ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2365.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2365/2019-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce: J. T., narozený XY, bytem, XY, zastoupený JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 43/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019, č. j. 1 Co 62/2017-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019, č. j. 1 Co 62/2017-246, byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, č. j. 34 C 43/2009-206, kterým byla zamítnuta žaloba o omluvu a poskytnutí peněžitého zadostiučinění v částce 500.000 Kč za zásah do ochrany osobnosti a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalobce byl pravomocně odsouzen v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 56/2008 pro trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona. V průběhu trestního stíhání (v letech 2003 – 2006) byl žalobce na základě příkazů k odposlechu odposloucháván a v trestním řízení byly všechny příkazy k odposlechu shledány zákonnými, námitky obviněného vůči nim byly odmítnuty jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení o řádných i mimořádných opravných prostředcích i o ústavní stížnosti. Soudy obou stupňů uzavřely, že nedošlo-li k nezákonnému zásahu do soukromí žalobce, nelze mu v řízení na ochranu osobnosti přiznat právo na omluvu a peněžité zadostiučinění podle §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, zda odposlechem telekomunikačního provozu prováděným v trestním řízení na základě soudního příkazu k odposlechu, který neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, může dojít k zásahu do osobnostních práv. Dovolatel má za to, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou zákonnosti odposlechů řádně a pouze odkázal na odůvodnění trestních rozsudků. S touto argumentací nesouhlasí a dožaduje se prohlášení napadených odposlechů za nezákonné, neboť se domnívá, že v řízení na ochranu osobnosti je poskytován vyšší standard ochrany. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237, §238a o. s. ř.).
Ke vzniku odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Některé zásahy, byť se zdánlivě jevící tak, že odporují objektivnímu právu, přesto není možno posuzovat jako neoprávněné, pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají. O neoprávněný zásah do osobnosti nejde pravidelně mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3188).
Došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, respektive povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, respektive povinností, plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ačkoli dovolatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, zda odposlechem telekomunikačního provozu prováděným v trestním řízení na základě soudního příkazu, který neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, může dojít k zásahu do osobnostních práv, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že v trestním řízení byly příkazy k odposlechu přes určité formální nedostatky shledány zákonnými, šlo tedy o odposlech dovolený, a k zásahu do osobnostních práv žalobce tak nedošlo. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel se snaží domoci v civilním řízení přezkumu zákonnosti příkazů k odposlechu a závěru o jejich nezákonnosti. K tomu však není civilní soud oprávněn (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, nebo ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2442/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 111/2006). Zákonnost důkazních prostředků v trestním řízení je oprávněn zkoumat pouze trestní soud. Pokud pak odvolací soud konstatoval, že odposlechy, jež byly shledány v trestním řízení i v řízení před Ústavním soudem zákonnými, nemohou představovat neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, je jeho závěr logický a odpovídající ustálené judikatuře.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu