ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2758.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2758/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Ing. P. O., Ph.D. , zastoupené Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, 1. máje 741, proti žalovanému statutárnímu městu Frýdek-Místek , IČO 00296643, se sídlem úřadu Frýdek-Místek, Radniční 1148, zastoupenému JUDr. Milanem Pavelcem, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, Zámecké náměstí 42, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 319/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2010, č.j. 8 Co 276/2010-161, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2010, č.j. 8 Co 276/2010-161, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 2. 2010, č.j. 18 C 319/2007-123, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalovaném náhrady škody na zdraví (bolestného a ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti) ve výši 270.609,- Kč s příslušenstvím způsobené při přecházení místní komunikace pádem na zledovatělé vozovce.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (poté, co jeho předchozí, žalobě vyhovující rozsudek ze dne 1. 7. 2008 byl odvolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 22. 2. 2010, č.j. 18 C 319/2007-123, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 270.609,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 23. 11. 2005 kolem 20 hod. utrpěla žalobkyně na místní komunikaci – ulici Riegrova ve Frýdku–Místku úraz, k němuž došlo pádem po uklouznutí. V době, kdy k úrazu došlo, byla silnice zledovatělá, bez jakéhokoliv posypu a chemického ošetření, ve 21 hodin byla teplota vzduchu 5°C, chemický posyp ul. Riegrova byl proveden až ve 22 hodin. Ve dnech 21. a 22. 11. se teploty pohybovaly od 0,4°C do – 2,3°C. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení §27 odst. 3 a 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni 23. 11. 2005. Uzavřel, že žalovaný jako vlastník místní komunikace odpovídá za škodu, která vznikla žalobkyni, když její příčinou byla závada ve schůdnosti místní komunikace spočívající v námraze, která způsobila pád žalobkyně, a tím i její úraz. Žalovaný v řízení neprokázal, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu způsobenou povětrnostními vlivy zmírnit ani na ni upozornit. Soud přihlédl k tomu, že komunikace nebyla v kritickém okamžiku náležitě ošetřena, žalobkyně si při přecházení komunikace počínala obezřetně, měla vhodné obutí s ohledem na klimatické podmínky, místo dobře znala. Soud neshledal spoluzavinění žalobkyně, které by bylo v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, jelikož žalobkyni nelze klást k tíži, že nevěděla o místě, kde komunikaci křižuje horkovod, a kde tedy mohla přejít vozovku bezpečněji. Žalovaný se podle soudu nemůže zprostit odpovědnosti ani tím, že uzavřel smlouvu s Technickými službami, a.s., které se zavázaly udržovat místní komunikace v jeho vlastnictví.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 10. 2010, č.j. 8 Co 276/2010-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i právním posouzením předpokladů odpovědnosti žalovaného města za újmu na zdraví žalobkyně, že příčinou jejího pádu při přecházení místní komunikace pokryté souvislou vrstvou námrazy a následné škody na zdraví byla závada ve schůdnosti komunikace, která je ve vlastnictví žalovaného. Za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že před úrazem dne 23. 11. 2005 nebyla na předmětné komunikaci prováděna jakákoliv údržba, souhlasil odvolací soud rovněž se závěrem okresního soudu, že žalovaný neprokázal, že nebylo v mezích jeho možností závadu ve schůdnosti komunikace způsobené povětrnostními vlivy zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit. Přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že nejsou splněny podmínky pro spoluzavinění poškozené na vzniku škody. Odvolací soud též konstatoval, že povinnost udržovat schůdnost komunikace tíží jejího vlastníka, ten se proto nemůže zprostit své odpovědnosti uzavřením smlouvy o správě a údržbě komunikace s jiným subjektem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem soudů, že je dána jeho odpovědnost jako správce komunikace za škody způsobené závadou ve schůdnosti podle zákona č. 13/1997 Sb., jelikož v daném případě nešlo o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti komunikace. Uvádí, že kluzkost vozovky a tím pádem možnost vzniku úrazu byla nejen předvídatelná, ale dokonce na první pohled viditelná. Počasí bylo stálé, teploty několik dní po sobě pod bodem mrazu, komunikace byla udržována podle plánu zimní údržby, tj. byla prohrnuta a zbavena závějí, žalobkyně věděla o námraze a o možnosti uklouznutí. Soudy obou instancí se však otázkou předvídatelnosti či nepředvídatelnosti snížené schůdnosti dotčené pozemní komunikace nezabývaly. Dovolatel popisuje způsob údržby komunikací podle schváleného plánu zimní údržby, včetně úpravy povrchu na předmětné komunikaci a tvrdí, že svou zákonnou povinnost zmírňovat závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky beze zbytku plnil. Poukazuje na skutečnost, že žalobkyně místní komunikaci využívala denně pro venčení psa, takže míru zhoršení schůdnosti na této místní komunikaci vlivem námrazy trvající po uvedenou dobu znala, pokud se přesto vydala přes uvedenou komunikaci právě v místě námrazy, ač mohla zvolit místo jiné, porušila svoji prevenční povinnost předcházet škodám vyplývající z ustanovení §415 obč. zák. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný je odpovědný za škodu na zdraví vzniklou žalobkyni v důsledku pádu na místní komunikaci, pokryté v době škodní události souvislou vrstvou námrazy vzniklou v důsledku povětrnostních vlivů, což představuje závadu ve schůdnosti komunikace. Uvedený závěr je v rozporu s právní úpravou i jejím ustáleným judikatorním výkladem, proto je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném v době vzniku úrazu žalobkyně, vlastník místní komunikace odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Podle §26 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. jsou v zastavěném území obce místní komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle odstavce 7 tohoto ustanovení se závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení jsou povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky.
Objektivní odpovědnost podle §27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích je spojována s takovým stavem na komunikaci, který tvoří závadu ve schůdnosti ve smyslu §26 uvedeného zákona. V podstatě jde o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti komunikace, způsobenou vnějšími vlivy, a to změnu natolik významnou, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, publikovaný pod č. 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2731/2008).
Jestliže v daném případě podle skutkových zjištění byla příčinou pádu žalobkyně souvislá vrstva námrazy, kterou byla komunikace v místě přecházení pokryta, aniž by bylo zjištěno, že šlo o změnu ve schůdnosti, kterou žalobkyně nemohla předvídat, pak stav komunikace, jak byl v řízení zjištěn, neodpovídá pojmu „závada ve schůdnosti“, jak je vymezen v zákoně, a nejedná se tedy v daném případě o objektivní odpovědnost vlastníka místní komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb., jenž je zákonem speciálním ve vztahu k úpravě náhrady škody v občanském zákoníku.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, Nejvyšší soud jej zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu