advokátem, za účasti Č. p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 143/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudkům Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 2. 2007, č.j. 5 C 143/2005-158, a Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, č.j. 27 Co 254/2007-189, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 2. 2007, č.j. 5 C 143/2005-158, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, č.j. 27 Co 254/2007-189, se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 186.770,60 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví způsobené pádem z koně při rekreační vyjížďce organizované žalovanými.
Okresní soud v Benešově mezitímním rozsudkem ze dne 13. 2. 2007, č.j. 5 C 143/2005-158, rozhodl, že základ nároku žalobkyně je důvodný z jedné poloviny, a rozhodnutí o jeho výši a o náhradě nákladů řízení vyhradil konečnému rozhodnutí ve věci. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaní na základě živnostenského oprávnění provozují výcvik sportovní jízdy na koni a rekreační vyjížďky na koni v jízdárně anebo v přírodě, že žalovaná se účastnila placené skupinové vyjížďky na koni s instruktorem, jiný kůň ze skupiny „nacválal“ zezadu do koně žalobkyně, jenž rovněž zrychlil, žalobkyně, která neměla dostatek zkušeností s jízdou na koni, nezvládla manévr, z koně spadla a utrpěla zlomeninu dvou krčních obratlů se zásahem do míchy a otřes mozku, podrobila se operaci obratlů, hospitalizaci a rehabilitaci s cca čtyřměsíční pracovní neschopností. Soud dospěl k závěru, že mezi škodnou událostí (pádem žalobkyně z koně) a vznikem škody na jejím zdraví je dána příčinná souvislost a že žalovaní za škodu způsobenou jejich provozní činností odpovídají podle §420a odst. 1, odst. 2 písm. a) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Zároveň neshledal důvod pro liberaci žalovaných podle §420a odst. 3 obč. zák., jelikož chování koně žalobkyně ani koně, který do koně žalobkyně narazil, nelze považovat za neodvratitelnou událost nemající původ v provozu žalovaných. Škoda byla podle soudu zčásti způsobena i jednáním poškozené, která vědomě podstoupila riziko hrozící při jízdě na koni v přírodě, ačkoli jako nezkušená jezdkyně byla vybavena pouze minimem znalostí o povaze a chování koní; přitom jako dospělá žena s běžnými životními zkušenostmi si tohoto rizika mohla a měla být vědoma. Okresní soud proto uzavřel, že žalobkyně spoluzavinila vznik škody z jedné poloviny a ve zbývajícím rozsahu za škodu odpovídají žalovaní.
K odvolání žalovaných a vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2007, č.j. 27 Co 254/2007-189, rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Turistické vyjížďky na koních do přírody jsou provozní činností žalovaných, jelikož souvisejí s jejich předmětem podnikání (což ostatně odvolatelé nezpochybňovali), a proto škodu způsobenou žalobkyni při této vyjížďce je třeba posuzovat podle §420a obč. zák. Žalovaní se mohou podle §420a odst. 3 obč. zák. své odpovědnosti zcela nebo částečně zprostit (liberovat), prokáží-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu (což v dané věci žalovaní ani vedlejší účastník netvrdili) nebo vlastním jednáním poškozené. Byla-li škoda způsobena vlastním jednáním poškozené, nelze provozovateli přisuzovat odpovědnost za škodu vůbec, popřípadě v té části, v níž příčinou vzniku škody bylo jednání poškozené, jež je posuzováno objektivně, tj. bez ohledu na zavinění poškozené. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaných, že škoda vznikla výlučně jednáním žalobkyně, která nezvládla „normální situaci“, tj. jízdu na cválajícím koni, neboť s ohledem na předchozí výcvik nemohla mít tento manévr nacvičený a zažitý. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jednání žalobkyně nemohlo samo o sobě vést ke škodlivému následku, ale až v souvislosti s činností provozovanou žalovanými. Z těchto důvodů rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podávají je z důvodu, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatelé zpochybňují výklad ustanovení §420a (resp. §421a) obč. zák. soudy obou stupňů a pokládají jej za odporující principům „spravedlnosti rozhodování“, neboť zakládá „neohraničenou odpovědnost“ provozovatele. Za situace, kdy žalobkyně byla s rizikem újmy na zdraví spojeným s vykonávanou činností dopředu srozuměna a ze strany žalovaných nedošlo k porušení žádné právní povinnosti, je nezvládnutí provozované činnosti žalobkyní důvodem pro úplnou liberaci žalovaných ve smyslu §420a odst. 3 obč. zák., neboť škoda byla způsobena vlastním jednáním žalobkyně (resp. jejím výlučným zaviněním ve smyslu §441 věty za středníkem obč. zák.). Bylo-li totiž ze strany provozovatele „splněno vše, co splněno být mělo“, je třeba vznik škodné události vždy považovat ze selhání poškozeného. Dále dovolatelé soudům vytýkají, že nesprávně „kombinují“ objektivní odpovědnost provozovatele s liberačními důvody spočívajícími ve vlastním jednání poškozeného (§420a odst. 3 obč. zák.) nebo „v zavinění poškozeného“ (§441 obč. zák.), což v dané věci vedlo k „nelogickému a právně neodůvodnitelnému kompromisu“, který vyústil v uplatnění principu „půl na půl“. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud je soudem funkčně příslušným k projednání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (§10a o.s.ř.). Za situace, kdy dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně (proti němuž je zásadně přípustné odvolání), funkční příslušnost k jeho projednání není občanským soudním řádem upravena; přitom nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod č. 47). Jelikož rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 2. 2007, č.j. 5 C 143/2005-158, je rozhodnutím soudu prvního stupně (a nikoli odvolacího soudu), dovolací soud řízení o dovolání proti tomuto rozsudku podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami – účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé označili, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
V projednávané věci dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně aplikoval ustanovení §420a odst. 3 obč. zák. (resp. §441 obč. zák.), neboť za situace, kdy jako provozovatelé neporušili žádnou z jim uložených právních povinností, bylo jednání poškozené jedinou příčinou vzniklé škody.
Za škodu způsobenou provozní činností podle §420a obč. zák. odpovídá poškozenému provozovatel takové činnosti, a to bez ohledu na zavinění, je-li škoda v příčinné souvislosti s provozní činností; jde tedy o objektivní odpovědnost umožňující širší a důslednější zabezpečení náhrady způsobené škody. Poškozený při uplatňování svého nároku nemusí dokazovat porušení konkrétní právní povinnosti na straně provozovatele, ale jen to, že škoda byla vyvolána zvláštní povahou provozní činnosti. Žalovaný se nemůže zprostit odpovědnosti (exkulpovat) tím, že prokáže, že škodu nezavinil; může se však úplně nebo částečně zprostit odpovědnosti (liberovat), pokud prokáže, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu (tento liberační důvod žalovaní netvrdili ani neprokazovali) nebo že škoda byla způsobena vlastním jednáním poškozeného. Jde přitom rovněž o objektivně posuzované jednání bez ohledu na zavinění, kde je důležité pouze to, zda a nakolik toto jednání vedlo ke vzniku škody. Provozovateli nelze ukládat povinnost z odpovědnosti za škodu vůbec či zčásti, jestliže si ji poškozený způsobil zcela či zčásti sám svým jednáním. Pokud je tedy jednání poškozeného jedinou příčinou vzniklé škody, škodu v plném rozsahu ponese sám poškozený. Pokud je ale jeho jednání jen jednou z příčin a další příčina spočívá v provozní činnosti provozovatele, nese poškozený škodu jen poměrně a částečně za ni odpovídá i provozovatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 890/2000, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1479/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 2153).
Odvolací soud při řešení otázky, zda a v jakém rozsahu jsou dány důvody pro liberaci žalovaných (resp. vyloučení jejich odpovědnosti pro spoluzavinění poškozené), vyšel ze zjištění, že vznik škody si zčásti přivodila svým jednáním sama žalobkyně, neboť – při vědomí vlastní nezkušenosti – podstoupila riziko spočívající ve vyjížďce na koni do přírody, a současně že škodní událost nastala při rekreační vyjížďce, tj. činnosti provozované žalovanými. Na základě těchto zjištění [jejichž správnost nemůže být s ohledem na zvažovanou přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. úspěšně zpochybněna – srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod č. 8] odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalobkyně bylo příčinou vzniku škody teprve ve spojení s nepříznivým působením činnosti provozované žalovanými (tj. nepředvídatelným chováním koně), nikoli tedy příčinou jedinou (výlučnou), a proto žalovaní neodpovídají za škodu na zdraví žalobkyně zcela, ale pouze zčásti (v rozsahu jedné poloviny).
Zpochybněný závěr odvolacího soudu nevybočuje z ustálené judikatury dovolacího soudu a tudíž není ani v rozporu s hmotným právem.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam po právní stránce, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje vůči rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu