ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2757.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 2757/2017-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) I. K. , b) M. K. , a c) L. K. , všichni zastoupeni JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, proti žalovanému: V. S. , zastoupen JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem se sídlem v Opavě, sady Svobody 448/4, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 257/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2016, č. j. 71 Co 328/2016-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2016, č. j. 71 Co 328/2016-70, není přípustné, neboť dovolatelem uplatněné námitky nesplňují předpoklady uvedené v §237 o. s. ř.
Dovolatel se domáhá přezkoumání věci, ve které soud prvního stupně rozhodl v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání poté, co se jako žalovaný ke kvalifikované výzvě soudu podle §114b o. s. ř. vyjádřil pouze tak, že nárok žalobců neuznává a žádá soud o prodloužení lhůty ke zdůvodnění, protože shromažďuje zatím veškeré informace, zejména listinné důkazy a rovněž si zajišťuje zmocněnce (právního zástupce). Soud prvního stupně dané vyjádření, resp. důvody pro prodloužení lhůty ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., nepovažoval za dostatečné a odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem jeho rozhodnutí potvrdil. Dovolatel sice namítá, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly dány, neuvádí ovšem žádné relevantní důvody, vyjma tvrzení, že zřetelně projevil svůj nesouhlas s žalobou, nijak úmyslně nezdržoval projednávání věci a že fikce uznání by měla být používána velmi restriktivně jako výjimečný nástroj. Kromě obecného odkazu na dále nespecifikovanou judikaturu Ústavního soudu nijak více nedoložil přípustnost dovolacího přezkumu ve smyslu §237 o. s. ř.
Kvalifikovaná výzva je jedním z nástrojů k zamezení průtahů v soudním řízení a její účel proto znemožňuje akceptovat za dostatečná taková vyjádření, která mají fakticky za cíl pouze prodloužit lhůtu (obvykle třicetidenní), kterou soudy k vyjádření poskytují. Ačkoliv je pochopitelné, že v některých náročnějších případech nemusí taková lhůta postačovat, má účastník v takovém případě dvě možnosti - a sice buď uvést relevantní důvody, proč se v dané lhůtě dostatečně vyjádřit nemůže, nebo uvést alespoň nezbytné minimum, které soudu a potažmo i stranám umožní určit, co bude dále v řízení předmětem sporu a co lze považovat za nesporné. Brání-li žalovanému v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal, jinak nastává fikce, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky - jestliže opravdu nastala - za řízení nelze vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času ani v důsledku okolností, které by posléze (po vzniku fikce) nastaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 49/2006; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014).
Zákon výslovně nestanoví, co se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. rozumí vážným důvodem, pro který žalovaný nemohl včas podat řádné vyjádření ve věci, je proto vždy nutno posuzovat konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu. Obecně lze však shrnout, že se jedná o situaci, která ospravedlňuje nečinnost ze strany žalovaného, zejména díky její nepředvídatelnosti, závažnosti nebo rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3474/2016, nebo jeho rozsudek ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný ve Sbírce pod č. 51/2014). Dále platí, že pokud žalovaný nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej - jako v posuzované věci - neuzná vůbec), musí jeho písemné vyjádření obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému žalobou; tím reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce. Podstata obrany žalovaného tedy musí spočívat v tom, že konkrétními údaji vyvrací pravdivost tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě není třeba rozvádět do všech podrobností; postačí, jestliže žalovaný postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které (budou-li prokázány) mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007).
Protože dovolatel ve svém vyjádření ke kvalifikované výzvě neuvedl, proč s předmětnou žalobou nesouhlasí, ani proč mu poskytnutá lhůta nepostačovala k opatření potřebných informací, listinných důkazů a právního zástupce, je rozhodnutí obou soudů nižších stupňů jak v souladu se zákonem tak i soudní praxí. Odkazuje-li dovolatel blanketně a bez dalšího určení na judikaturu Ústavního soudu, přehlíží, že Ústavní soud přistupoval ke zrušování rozsudků pro uznání v takových případech, kdy stěžovatelé naplnili alespoň minimální požadavky pro kvalifikovanou výzvu, tedy nejen, že uvedli svůj nesouhlas se žalobním nárokem, ale především uvedli i proč s ním nesouhlasí (alespoň rámcově), případně namítali místní či věcnou nepříslušnost soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, nebo ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13). V posuzovaném případě však dovolatel nenaplnil ani takovéto minimum.
Nejvyšší soud proto ze všech těchto důvodů dovolání žalovaného pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu