ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2230.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2230/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Mgr. P. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. M. J., zastoupené advokátem, o 50.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 184/2002-125, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 17 Co 364/2004-155, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 17 Co 364/2004-155, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 8. 9. 2004, č. j. 8 C 184/2002-125, uložil žalované zaplatit žalobci částku 50.200,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem garáže postavené v letech 1975 – 1977 na pozemku p. č. v k. ú. V. M., k níž vede jediná přístupová cesta přes pozemek p. č. Žalobce, stejně jako jeho právní předchůdci, využíval část pozemku p. č. k příjezdu a výjezdu z garáže s písemným souhlasem předchozích vlastníků tohoto pozemku, který v r. 1998 koupila žalovaná a začala různými způsoby (mj. navážkou stavebního materiálu) bránit žalobci v přístupu do jeho garáže, a to i poté, co jí bylo vykonatelným rozhodnutím orgánu státní správy uloženo obnovit předešlý pokojný stav. Žalobce byl nucen si pronajmout jinou garáž pro parkování svého automobilu a přívěsného vozíku, a domáhá se náhrady škody ve výši zaplaceného nájemného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu, neboť si nepočínala tak, aby nedocházelo ke škodám (§415 obč. zák.), a v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. bránila žalobci ve výjezdu nebo vjezdu do garáže přes svůj pozemek, který byl jedinou přístupovou cestou ke garáži. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména k dlouhodobému využívání části pozemku jako přístupové cesty i k písemnému souhlasu dřívějších vlastníků soud dovodil, že žalobce si právo příjezdu ke své garáži přes spornou část pozemku vydržel.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 11. 2006, č. j. 17 Co 364/2004-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a věc posoudil podle §134 odst. 1 a §151o odst. 1 obč. zák. Dovodil, že na základě písemného souhlasu původního vlastníka pozemku p. S. z r. 1974 s užíváním pozemku jako přístupové cesty do garáže byl žalobce v dobré víře (§130 odst. 1 obč. zák.), že mu svědčí právo odpovídající věcnému břemeni, spočívajícímu v průchodu a průjezdu přes pozemek žalované, a toto právo vydržel. Pokud žalovaná znemožňuje žalobci přístup k jeho garáži, neoprávněně zasahuje do výkonu jeho práva věcného břemene a porušuje tím ust. §415 obč. zák. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu, jež žalobci vznikla placením nájemného za pronájem jiné garáže.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení (ust. §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Věc zásadního právního významu spatřuje v řešení otázky, zda lze odpovědnost vlastníka vyvodit z pouhého užívání své vlastní věci. Namítá, že žalobci se nepodařilo prokázat porušení jakékoliv její právní povinnosti zakládající titul pro náhradu škody. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že písemný souhlas s užíváním nemovitosti zakládá uživateli právo na vydržení věcného práva na základě dobré víry. Zdůrazňuje, že nemohla porušit právní povinnost tím, že zasáhla do neexistujícího věcného břemene, a že nikdy neměla právní povinnost umožnit žalobci průjezd přes svůj pozemek. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání trvá na tom, že žalovaná nesplnila žádnou z povinností uložených jí vykonatelným rozhodnutím o pokojném stavu a ani obecnou prevenční povinnost podle §415 obč. zák., a způsobila mu tak svým protiprávním jednáním škodu v žalované výši. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam v něm řešené otázky vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni na základě dobré víry držitele, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem i judikaturou (§237 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 27. 11. 2006, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobci svědčí právo odpovídající věcnému břemeni průjezdu přes pozemek žalované, neboť toto právo vydržel (§151o odst. 1, §134 odst. 1 obč. zák), takže žalovaná mu neoprávněně zabraňovala ve výkonu jeho práva, a proto mu odpovídá za škodu tím vzniklou.
Právo odpovídající věcnému břemenu lze sice nabýt výkonem práva (vydržením), avšak jen za splnění zákonných podmínek. Jak Nejvyšší soud již opakovaně vyslovil, základní podmínkou pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je jeho oprávněná držba. Oprávněnost držby se odvozuje od dobré víry držitele, přičemž jeho subjektivní přesvědčení o tom, že věc nebo právo mu náleží, samo o sobě nepostačuje ke splnění podmínek vydržení. Dobrá víra držitele se totiž musí vztahovat ke všem okolnostem, za nichž mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu titulu vzniku práva věcného břemene (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, nebo ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Samotná okolnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (například projíždí přes cizí pozemek), ještě neznamená, že je také oprávněným držitelem tohoto věcného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2919/2000), a to ani v případě, že jeho zásah do vlastnictví jiného byl předchozími vlastníky trpěn nebo dokonce výslovně písemně povolen a jde o jedinou přístupovou cestu k nemovitosti. Jak bylo uvedeno, oprávněná držba se musí opírat především o titul způsobilý k jejímu nabytí.
Užívat cizí pozemek lze na základě různých právních důvodů (např. závazkového vztahu nebo také na základě pouhé skutečnosti, že vlastník užívání svého pozemku cizí osobou trpí). Prostý souhlas s užíváním cizího pozemku však nemůže být právním důvodem vzniku oprávněné držby práva odpovídajícího věcnému břemeni (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2241/2005). Způsobilým důvodem k nabytí práva cesty vydržením není ani písemný souhlas daný předchozími vlastníky dotčené nemovitosti, pokud lze ze všech okolností případu lze usuzovat, že se jednalo o tzv. nezávaznou výprosu (dobrovolné umožnění užívání vlastní věci ve prospěch druhého, aniž by tento nabýval nějakého nároku na užívání této věci), tedy souhlas vlastníků s omezením svého vlastnického práva, který může být kdykoliv odvolán a není způsobilý sám o sobě založit práva.
Z dosavadních výsledků řízení je zřejmé, že se nemohlo jednat o tzv. omluvitelný omyl žalobce v tom, že k přístupu do garáže užívá vlastní pozemek, popř. že mu náleží právo svědčící věcnému břemeni průchodu a průjezdu, když předmětnou přístupovou cestu ke garáži užíval na základě souhlasu předchozích vlastníků dotčeného pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1987, sp. zn. 3 Cz 42/87, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000).
Ze shora uvedených hledisek se odvolací soud a ostatně ani soud prvního stupně po právní stránce věcí nezabýval, a pochybil, jestliže za způsobilý nabývací titul považoval písemný souhlas s užíváním cesty, a na tom základě dovodil splnění předpokladů vydržení práva žalobce odpovídajícího věcnému břemeni.
Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení nabytí práva k cizí věci podle ust. §134 odst. 1 a §151o odst. 1 obč. zák., je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu