ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2468.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2468/2019-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: T. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalované: A. D. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Václavem Kopáčkem, advokátem se sídlem Kroftova 329/1, Praha 5, o 3.025.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 126/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, č. j. 21 Co 103/2019-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 21 Co 103/2019-137, potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 2. 2019, č. j. 34 C 126/2018-89, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, jejímž předmětem byl závazek účastníků uzavřít ve sjednané lhůtě kupní smlouvu, jíž by žalovaná prodala žalobci bytovou jednotku za kupní cenu 4.275.000 Kč. Proti žalované bylo posléze, ještě před uplynutím lhůty k uzavření smlouvy, zahájeno exekuční řízení, v jehož rámci se konala dražba předmětné bytové jednotky, do níž se žalobce přihlásil a vydražil ji za cenu 7.020.000 Kč. Nyní uplatnil nárok na náhradu škody, jež mu měla vzniknout tím, že za nabytí vlastnického práva k bytové jednotce musel vynaložit o celkem 3.025.800 Kč víc, než by zaplatil v případě, že by žalovaná řádně splnila své povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí. Z toho odvolací soud dovodil, že mezi jednáním žalované a vznikem tvrzené škody není vztah příčinné souvislosti, neboť skutečností, jež předmětný výdaj žalobce vyvolala, nebylo porušení smluvních povinností žalovanou, nýbrž jeho vlastní rozhodnutí zúčastnit se dražby, aniž měl povinnost vydražit bytovou jednotku za vyšší než původně sjednanou částku. Odvolací soud odlišil požadavek žalobce od případů řešených Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, 25 Cdo 4087/2014 a 25 Cdo 2819/2013, v nichž šlo o jiný nárok, totiž o ušlý zisk představovaný rozdílem mezi výhodně sjednanou cenou v nerealizované smlouvě o smlouvě budoucí a skutečnou hodnotou věci, které poškozený nenabyl. Žalobce však takový nárok neuplatnil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 25 Cdo 4087/2014, 25 Cdo 2819/2013 a 25 Cdo 2858/2015). Má za to, že splnění závazků ze smlouvy o smlouvě budoucí bylo zmařeno výhradně z důvodů na straně žalované, neboť to byla právě ona, kdo zapříčinil exekuci. Tím znemožnila uzavření kupní smlouvy, a způsobila tak žalobci škodu spočívající v tom, že musel při nabývání nemovitosti z jiného právního titulu zaplatit vyšší cenu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závěry napadeného rozhodnutí jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodné právní otázky byly dovolacím soudem posouzeny jinak.
Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, či ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řetězec příčin však nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000).
Odvolací soud při posouzení zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že jednání žalované nepředstavovalo skutečnost, jež vedla k vynaložení žalobcem požadované částky v dražbě konané v rámci exekuce vedené na majetek žalované. Tento závěr plně odpovídá východiskům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jak k otázkám příčinné souvislosti, tak k rozlišení nároků na náhradu skutečné škody (zbytečně vynaložených nákladů) od ušlého zisku. Byť je nepochybné, že exekuce zmařila splnění závazků stran podle smlouvy o smlouvě budoucí, tedy i smluvní nabytí vlastnického práva k bytové jednotce žalobcem, nelze přehlížet, že následné žalobcovo rozhodnutí přihlásit se do dražby a získat zde bytovou jednotku i za cenu podstatně vyšší, než jaká byla původně sjednána se žalovanou, bylo učiněno z jeho vůle a zcela dobrovolně v situaci, kdy nebyl ničím nucen postupovat právě tímto způsobem; žalovaná neměla možnost to jakkoliv ovlivnit. Do řetězce příčin vedoucích k vynaložení příslušné částky ze strany žalobce tak vstoupila zcela nová, na jednání žalované nezávislá a pro vznik tvrzené škody rozhodující skutečnost spočívající v žalobcově rozhodnutí nabýt bytovou jednotku v rámci konané dražby, jež způsobila přerušení příčinné souvislosti mezi dřívějším počínáním žalované a nastalým následkem. Zvýšená cena za nabytí majetku, resp. její rozdíl oproti původně sjednané kupní ceně (tak vymezil žalobce předmět řízení), není ušlým ziskem, nýbrž snížením jeho majetkového stavu, k němuž dovolatel přistoupil na základě vlastní úvahy. Nejde ani o tzv. zbytečně vynaložené náklady (skutečná škoda), protože žalobce nebyl objektivně nucen je vynaložit, a v případě, že by tak neučinil, jeho majetkový stav by se nezměnil.
Odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2819/2013, a ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2858/2015, není případný. Dovolací soud v nich řešil zcela odlišnou situaci, konkrétně otázku oprávněnosti nároku na náhradu ušlého zisku spočívajícího v tom, že poškozený nenabyl vlastnické právo k nemovitostem, jež na něj měly být převedeny budoucí kupní smlouvou. Uzavřel přitom, že ušlý majetkový přínos může být v takovém případě dán rozdílem mezi smluvenou kupní cenou a hodnotou nabývaných nemovitostí, o nějž se navzdory důvodnému očekávání nezvětší majetkový stav poškozeného, potažmo rozdílem mezi kupní cenou, za niž měl poškozený nemovitost nabýt, a částkou, již měl následně získat z jejího dalšího prodeje. Vymezil-li však žalobce v nyní projednávané věci požadované plnění jako částku, již vynaložil v dražbě na nabytí vlastnického práva k bytové jednotce nad rámec původně sjednané kupní ceny, je zřejmé, že neuplatnil nárok z titulu náhrady ušlého zisku, ve vztahu k němuž by bylo možno uvažovat o aplikaci závěrů citovaných rozsudků. Obdobným způsobem je pak nutno hodnotit rovněž odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4087/2014, v němž se dovolací soud toliko obecně vyjadřoval k problematice zániku práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění v důsledku převedení předmětu budoucí koupě třetí osobě, potažmo povinnosti převodce k náhradě škody způsobené druhé smluvní straně, aniž by zde však byla posuzována rozhodná právní otázka přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním potenciálního škůdce a vzniklou škodou.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k žalobcem předestřeným otázkám a že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nelze dovodit. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu