ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2754.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 2754/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Truxou, advokátem, se sídlem Rokycany, Josefa Knihy 177, proti žalované I. P., zastoupené Mgr. Lukášem Venclem, advokátem, se sídlem Beroun, V Pražské bráně 74, o zaplacení 232.700,- Kč, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 115/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2009, č.j. 61 Co 565/2009-269, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 14. 8. 2009, č.j. 5 C 115/2007-243, (vydaným poté, co jeho předchozí dva rozsudky byly zrušeny odvolacím soudem a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení) uložil žalované zaplatit žalobci 116.350,- Kč, co do částky 116.350,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovanou bylo sjednáno, že po skončení dědického řízení po J. S. starším žalobce převede na žalovanou vlastnické právo k osobnímu automobilu OPEL (dále jen „vozidlo“) náležejícímu do dědictví a ze strany žalované bude žalobci prominut dluh 260.000,- Kč. V průběhu dědického řízení bylo vozidlo v držení žalované, která jej užívala a posléze předala do opravy P. P., který užíval vozidlo k soukromým účelům a dne 8. 6. 2005 způsobil dopravní nehodu, při níž bylo vozidlo poškozeno, nebylo žalobci vydáno, ani se nepodařilo prokázat, že by ke dni rozhodování soudu vůbec existovalo. Na základě těchto zjištění se zřetelem k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu obsaženému v jeho zrušujícím usnesení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná nebyla oprávněna nakládat s vozidlem, užívat jej, ani jej předat do opravy trvající několik měsíců, neboť vozidlo patřilo do majetku zůstavitele, a za situace, kdy dědické řízení nebylo skončeno, mohla by žalovaná vozidlo převzít a nakládat s ním pouze, byl-li by k takovému postupu podle §175r odst. 1 o. s. ř. dán souhlas soudem. Pokud tedy žalovaná předmětné vozidlo předala třetí osobě k opravě, porušila právní povinnost, a proto odpovídá za tím způsobenou škodu podle §420 obč. zák. Výše škody se rovná obvyklé ceně vozidla ke dni dopravní nehody, tj. 232.700,- Kč. Ve smyslu §441 obč. zák. shledal soud spoluzavinění žalobce na vzniku škody v rozsahu jedné poloviny, neboť žalobce ještě před dopravní nehodou věděl, že se vozidlo nachází u P. P., avšak nedožadoval se jeho vydání, ačkoli tak učinit měl, neboť věc náležející do dědictví byla ještě před pravomocným rozhodnutím soudu v dědickém řízení užívána neoprávněnou osobou.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 12. 2009, č.j. 61 Co 565/2009-269, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím a nákladovém výroku potvrdil s tím, že žalovanou zavázal k úhradě 116.350,- Kč společně a nerozdílně s P. P., jemuž byla tato povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. 3. 2009, č.j. 5 C 30/2009-96; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým závěrem soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. K námitkám uplatněným v odvolání pouze konstatoval, že bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná nakládala s předmětným vozidlem v době, kdy probíhalo dědické řízení po zemřelém J. S. st., aniž k tomu měla jakékoliv oprávnění, neboť k takovému jednání nebyl dán souhlas soudu ve smyslu ustanovení §175r odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl nadto pouze jedním ze tří dědiců se stejným podílem, o nakládání s majetkem zůstavitele by tudíž muselo být rozhodnuto jejich nadpoloviční většinou.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Napadá závěr soudů obou stupňů, že porušila právní povinnost, když s předmětným vozidlem nakládala způsobem, k němuž nebyla oprávněna. Namítá, že naopak jednala s péčí řádného hospodáře a v úmyslu předejít vzniku škody, když s vědomím žalobce předala vozidlo k opravě. Domnívá se, že jí nelze přičítat k tíži, že P. P. užil vozidlo k soukromým účelům, přičemž bylo vozidlo zničeno. Kdyby P. P. vozidlo pouze opravoval, jak bylo sjednáno, škoda na vozidle by nevznikla; je tak jedinou osobou odpovědnou za vznik škody. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde, neboť soud prvního stupně rozhodl vyhovujícím výrokem o povinnosti žalované zaplatit žalobci 116.350,- Kč potvrzeným napadeným rozhodnutím odvolacího soudu shodně jako ve svých předchozích rozsudcích (vyhovujících žalobě co do částky 232.700,- Kč) a odlišně rozhodl jen výrokem zamítavým, jenž žalovanou napaden není a ani být nemůže.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka neuvádí, v jaké otázce spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud neshledal důvody pro závěr o jeho zásadním významu po stránce právní.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že pokud v průběhu dědického řízení žalovaná (dovolatelka) nakládala s majetkem náležejícím do dědictví, aniž by k nakládání s tímto majetkem byl dán souhlas nadpoloviční většiny všech dědiců, potažmo souhlas soudu dle §175r odst. 1 o. s. ř., jednala protiprávně. Otázka, zda dovolatelka s vozidlem nakládala s péčí dobrého hospodáře, tak za situace, kdy soud dospěl k závěru, že samotné nakládání s věcí, lhostejno zda řádné či nikoliv, nebylo oprávněné, není v dané věci právně relevantní.
Posouzení existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Právním posouzením příčinné souvislosti je stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována. V dovolání uplatněné námitky stran toho, zda existuje souvislost mezi předáním vozidla k opravě a jeho zničením při dopravní nehodě tak zpochybňují správnost skutkových závěrů. Skutková zjištění však při zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze úspěšně zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 1-2, pod č. 8).
Namítá-li žalovaná, že za škodu odpovídá pouze P. P., který užil vozidlo k soukromým účelům, ač k tomu nebyl oprávněn, a nebýt této okolnosti, ke škodě by nedošlo, je nutno poukázat na to, že podle §438 odst. 1 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně, z čehož vyplývá, že poškozený se může domáhat celé náhrady škody na kterékoli ze solidárně povinných odpovědných osob a jedna z odpovědných osob se nemůže zbavit odpovědnosti poukazem na to, že za škodu odpovídá též osoba jiná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2407/98, nebo ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 845/2000).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu