ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2656.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2656/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce K. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 69.990,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 213/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2004, č. j. 23 Co 47/2004, 48/2004-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 27. 5. 2003, č. j. 14 C 213/2002-23, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2003, č. j. 14 C 213/2002-32, zamítl žalobu na zaplacení částky 69.990,- Kč s příslušenstvím, jíž se žalobce domáhal náhrady škody za jeho věc, která byla neznámým pachatelem odcizena ze střeženého objektu dálničního oddělení policie. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce v roce 1999 (cca v červenci) koupil na burze na nádraží elektrocentrálu zn. Honda EG 3000 za částku 8.000,- Kč. Dne 21. 2. 2000 byla tato elektrocentrála při domovní prohlídce v jeho bydlišti zajištěna policejním orgánem pro podezření, že se může jednat o věc pocházející z trestné činnosti. V době mezi 7. 3. 2000 a 8. 3. 2000 byla předmětná elektrocentrála odcizena z oploceného a elektronicky střeženého parkoviště Dálničního oddělení Policie ČR N. V. O tom byl žalobce vyrozuměn dne 30. 3. 2000 a v této souvislosti do protokolu uvedl, že mu tím byla způsobena škoda ve výši 8.000,- Kč. Usnesením Policie ČR ze dne 7. 4. 2000 byla věc trestného činu krádeže předmětné elektrocentrály odložena podle §159 odst. 4 trestního řádu, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti, které by dostatečně odůvodňovaly závěr, že tento trestný čin spáchala určitá osoba; toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 4. 5. 2000. Soud dovodil, že jde o případ podle §49 odst. 5 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, podle nějž za škody způsobené policií nebo policistou v souvislosti s plněním jejich úkolů odpovídá stát, vzhledem však k vznesené námitce promlčení žalobu zamítl, neboť o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se žalobce dozvěděl nejpozději dne 4. 5. 2000, kdy mu bylo doručeno usnesení Policie ČR o odložení věci, z nějž se dozvěděl přesné skutečnosti týkající se odcizení elektrocentrály, kterou zakoupil na burze za 8.000,- Kč. Byl tedy obeznámen s cenou tohoto zboží na trhu, takže ještě před vydáním tohoto usnesení znal tržní cenu typově shodného zboží a nemusel ji zjišťovat z odborného vyjádření znalce Ing. V. K. ze dne 31. 1. 2002, v němž je navíc uvedena prodejní cena úplně nové věci. O všech skutečnostech zakládajících jeho tvrzené právo na náhradu škody věděl nejpozději dne 4. 5. 2000 a od tohoto dne mu počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba podle §106 odst. 1 obč. zák., která skončila dne 4. 5. 2002, zatímco žalobce žalobu podal až dne 4. 9. 2002.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2004, č. j. 23 Co 47/2004, 23 Co 48/2004-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o promlčení uplatněného nároku. Uvedl, že vědomost o škodě ve smyslu ust. §106 odst. 1 obč. zák. znamená prokázanou vědomost o újmě určitého druhu a rozsahu, který lze vyčíslit v penězích. Pokud jde o ztrátu či odcizení movité věci, při určení výše škody se podle §443 obč. zák. vychází z ceny věci v době poškození, přičemž žalobce nemusí zcela přesně určit obecnou cenu věci v žalobním návrhu, neboť ocenění bývá zpravidla předmětem dokazování. Žalobce byl schopen vzniklou újmu vyjádřit ihned poté, co byla předmětná elektrocentrála odcizena, neboť znal cenu, za kterou tuto elektrocentrálu pořídil, a nelze tedy přisvědčit jeho námitce, že se o škodě dozvěděl až z odborného vyjádření, které si nechal z vlastní iniciativy vypracovat a které oceňuje jinou věc, než tu, která byla z prostor Policie odcizena.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Namítá, že ust. §443 obč. zák. se na ztracenou a odcizenou věc nevztahuje, nýbrž jeho nárok je třeba posoudit podle ust. §442 obč. zák., podle nějž mu měla být uhrazena skutečná škoda, která mu vznikla, a za tuto škodu je nutno považovat náklady nezbytně nutné k novém pořízení věci, a to i tehdy, jestliže tyto náklady přesahují cenu věci v době škody. Nikde není stanoveno, že by musel pořizovat věc použitou, a o skutečné škodě se žalobce dověděl právě ze znaleckého posudku Ing. V. K. ze dne 31. 1. 2002. Subjektivní promlčecí doba nemohla začít běžet dne 4. 5. 2000, kdy mu bylo doručeno usnesení o odložení věci, neboť v této době výši skutečné škody neznal. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení. Jde o otázku zásadního právního významu, neboť pokud v odborném vyjádření je oceněna jiná než jemu odcizená věc, jak dovodil odvolací soud, pak ještě ani v den podání žaloby mu nebyla známa výše skutečné škody. Jeho nárok na náhradu škody promlčen není, neboť přesné určení ceny odcizené věci by bylo předmětem dokazování v daném soudním řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně i soudu odvolacího a odkázala na jejich odůvodnění. Zastává názor, že dovolání není přípustné, neboť v dané věci nejde o otázku zásadního právního významu, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V daném případě se nejedná o věc, ve které by soud prvního stupně rozhodoval poté, co bylo jeho dřívější rozhodnutí odvolacím soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání žalobce se proto posuzuje podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání pak nastává, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce v dovolání namítá po právní stránce nesprávnou aplikaci §443 obč. zák. a nesprávný názor na určení počátku subjektivní promlčecí doby z hlediska §106 obč. zák.
Podle ust. §106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škody vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. Postačuje tedy, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Okolnost, zda a kdy si poté vyžádá od odborníka informaci o prodejní ceně nové věci obdobného typu, není rozhodující. Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku.
Právní názor odvolacího soudu na otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby je plně v souladu s tím, co bylo shora uvedeno.
V případě náhrady za ztrátu či odcizení movité věci se vychází z ceny v době poškození (§443 obč. zák.). U věci použité a částečně opotřebované je skutečnou škodou (§442 obč. zák.) její obecná cena v době, kdy došlo k její ztrátě či poškození, nikoliv pořizovací cena věci nové.
Rovněž z hlediska dalších námitek dovolatele proti právnímu posouzení je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s hmotným právem i s publikovanou judikaturou. Není proto důvodu pro závěr, že by toto rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Pokud dovolatel zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, nejde o námitky proti právnímu posouzení, tím méně pak o právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nesprávné skutkové zjištění zakládá totiž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14.září 2005
JUDr. Marta Škárová,v.r. předsedkyně senátu