ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2824.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2824/2018-445
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: T. M. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupený JUDr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem Saskova 1625, Kladno, proti žalovanému: ZEMĚDĚLSKÉ DRUŽSTVO PERUC , se sídlem Peruc 304, IČO 00121509, zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem Sladkovského 1640, Louny, o 160.130 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 350/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 84 Co 905/2016-422, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 84 Co 905/2016-422, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 5. 2016, č. j. 10 C 350/2007-387, ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 160.130 Kč s příslušenstvím, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelem formulované právní otázky již byly dovolacím soudem řešeny a na základě dovolacích námitek nelze dojít k závěru, že by se od této judikatury odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil, popř. že jsou dány důvody pro to, aby tyto právní otázky byly dovolacím soudem nově posouzeny jinak. Některé z uplatněných námitek navíc nesměřují proti otázkám právním, ale napadají skutková zjištění, která zásadně nejsou předmětem dovolacího přezkumu (srov. §237 a 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel v prvé řadě namítá, že nalézací soudy měly jako změnu žaloby ve smyslu §95 odst. 1 o. s. ř. vyhodnotit postup žalobce, který nejprve uvedl, že mu počínáním žalovaného vznikla na vozidle tzv. totální škoda, avšak v průběhu řízení změnil svá tvrzení tak, že žádá uhradit náklady vynaložené na opravu předmětného vozidla; v návaznosti na to měly soudy shledat důvodnou žalovaným vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku. Je však ustálenou soudní praxí, že u nároku na náhradu škody způsobené na věci vzniká majetková újma vlastníku již samotným poškozením, ztrátou či zničením věci. Výše škody pak představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit na uvedení věci do původního stavu, a to bez ohledu na to, zda finanční prostředky na opravu věci byly skutečně vynaloženy či nikoliv a zda poškozená věc byla opravena či nikoliv. Jde přitom pouze o jeden ze způsobů stanovení výše náhrady škody; dalším možným a frekventovaným způsobem stanovení výše náhrady za poškození věci je zjištění hodnoty poškozené věci v porovnání s její hodnotou před poškozením. Jiný způsob stanovení výše náhrady však není uplatněním jiného, skutkově odlišného nároku, nýbrž jde stále o nárok na náhradu za poškození věci, který je po skutkové stránce identický (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3010/2006, publikovaný pod C 6847 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3005/08, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost). Napadené rozhodnutí je s citovanými judikatorními závěry plně v souladu. Změnil-li žalobce v průběhu řízení svá tvrzení toliko v části týkající se způsobu kvantifikace vzniklé škody, neuplatnil tím nový, skutkově odlišný nárok, jenž by odůvodňoval postup soudu podle §95 odst. 1 o. s. ř., potažmo odlišné posouzení otázky promlčení, nýbrž toliko využil odlišného způsobu vyčíslení nároku stávajícího, jehož identita nedoznala takovou úpravou žalobních tvrzení žádných změn. Postup odvolacího soudu, který za dané situace nerozhodoval o připuštění změny žaloby, tedy nebyl nesprávný. Z obdobných důvodů pak nelze shledat opodstatněnou ani další z výhrad dovolatele, že nalézací soudy nepřípustně překročily žalobní návrh tím, že přiznaly žalobci náhradu ve výši rozdílu mezi obvyklou cenou předmětného vozidla před poškozením a po poškození, namísto požadované náhrady nákladů vynaložených na jeho uvedení do původního stavu. Lze-li výši peněžité náhrady za škodu na věci určit kterýmkoli ze dvou shora deklarovaných způsobů, jež oba vedou k témuž výsledku, není soud vázán způsobem, jaký ke stanovení této výše navrhuje poškozený (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3648/2011).
Ani námitky směřující proti závěru odvolacího soudu o vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody a proti způsobu zpracování znaleckého posudku Ing. Miloslava Stuny, o nějž odvolací soud opřel svůj závěr o výši škody, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025), pokud se v řízení zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). V tomto ohledu však dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu nezpochybňuje, neboť závěr o příčinné souvislosti napadá toliko kritikou postupu nalézacích soudů při dokazování, konkrétně námitkou, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz odborné povahy. Ve svém důsledku tak brojí nikoli proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Obdobné pak platí i pro výhrady dovolatele ke způsobu zpracování a následnému hodnocení znaleckého posudku Ing. Stuny. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. nemůže být zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka neprovedení dalšího či revizního posudku pak představuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což však není tento případ (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 100/2018).
Otázkou, zda lze na motorové vozidlo nechat vyrazit VIN jiného motorového vozidla, se dovolací soud nezabýval, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Skutečnost, jakým způsobem žalobce naložil s havarovaným vozidlem po nehodě, je totiž pro posouzení uplatněného nároku na náhradu škody irelevantní, jak ostatně uvedl již soud prvního stupně.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu