ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2413.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2413/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Ing. J. N. , b) V. N. , c) M. H. , d) J. N., e) P. N. , všech zastoupených JUDr. Danielem Šulcem, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 8/1174, proti žalovaným 1) obci Vestec , se sídlem úřadu ve Vestci – Jesenici, Vestecká 3, IČO: 00507644, zastoupené Mgr. Petrem Jahodou, advokátem se sídlem v Praze 3, Plavínová 2796/12, 2) Krajské správě a údržbě silnic Středočeského kraje , příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, IČO: 00066001, zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, 3) Středočeskému kraji , se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, IČO: 70891095, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných 2) a 3) Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO: 47116617, a 4) CAC IMMO s. r. o. , se sídlem v Praze 4 - Michle, Želetavská 1525/1, IČO: 26063336, zastoupeného JUDr. Radkou Gerstnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Valdštejnská 150/4, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 163/2008, o dovolání žalované 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012, č. j. 25 Co 284/2011-406, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítají.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům a) a b) k ruce společné a nerozdílné částku 12.056,50 Kč a každému ze žalobců c), d) a e) částku 4.731,50 Kč k rukám JUDr. Daniela Šulce, advokáta se sídlem v Praze 10, Litevská 8/1174, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalovaná 2) je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům a) a b) k ruce společné a nerozdílné částku 12.056,50 Kč a každému ze žalobců c), d) a e) částku 4.731,50 Kč k rukám JUDr. Daniela Šulce, advokáta se sídlem v Praze 10, Litevská 8/1174, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 8. října 2010, č. j. 23 C 163/2008-279, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům a) a b) částku 1.018.792,50 Kč, každému ze žalobců c), d) a e) po 350.000,- Kč a ohledně úroku z prodlení žalobu zamítl, ve vztahu k žalovaným 3) a 4) žalobu zamítl, řízení co do částky 12.900,- Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 18. 1. 2007 J. N. řídil osobní vozidlo VS Golf se svým bratrem V. N. jako spolujezdcem a v obci Vestec vlivem silného větru, tzv. orkánu Kyrill o rychlosti 21,8 – 23,6 m/s, došlo k pádu stromu na automobil a k úmrtí řidiče i spolujezdce. Žalobci a) a b) jako jejich rodiče a žalobci c), d) e) jako jejich sourozenci se domáhají odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. Strom stál polovinou kmene na pozemku ve vlastnictví žalovaného 3) a druhou polovinou na pozemku žalovaného 4), a to v obci u průjezdního úseku silnice ve smyslu §8 zákona č. 13/1997 Sb. Příčinou pádu stromu rostoucího ve stromořadí podél silnice byl jeho havarijní stav, zejména hniloba, která rozložila podstatnou část dřevní hmoty kmene, vliv povětrnostních podmínek byl pouze podružný. Znalecký posudek ke stavu stromoví, který si objednala žalovaná 1), byl vypracován po místním šetření konaném dne 28. 7. 2006 se závěrem, že je havarijní stav celého stromořadí, a bylo doporučeno jeho celkové odstranění. Dne 14. 12. 2006 vydal obecní úřad žalované obce povolení k pokácení 75 stromů – topolu černého ve vlastnictví Správy a údržby silnic Kladno za stanovených podmínek, 18. 12. 2006 zajistila Správa a údržba silnic Kladno pokácení dvou viditelně nejvíce poškozených stromů, další kácení stromů bylo přerušeno z důvodů vánočních svátků a bylo pokračováno 17. 1. 2007, následující den byly práce přerušeny z důvodu počínajícího orkánu. Soud posoudil uplatněný nárok podle zákona č. 13/1997 a vyhlášky 104/1997 Sb., která jej provádí, a dále podle zákona č. 114/1992 Sb. a ust. §415, §420 obč. zák. a dospěl k závěru, že v průjezdním úseku silnice obcí je povinna žalovaná 1) se starat o silniční zeleň, jejíž součástí strom byl, a žalovaný 2) ačkoliv znal stav stromu, včas nezasáhl. Starosta žalované 1) byl v červnu 2006 upozorněn, že podle §8 zákona č. 114/1992 Sb. není potřeba ke kácení stromoví ohrožujícího život a zdraví povolení. Stromy byly ve stavu, kdy ohrožovaly život a zdraví, nebezpečí mohlo být při řádné péči o stromy včas rozpoznáno a neprodleným pokácením mohlo být zabráněno vzniku následků. Soud dovodil, že žalovaní 1) a 2) zanedbali prevenční povinnost, havarijní stav stromů jim byl znám, stromy včas neskáceli ani neseznámili vlastníky stromů se stavem stromoví, přičemž žalovanému 2) na základě zřizovací listiny ze dne 12. 6. 2002, č. j. 23180/02, příslušel výkon majetkové správy k silnicím ve vlastnictví žalovaného 3), jejich správy a údržby včetně všech jejich součástí a příslušenství i výkon dalších činností vyplývajících z práv a povinností vlastníka silnic podle zákona č. 13/1997 Sb., a dále výkon úlohy správce vůči majetku ve vlastnictví žalovaného 3) a nakládání s tímto majetkem.
K odvolání žalobců a žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, č. j. 25 Co 284/2011-406, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že všichni 4 žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) a b) částku 1.018.792,50 Kč, a žalobcům c), d) a e) každému částku 350.000,- Kč, vše s úrokem z prodlení, jinak jej v zamítavém výroku ohledně části úroků z prodlení potvrdil a odvolání žalované 1) částečně odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dovodil, že za škodu odpovídají všichni žalovaní. Žalovaná 1) z důvodu, že strom stál u průjezdního úseku silnice v zastavěném území obce, a podle §14 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb. není silniční vegetace v tomto úseku příslušenstvím silnice a obec měla povinnost o tuto silniční zeleň pečovat podle §35 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, neboť péče o zeleň, jež je v zájmu obce a jejích občanů, patří do samostatné působnosti obce. Obec ignorovala havarijní stav stromu a nepostarala se včas o jeho pokácení, čímž porušila svou povinnost řádně pečovat o silniční vegetaci podle §15 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., a za škodu odpovídá podle §420 obč. zák. Rovněž žalovaní 3) a 4) jako vlastníci pozemků, na nichž strom rostl a byl v jejich podílovém spoluvlastnictví, porušili svoji prevenční povinnost podle §415 obč. zák., neboť se dlouhodobě nezajímali o stav stromu a neučinili žádné opatření k odvrácení hrozící škody, proto odpovídají za škodu vzniklou pádem stromu zapříčiněným špatným stavem stromu. Žalovaná 2) – Krajská správa a údržba silnic Středočeského kraje, odpovídá za škodu jako subjekt pověřený vlastníkem stromu /žalovanou 3)/ k péči o strom. Žalovaná 2) byla ve zřizovací listině pověřena správou majetku ve vlastnictví žalovaného 3) – Středočeského kraje, a to nejen správou komunikací ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., ale i podle ostatních právních předpisů, tj. i podle občanského zákoníku. Bylo proto povinností žalované 2) vykonávat za žalovaného 3) všechny jeho povinnosti vlastníka. Žalovaná 2) věděla, že stav stromu je havarijní, a jako správce majetku žalovaného 3) byla povinna provést opatření k odstranění hrozící škody (§415 obč. zák.), což neučinila, a odpovídá za škodu podle §420 obč. zák.
Tento rozsudek napadla žalovaná 1) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že ve smyslu §35 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. péče o zeleň v obci patří do samostatné působnosti obce, i když se nenachází na pozemku v jejím vlastnictví. Namítá, že vlastnické právo je nedotknutelné a podle §7 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. péče o dřeviny rostoucí mimo les je povinností vlastníků dřevin, obec má pouze právo uložit jim provedení nezbytných zásahů včetně pokácení, není to však její povinností. Namítá, že se snažila škodě předejít, objednala si odborné vyjádření, aby zjistila stav stromoví, a následně vydala povolení k jeho vykácení. Předtím se stav dřevin nejevil pro laika jako ohrožující život, posudek ze 75 stromů vyhodnotil 59 jako kriticky havarijních, což však není stav krajní nouze ve smyslu §8 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb. Žalovaná 1) dále zpochybňuje, zda znalec, který hodnotil stav stromu, zkoumal strom totožný se stromem, jehož pád byl příčinou vzniku škody, poukazuje na to, že znalec připustil, že by stav stromu poznal pouze odborník, a dovozuje, že prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák. nelze posuzovat jako bezbřehou povinnost předvídat a předejít veškerým možným škodám v budoucnu. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť znalec bagatelizoval vliv orkánu Kyrill na pád stromu a poškození spoluzavinili škodu, neboť jak vyplývá z vyjádření Českého hydrometeorologického ústavu, orkán může lámat celé stromy, a meteorologové také doporučují omezit venkovní pohyb i jízdu autem. Odvolacímu soudu dále vytýká, že neodůvodnil dělenou odpovědnost a podíl jednotlivých žalovaných. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání rovněž žalovaná 2) – Krajská správa a údržba silnic Středočeského kraje. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Poukazuje na to, že spadlý strom se nacházel v zastavěném území obce, takže silniční zeleň není příslušenstvím ani součástí silnice z hlediska zákona č. 13/1997 Sb., a nejedná se tedy o věc, která by spadala do předmětu činnosti žalované 2). Podle zřizovací listiny žalovaná 2) byla zřízena žalovaným 3) – Středočeským krajem za účelem zjištění správy a údržby silnic II. a III. třídy, včetně jejich součástí a příslušenství, v rozsahu práv a povinností žalovaného 3) jakožto vlastníka silnic. Dovozuje, že nebylo její povinností starat se o vlastnictví žalovaného 3), o něž nebyl žalovaný 3) povinen pečovat podle zákona č. 13/1997 Sb., a tato činnost nebyla ani jejím zřizovatelem objednána. Žalovaná 1) měla rozhodnout o včasném odstranění vadných stromů od 27. 8. 2009, kdy zjistila, že stromy jsou v havarijním stavu, až do 14. 12. 2006, kdy vydala povolení k odstranění stromů, neučinila nic. Žalovaná 2) nebyla vlastníkem stromu, nebyla pověřena k péči o něj a ke kácení stromů přistoupila dobrovolně. Namítá, že odpovědnost je v tomto případě založena porušením právní povinnosti jinými subjekty, proto nelze její odpovědnost dovozovat podle §415 obč. zák. a odvolací soud měl rozhodnout o dělené odpovědnosti dle §438 odst. 2 obč. zák., neboť její příp. odpovědnost je pouze nepatrná a rozhodnutí o solidární odpovědnosti neodpovídá podílu jejich odpovědnosti na vzniklé škodě. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudům k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že veškerá argumentace žalovaných v dovolacím řízení již byla vznesena v řízení před soudem prvního a druhého stupně a soudy obou stupňů se s ní beze zbytku vypořádaly. Navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně, pokud je posoudí jako přípustné, je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalované 1) ani dovolání žalované 2) nejsou přípustná.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 1. 2012, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Ustanovení §237 o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Odvolací soud sice označil výrok svého rozsudku jako výrok měnící, avšak ve vztahu k oběma žalovaným 1) a 2) šlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do jistiny, neboť oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků řízení dospěly ke shodnému závěru o důvodnosti uplatněného nároku (tzv. formální změna rozhodnutí). Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nýbrž se přípustnost dovolání se v daném případě řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V rozsahu, v jakém oproti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem žalobě vyhověno (co do přiznaných úroků z prodlení), dovolatelky žádné námitky nevznášejí a dovolání je v tomto rozsahu zjevně bezdůvodné ve smyslu §243b odst. 1 o. s. ř., a proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že solidárně zavázal k plnění rovněž žalované 3) a 4), nejsou dovolatelky k podání dovolání subjektivně oprávněny.
Nejvyšší soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen pro řešení právních otázek; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Proto pokud žalovaná 1) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (že znalec mohl zkoumat jiný strom, než který způsobil pádem škodu, že podcenil vliv orkánu apod.) uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Jak z dikce tohoto ustanovení vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o. s. ř. To však není tento případ.
Pokud jde o právní námitky, žalovaná 1) nevymezila v dovolání zásadní právní otázku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.; namítá, že péče o zeleň v obci nespadá do samostatné působnosti obce a za škodu neodpovídá ani podle §415 obč. zák., neboť toto ustanovení lze použít pouze tam, kde není speciální úprava povinností, avšak v daném případě existuje právní úprava odpovědnosti vlastníků dřevin rostoucích mimo les.
Žalované 1) lze přisvědčit v tom, že jsou to především vlastníci, kdo mají povinnost pečovat o dřeviny ve svém majetku rostoucí mimo les. Tato povinnost vlastníků však nezbavuje ostatní subjekty povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a na životním prostředí (§415 obč. zák.), příp. povinnosti zasáhnout k odvrácení hrozící škody (§417 obč. zák.). Kromě toho žalovaná 1) je podle §35 odst. 1, 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, povinna pečovat o ochranu zdraví svých občanů, musí tedy brát zřetel přinejmenším i na to, zda v obci něco ohrožuje jejich zdraví, a to i v případě, že příčinou ohrožení je stromoví podél silnice vedoucí obcí, které nestojí na obecním pozemku a není ve vlastnictví obce.
Jak vyplývá z výsledků řízení, od září 2006, kdy jí byl doručen odborný posudek o stavu zeleně, obec věděla, že stromy ve stromořadí podél silnice v obci jsou životu a zdraví nebezpečné, byla dokonce na možnost kácení bez vydání povolení upozorněna městským úřadem Černošice, a přestože sama neučinila žádná bezodkladná opatření (§8 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb.) a povolení k pokácení stromů vydala až v prosinci 2006, na potřebu včasného odstranění nebezpečí neupozornila ani vlastníky stromů.
Nelze proto přisvědčit námitce, že odpovědnost žalované 1) podle §420 obč. zák. pro zanedbání prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. je vyloučena, když věděla o nebezpečném stavu stromů u průjezdního úseku silnice v obci, a za situace, že sama k zabránění vzniku škody neučinila včasná a účinná opatření, neupozornila ani vlastníky stromů na havarijní stav a na potřebu provést opatření k odstranění závadného stavu. Tento právní názor odvolacího soudu je ostatně v souladu s judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 9/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud jde o námitky žalované 2) v dovolání, že silniční zeleň není příslušenstvím ani součástí silnice z hlediska zákona č. 13/1997 Sb. a že podle zákona č. 13/1997 Sb. neměla povinnost starat se o věci ve vlastnictví žalovaného 3), je třeba uvést, že právní posouzení odvolacího soudu nevychází z aplikace ust. zákona č. 13/1997 Sb. na povinnosti žalované 2), nýbrž jeho rozhodnutí vyplývá ze zjištění, že podle zřizovací listiny žalované 2) jí byla uložena zřizovatelem (žalovaným 3) povinnost spravovat jeho majetek v souladu s obecně závaznými předpisy a s jeho směrnicemi a byla pověřena nejen výkonem majetkové správy k silnicím II. a III. třídy včetně jejich součástí a příslušenství ve vlastnictví kraje, ale i výkonem další majetkové správy, související s pozemky zastavěnými stavbami těchto silnic ve vlastnictví kraje. Nejednalo se tedy pouze o správu podle zákona č. 13/1997 Sb., ale i o správu majetku ve vlastnictví žalovaného 3) ve smyslu ostatních obecně závazných předpisů, tedy i občanského zákoníku. Zjištění obsahu listiny, a to i pomocí výkladu, je skutkovým zjištěním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudky z 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, z 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a z 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, a usnesení z 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, z 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, z 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, z 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, z 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 156/2012), z něhož dovolací soud vychází, a není tedy právní otázkou, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce (srov. §237 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, žalovaný 3) byl z jedné ideální poloviny vlastníkem stromu, jehož pád způsobil škodu, strom stál částečně na pozemku, zastavěném stavbou silnice, ve vlastnictví žalovaného 3). Zřizovací listinou byla žalovaná 2) pověřena výkonem majetkové správy související s pozemky zastavěnými stavbami silnic ve vlastnictví žalovaného 3), tedy majetkové správy nejen ve vztahu k samotnému tělesu silnice a silničním pozemkům podle zákona č. 13/1997 Sb., ale i ve vztahu k pozemkům, které vlastní kraj, na nichž se stavba silnice nachází, a tedy i ke stromům na těchto pozemcích rostoucím, neboť trvalé porosty jsou ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. součástí pozemku.
Pokud žalovaná 1) a 2) odvolacímu soudu vytýkají, že nerozhodl o dělené odpovědnosti, nýbrž podle §438 odst. 1 obč. zák. uložil všem solidární povinnost k náhradě škody, není otázka výkladu §438 obč. zák. otázkou zásadního právního významu, neboť odvolací soud se neodchýlil od všeobecně zastávaného názoru, že při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému s tím, že ve vzájemném poměru se škůdci vypořádají podle své účasti na způsobení škody - §439 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3738/2007).
Jak vyplývá z výše uvedeného, námitky v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst.1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a to ani z hlediska dovolacích námitek žalované 1), ani námitek uplatněných žalovanou 2).
Protože dovolání žalované 1) a 2) není přípustné, dovolací soud obě dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení mají žalobci právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření k dovolání sepsané 8. prosince 2012) ve výši 9.904,- Kč za každého z žalobců a) a b) a ve výši 7.760,- za každého ze žalobců c), d) a e) (§7 bod 5. a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb. - srov. čl. II. vyhlášky č. 486/2012 Sb.), z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky v částce 300,- Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze součtu těchto částek podle §137 odst. 3 o. s. ř., přičemž každá ze žalovaných 1) a 2) je povinna zaplatit polovinu celkové částky.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu