ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.100.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 100/2018-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: T. V. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, 150 00 Praha 5, proti žalované: Kooperativa Pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, IČO: 47116617, o 1.492.128 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 150/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 15 Co 235/2017-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví v celkové částce 1.492.128 Kč, za těžká zranění s trvalými následky, jež utrpěl při dopravní nehodě dne 17. 3. 2012, když se při jízdě na motocyklu střetl s osobním vozem řidičky I. F., jejímž pojistitelem je žalovaná.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 10 C 150/2015-81, zamítl žalobu na zaplacení 1.492.128 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce bez platného řidičského oprávnění jel na technicky nezpůsobilém a nepojištěném motocyklu po hlavní silnici ve XY nepřiměřenou rychlostí 70-75 km/h, v křižovatce se zhoršenými výhledovými možnostmi vjel s motocyklem do protisměru a narazil levým bokem do osobního automobilu řidičky F., která vjížděla do křižovatky z vedlejší silnice poté, co se před rozjezdem přesvědčila, že nic nebrání bezpečnému průjezdu křižovatkou, neboť žalobce v dohledné vzdálenosti nemohla vidět, v okamžiku střetu se její vozidlo nacházelo již v jejím pravém jízdním pruhu. Na základě zjištěného skutkového stavu uzavřel, že rozhodující příčinou dopravní nehody byla nepřiměřená rychlost žalobce, jedoucího bez řidičského průkazu na technicky nezpůsobilém motocyklu, který nepřizpůsobil svou jízdu zhoršeným výhledovým poměrům v křižovatce, přičemž řidička automobilu nemohla motocykl jedoucí nepřiměřenou rychlostí v době, kdy najížděla do křižovatky, vidět, a proto podle §420 a §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) shledal výlučnou odpovědnost za vzniklou škodu na straně žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 15 Co 235/2017-105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním shledal výlučné zavinění dopravní nehody na straně žalobce, který jel nepřiměřenou rychlostí, rychlost nepřizpůsobil zhoršeným výhledovým poměrům a řidička osobního automobilu jej nemohla vidět, když v okamžiku, kdy vjížděla na hlavní silnici, byl žalobce v oblasti zakrytého výhledu. Nebyla tak schopna, s ohledem na nepřiměřenou rychlost motocyklu a špatné výhledové poměry v křižovatce, střetu s motocyklem zabránit ani při dodržení všech povinností plynoucích ze zákona č. 361/2000 Sb. Uzavřel, že v souladu s ust. §441 obč. zák. nese následky vzniklé škody žalobce sám.
Žalobce s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1097/2014 a 25 Cdo 553/2014 napadá rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné posouzení míry jeho účasti na způsobené škodě s tím, že pokud soud zcela vyloučil účast řidičky na způsobené škodě, jedná se o zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu. Namítá rovněž odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení rozporných znaleckých posudků, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 583/2001, 25 Cdo 1148/2016, 25 Cdo 4712/2016 a 30 Cdo 3631/2011, kdy závěry odvolacího soudu ohledně rychlosti jízdy žalobce a možnosti řidičky automobilu střetu zabránit, nevyplývají z provedených znaleckých posudků. Skutečnost, že zpracovatel ústavního posudku uvedl, že nelze vyloučit, že žalobce jel rychlostí 70-75 km/h, neznamená, že žalobce touto rychlostí skutečně jel. Podle žalobce tak odvolací soud postupoval v rozporu s ust. §132 a 127 o. s. ř., když v posuzované věci nevyšel z revizního znaleckého posudku. S ohledem na uvedené proto navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu, případně jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při právním posouzení věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
V souladu se zákonem i ustálenou judikaturou se odpovědnostní vztah při dopravní nehodě, který je žalovaná povinna pokrýt pojistným plněním z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, posuzuje ve vztahu mezi řidiči podle §420 obč. zák. a uplatní se i ustanovení §441 obč. zák., podle něhož byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně, a byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 43/2002, uveřejněný pod číslem 15/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1127/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod číslem C 5808). Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného, je v tomto rozsahu vyloučena odpovědnost škůdce. Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010).
V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení zjištěného skutkového stavu (jenž nepodléhá dovolacímu přezkumu), neboť aplikoval odpovídající ustanovení zákona, správně je vyložil a přiléhavě zdůvodnil, jak dopadají na zjištěný skutkový stav věci. Odvolací soud podrobně vysvětlil, proč neshledal v jednání řidičky automobilu žádné porušení povinností a naopak jaké důvody ho vedly k rozhodnutí o výlučném zavinění na straně žalobce. Shledal-li odvolací soud v posuzovaném případě výlučné zavinění na střetu vozidel na straně žalobce, když z uvedených důvodů jako rozhodující a podstatnou příčinu dopravní nehody považoval překročení maximální povolené rychlosti žalobcem, jenž na hlavní silnici neměl dobrý rozhled, avšak způsob jízdy tomu nepřizpůsobil, čímž vyloučil, aby řidička automobilu na vedlejší komunikaci mohla dostát své povinnosti dát mu přednost v jízdě, neboť jej při vjezdu na hlavní silnici nemohla vidět, je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolatelem uplatněná námitka tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, již výše zmíněný rozsudek ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ale i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1097/2014, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 553/2014, na něž odvolatel odkazoval).
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka rozporného hodnocení znaleckých posudků. Vyšel-li odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) ze závěrů posudků Ing. Kubelky a MBL CRASH EXPERT s.r.o., které nehodnotil jako navzájem rozporné s ohledem na výslech Š. (zpracovatele posudku MBL CRASH EXPERT s.r.o.) a odůvodnil-li i poukazem na obsah dalších provedených důkazů svůj závěr o tom, že právě o ně opřel své skutkové zjištění o průběhu nehodového děje, postupoval soud v souladu s ustanovením §132 i §127 o. s. ř. Odvolací soud tedy ani z hlediska řešení dovolatelem předestřené procesněprávní otázky nepostupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013).
Námitka neprovedení dalšího či revizního posudku představuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu